1938-1939 Likvidace Československa fašistickým Německem 6
1938-1939 Likvidace Československa fašistickým Německem 6
15. září se Chamberlain sešel s Hitlerem v Berchtesgadenu. Hitler se rozhodl využít této nečekané návštěvy předsedy britské vlády, aby ospravedlnil připravovaný vpád do Československa. Odvolával se na zprávu o třech stech mrtvých a velkém počtu raněných v průběhu srážek v čs. pohraničí a zdůraznil, že čs. otázku je třeba okamžitě řešit. Tvrdil, že spolupráce Německa a Británie bude záviset na tom, jak se jim podaří dosáhnout dohody na společném základě. Bez obalu řekl, že budou-li sudetští Němci připojeni k říši a maďarská, slovenská a polská menšina se odtrhne, zbude z Československa tak málo, že nebude stát za to lámat si s tím hlavu. Chamberlain se vyslovil pro předání čs. pohraničí Německu. Podotkl, že v tom se musí ještě poradit s členy své vlády, s Paříží a s lordem Runcimanem. Předseda britské vlády pak Předseda britské vlády pak navrhl na několik dní jednání přerušit a pak se sejít znovu. Po rozhovoru s Chamberlainem byl Hitler naprosto jistý, že čs. pohraničí bude moci obsadit. Britský ministerský předseda byl odhodlán přinutit konečně Prahu, aby splnila německé požadavky.
18. září se sešli představitelé britské a francouzské vlády. Chamberlain seznámil francouzské ministry s výsledky své návštěvy u Hitlera. Obě strany se dohodly na společném ultimátu Praze. V nótě odeslané 19. září 1938 čs. vládě požadovaly západní velmoci kategoricky, aby pohraniční oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva byly ihned předány Německu. Přitom Anglie a Francie vyjádřily ochotu poskytnout ČSR v nových hranicích záruky proti nevyprovokované agresi. Současně požadovaly zrušení smluv o vzájemné pomoci s Francií a Sovětským svazem.
Ultimátum, jež západní vyslanci odevzdali 19. září Benešovi, znamenalo, že oba státy vydávají Československo Německu na milost a nemilost. Jeden z představitelů britského ministra zahraničí konstatoval: „Za Německo jsme mu (Československu) vyslovili ultimátummy.“ (Dějiny druhé světové války, sv. II, Praha 1979, s.96.) Dříve než vláda kapitulovala, podnikla řadu diplomatických kroků, jež měly oklamat veřejné mínění. Ministr zahraničních věcí Krofta předal 20. září britskému a francouzskému vyslanci odpověď své vlády, že odmítá splnit ultimátum. Londýnské požadavky byly vypracovány bez konzultací s Prahou a jejich splnění by vedlo k úplnému podřízení ČSR Německu. Československá vláda navrhovala, aby celá věc byla vyřešena na základě smlouvy z roku 1925, uzavřené mezi ČSR a Německem. V pramenech se také uvádí, že po jednání vlády neuplynulo ani půl hodiny, když Hodža k sobě pozval francouzského vyslance a oznámil mu, že dostane-li Československo kategoričtější ultimátum s otevřeným prohlášením, že Francie odmítá splnit své spojenecké závazky, bude Praha kapitulovat. (Tamtéž, s. 94.)
Západní diplomaté okamžitě využili možnosti, která se naskytla. Halifax pozdě večer 20. září poslal vyslanci Velké Británie příkaz, aby společně se svým francouzským kolegou podnikli vůči čs. vládě novou demarši. Oba vyslanci se v noci kolem druhé hodiny dostavili k Benešovi s kategorickým varováním. Podle jejich slov jsou anglo-francouzské návrhy jedinečným prostředkem, jak předejít německému útoku. Jestliže čs.vláda odmítne, zříká se Anglie veškeré odpovědnosti za následky. Za několik hodin podal Krofta představitelům západních velmocí novou odpověď. Praha je ochotna kapitulovat. Anglo-francouzský diktát vůči Praze a po něm následující kapitulace čs. vlády tak otevřely cestu k Mnichovu.
Ve dnech 22. a 23. září se konala v Godesbergu další schůzka britského ministerského předsedy s Hitlerem. Chamberlain seznámil Hitlera s výsledky „mírového úsilí“ západních velmocí za poslední dny. Československá vláda souhlasí s připojením Sudet k říši. Území s 65 % německého obyvatelstva bude připojeno k Německu, které převezme část československého státního dluhu. Nové hranice obou států stanoví mezinárodní komise; VB poskytne spolu s jinými velmocemi záruky nad zmenšeným Československem. Hitler, vědom si toho, že na hranicích Německa stojí již 30 divizí wehrmachtu, a také toho, že Polsko a Maďarsko podpoří jeho agresi, prudce vmetl Chamberlainovi do tváře: „Je mi strašně líto, ale to již nejde,“ a začal vypočítávat další nové požadavky.
Na mapě ukazoval zvýšené územní nároky. Nové německé nároky překvapily i Chamberlaina. Příští den se snažil písemně ujistit Hitlera, že požadavky předá čs. vládě, a vyžadoval, aby nedošlo k násilné okupaci českého pohraničí, než bude dosaženo dohody. Hitler ve své písemné odpovědi trval neústupně na svých stanoviscích. Výsledkem výměny dopisů bylo zformulování tzv. godesberského memoranda německou delegací. Byla k němu přiložena mapa se zakreslenými prostory, které měl okupovat wehrmacht. Byly zde formulovány další požadavky, aby armáda a četnictvo opustily pohraniční prostory bez zničení vojenských a komunikačních objektů a bez odsunu jakýchkoliv hospodářských zásob.
Nové hranice byly stanoveny podle národnostního principu a situace z roku 1918. Německu mělo připadnout více než 450 čistě českých vesnic a měst s 816 000 Čechy. Tyto a další podmínky odpovídaly přání velitelství wehrmachtu, které se snažilo získat kontrolu nad neporušeným československým opevněným pásmem. Hitlerovo godesberské memorandum bylo ultimátem. Chamberlain je převzal s příslibem, že je předá čs.vládě. Mobilizace wehrmachtu v době godesberských jednání byla prováděna do nejmenších podrobností. Proti původním úvahám německého velení stačila k obsazení Sudet jen dílčí mobilizace; jak se prokázalo v Godesbergu, jednalo se vlastně o „smírčí akci“. Všestranné přípravy wehrmachtu na okupaci, ať již nenásilnou, či čistě vojenskou okupační metodou, jen dosvědčují, že fašistická agrese proti ČSR byla připravována nezávisle na výsledku jednání. Hitlerovy požadavky byly výhradně imperialistické a neměly nic společného s řešením národnostní otázky v ČSR. Ta byla jen záminkou. Sledovaly jediný cíl – destrukci ČSR jako překážky k rozvíjení německých výbojů do východní Evropy.
