České národní listy

28. říjen 1918,  jak jej z učebnic neznáte

Kdyby nabídka císaře Karla I. Čechům „Dostanete samostatnost zemí Čech, Moravy a Slezska pod podmínkou, že se prohlásíte pro říši a můj panující rod.“ přišla na začátku 20. století, patrně by ji poslanci a většina obyvatelstva zemí Koruny svatováclavské přijala ochotně. Ale ve čtvrtém roce války, v čase, kdy nebylo rodiny, z níž by někdo nebyl ve válce a nebylo mrtvého, v lepším případě nezvěstného muže, kdy nemocnice byly plny raněných a zmrzačených, kdy panovala všude taková bída, že do mouky se mlely žaludy, aby jí bylo aspoň o trochu víc, výzvu 10. října 1918 císař pronesl do prázdna.Za 18 dní po císařském pokusu o smír, 28. října 1918 bylo pondělí, běžný všední den se všedními starostmi. A jak už to tak v historii bývá, nikdo netušil, že večer bude všechno jinak. Historie začala velice nenápadně. Dopoledne se na vývěsní tabuli na budově redakce Národní politiky objevil plakát, na kterém byla zpráva o tom, že Rakousko-Uhersko uzavřelo příměří se státy Dohody. Zanedlouho zde viselo i celé znění nóty, kterou ministr zahraničních věcí Gyula Andrassy přijímal ve jménu rakouské vlády podmínky mírového jednání amerického prezidenta W. Wilsona. Podle nich Čechoslováci reprezentovaní v zahraničí Československou národní radou byli uznanými spojenci Dohody.

V říjnovém dopoledni pondělního dne četlo vývěsku pár náhodných kolemjdoucích. Ve chvíli neznámý důstojník rakouské armády nabídl okolostojícím vojákům cigarety. Sám asi pln radosti z příměří si sundal z modré oficírské čepice rakouský vojenský odznak. Jeho gesto a oznámení o uzavření příměří si lidé unavení dlouhou válkou a prožitými útrapami vyložili jako konec Rakouska a události se rozběhly ráz na ráz. Záhy se před hotelem Zlatá husa na Václavském náměstí houfoval průvod a za vedení zelináře Kopeckého se vydal na pochod Starým Městem. Šířila se radost, přidávali se další lidé, zpívali národní písně, strhávali rakouské znaky, nápisy. Zprávy o živelně vzniklém průvodu jásajících lidí záhy dorazily do Obecního domu Na Příkopech, kde od rána zasedal Národní výbor československý, který vznikl 13. července 1918 jako orgán k převzetí politické moci. Jeden z jeho členů, sociální demokrat F. Soukup, měl geniální nápad. Navrhl, aby do ulic byly poslány kapely a připojily se k obecnému oslavování. Nikde se díky tomu neobjevilo násilí, nanejvýš padla nějaká facka.

Zpráva o událostech v Praze se rychle šířila do všech koutů Čech, Moravy a Slezska. Členové Národního výboru po zprávách o tom, co se děje v ulicích, nelenili a začali jednat. Několik se jich odebralo do Lucerny, kde sídlil Obilní ústav, který měl na starosti zásobování obyvatelstva. Převzetí proběhlo hladce. Přísahu věrnosti československému státu složili všichni úředníci až na jednoho. Další odešli do kanceláře místodržitelství na Malé Straně. Nic netušící místodržitel hrabě Max von Coudenhove odjel ráno do Vídně, aby si vyžádal direktivy k uveřejněné vládní nótě. Jeho náměstek rozpačitě prohlásil, že podá zprávu o událostech vyšším orgánům. Hrabě Coudenhove se druhý den, značně překvapen vývojem událostí, dohodl se členy delegace na tom, že „Národní výbor československý se uznává za výkonný orgán suverenity národa a přejímá spoluřízení veřejné správy.“ Sám spolupracovat s výborem nechtěl a po krátké internaci odešel na své statky do Bavorska.

Poslední institucí a zároveň největším oříškem bylo vojenské velitelství Prahy. Začalo se vyjednávat, ale několik rakouských důstojníků pomýšlelo na zvrat vývoje událostí násilnou cestou. Chystali vyhlášení stanného práva, trest smrti pro každého, kdo bude vyzývat vojáky k porušení přísahy věrnosti císaři. Pro výstrahu měl být popraven jeden setník s dalšími třemi vojáky, kteří byli známi svým vlasteneckým smýšlením. Ovšem posádce chyběla chuť a ochota vojáků spolupracovat. Všichni měli války plné zuby, takže s Rumuny se Češi dohodli, Maďaři odhazovali zbraně, Němci začali Prahu houfně opouštět a Češi odmítli poslušnost. Po telefonátu jednoho ze členů Národního výboru a jeho slibu, že Sokolové se postarají o klid v ulicích, italský generál Zanatoni stáhl převážně německé a maďarské vojáky z ulic. Do Vídně ohlásil: „Tvrdý zákrok by patrně celou situaci zhoršil.“

Ovšem všichni reprezentanti císařské vlády ve Vídni se domnívali, že členové Národního výboru jednají v rámci návrhu Vídně o vytvoření národního státu v rámci rakouské federace. A tak patrně i díky jejich omylu nepadl v Praze ani v českých zemích jediný výstřel. Pamětník 28. října 1918 napsal: „Vojáci trhali a zašlapávali habsburské odznaky, německé firmy mizely jakoby odvanuty vichřicí a prapory národních barev vlály v oknech a nad střechami domů jako nepřehledné moře barev bílé, červené.. a jako hromová bouře hřměl a znovu se opakoval hlahol národních písní…“

Večer pohnutého dne Národní výbor československý v Grégrově síni Obecního domu vyhlásil zákon o zřízení samostatného státu československého. Upomínkou na tento den je bronzová deska osazená na rohu Obecního domu obráceném k Prašné bráně.

Za 14 dní v listopadu 1918 na zasedání Prozatímního Národního shromáždění poslanci odsouhlasili text: „Habsbursko-lotrinská dynastie je zbavena všech práv na český trůn a vyhlašujeme, že náš Československý stát je svobodnou Československou republikou.

Dnes se diskutuje o tom, nebylo-li by lépe Rakousko-Uhersko zachovat. Ale ani život jednotlivce, ani historie neznají slovo kdyby. Události se stanou a odstát se nedají. Myslím, že bychom se měli poctivě snažit o to, abychom svými činy byli hodni těch, kteří našli odvahu a sílu vzít do ruky zbraň, vstoupit do legií i s vědomím toho, že budou-li zajati, budou jako zrádci okamžitě popraveni. Ztráty v 1. světové válce byly obrovské. Není v této zemi jediné obce, dokonce ani té nejmenší, kde by nestál pomník padlým. Všichni, kteří se nevrátili z obou válek chybějí nejenom naší, ale všem zemím. My žijící bychom neměli nikdy zapomenout jejich oběti.

Závěrem dovolte osobní poznámku. U nás se svátek 28. října slavil i proto, že to byl den narození mé milované babičky 28. 10. 1888, která trpělivě se svou dvouletou dcerou, mou maminkou, čekala na svého muže, mého dědečka. Čekala od 26. července 1914 až do jednoho podvečera na Vánoce r. 1920. Vrátil se, když dceři bylo osm let a toho vysokého muže s knírem a československým lvíčkem na baretu se bála. Dlouho pak trvalo, než k sobě otec s dcerou nalezli cestu. Já jsem však jako malá jeho vzpomínkám se zaujetím naslouchala. Dědeček narukoval jako rakouský voják, přešel a dostal se do srbského zajetí. Po mnoha peripetiích se přihlásil do francouzských legií, v nichž bojoval až do uzavření příměří. Posléze byl mezi slavně pochodujícími legionáři provázejícími T. G. Masaryka Prahou v den příjezdu. Zatančil si na slavném plese v Lucerně, ale pak ještě dva roky hájil proti nepřátelům československou hranici na Slovensku. I proto je pro mě 28. říjen památným dnem.

Jana Volfová, historička, http://www.cesky-dialog.net/