České národní listy

17. listopad - Mezinárodní den studentstva 2

Bc. Miroslav Pořízek

Několik málo týdnů určilo nadlouho další osudy mnohých

          28. říjen roku 1939 připadl na sobotu. Lidé se rozhodli státní svátek oslavit veřejně a důstojně. Sváteční šaty si mnozí ozdobili československou trikolorou. V ulicích bylo slyšet nejen národní písně, ale i protifašistická hesla. Největší účast lidí se očekávala v Praze. Zejména pak v centru města. Do ulic již během dopoledne vyrazili dělníci, úředníci, ale také starší lidé a ve velkém počtu i studenti. Ulicemi se nesla hlasitá slova plná odporu k okupantům i vlasteneckého ladění: Ať žije Československo! Chceme právo! Pryč s Hitlerem! Ať žije prezident Beneš! Docházelo ke srážkám s přítomnou policií. Srážky byly místy velmi ostré. Gestapo mohlo na vlastní oči vidět, jak moc lidé nenávidí okupanty a mají odvahu svůj postoj k nim vyjádřit hlasitě i veřejně. Sám K. H. Frank vyrazil do centra města, aby osobně obhlédl situaci. Když vše viděl na vlastní oči, velmi se rozzuřil. Protektorátní i německá policie spustily zatýkání. U křižovatky uliv Žitné a Ve Smečkách byl v podvečer smrtelně zraněn dělník Václav Sedláček. Šlo o první oběť 28. října tohoto pohnutého roku. Student medicíny, rodák z Litovelska Jan Opletal byl krátce poté jen nedaleko odtud střelen do břicha. Poměrně rychle jej dopravili do nemocnice. Utrpěl vícenásobný průstřel střev. Okamžitá operace se ukázala jako nezbytná.  Celkově demonstrovalo 28. října 1939 jen v Praze přes sto tisíc lidí. Policejní pohotovost nařízená na tento den byla velká, nasazení činilo 53 důstojníků a 2317 policistů. Policie zatkla asi 400 osob, česká policie asi 69 osob. Němcům předali na jejich žádost 5 osob. Část zatčených tvořili i studenti, kteří se museli podrobit tvrdému výslechu a přesunu do pankrácké věznice. Část zatčených se dostala na svobodu na vánoční svátky téhož roku. Jiní byli většinou propuštěni až v průběhu roku 1942. Bilance 28. října 1939 odpovídala bouřlivému průběhu a celkově činila jednoho mrtvého, 15 těžce zraněných, počet lehce zraněných se udával na několik set.

Pooperační stav čtyřiadvacetiletého Opletala se postupně zhoršoval. Jako medik dobře věděl, jaké má zranění a co znamená pro další pooperační průběh stále trvající neprůchodnost střev. V té době navíc neexistovala potřebná antibiotika. On sám stále věřil v obrat k lepšímu. Po týdnu se však jeho stav velmi zhoršil. Desátého dne již bylo zřejmé, že dojde neodvratně k nejhoršímu. Chvilková zlepšení jen zmírňovala silné bolesti a značné utrpení. Až do předposledního dne jeho života k němu přicházely návštěvy. V sobotu 11. listopadu 1939 kolem poledne skonal. Příčinou úmrtí byl zánět pobřišnice. V té době, kdy penicilín byl věcí neznámou, šlo o onemocnění s vysokou úmrtností. Studentská samospráva začala ihned jednat s úřady o povolení k uspořádání veřejného pohřbu. Pohřben měl být na rodné Hané dle přání jeh rodičů. Výbor studentské samosprávy navrhl, aby na vytištěném parte byl známý epitaf básníka Jiřího Wolkera. Požádali také Vítězslava Nezvala o napsání oslavné básně, ten souhlasil. Protektorátní vláda souhlasila s umožněním veřejného rozloučení se zesnulým přímo v Praze. To mělo proběhnout 15. listopadu před převozem jeho těla do rodné obce. Ředitel Hlávkových kolejí, předseda studentské samosprávy a předseda spolku mediků museli před policejním ředitelem podepsat revers, že ručí za klid a pořádek v den pohřbu. Policejní ředitel nakonec rozhodl výrazně zkrátit trasu pohřbu a zakázal i jakékoliv slovní projevy. Zákaz tak nakonec platil i pro Nezvalovu báseň nazvanou příznačně a prostě Za Janem Opletalem. Pohřeb začal 15. listopadu v půl deváté dopoledne, kdy byla nejprve vystavena rakev a probíhal za značných bezpečnostních opatření Vlastní církevní obřad v ústavní kapli za účasti kněze, několika profesorů, nejbližší rodiny a blízkých studentů trval jen asi deset minut. Poté byla rakev nesena studenty Hlávkovy koleje Presslovou ulicí za úplného ticha na Albertov. Až při nakládání rakve do pohřebního vozu, kterým měla být rakev převezena do Nákla na Litovelsku, přítomní začali spontánně zpívat národní hymnu. Slovenští studenti poté přidali i slovenskou část hymny. Tento okamžik jakoby studenty vyburcoval k viditelnému aktu odporu proti Němcům. Proti davu se vyřítilo policejní vozidlo a najíždělo přímo do něj. Šlo o zjevnou provokaci. Bojovně naladění studenti auto otočili, tak že z něj policisté museli rychle vyskákat a pokračovali dál. Lidé se po naložení rakve a odjezdu pohřebního vozu nerozešli, jak bylo původně v plánu, ale vydali se ke Karlovu náměstí za zpěvu národních písní a provolávání vlasteneckých hesel. 28. říjen měl nejednou své velmi brzké pokračování, lidé v ulicích opět vyjadřují hlasitý odpor proti okupační moci. Demonstraci studentů přímo v ulicích opět potlačuje česká i německá policie.

Příštího dne se v Nákle opět za velkých bezpečnostních opatření koná pohřeb. Účastna byla i šestnáctičlenná skupina studentů. Začátek pohřbu byl úředně stanoven na čtvrtek 16. listopadu ve 13. hodin a organizovali jej členové Sokola. Účast na pohřbu, který proběhl tiše a ve vší důstojnosti, byla obrovská. Smuteční průvod se táhl v dálce tří kilometrů. Jeho začátek již stanul v Nákle, ale konec se ještě nacházel před domem Opletalových. Pohřeb v rodišti Jana Opletala skončil okolo 16. hodiny. Další události běžely velmi rychlým tempem a směřovaly k tragickému vyústění. Čekalo se, že to co se stalo 15. listopadu v Praze během rozloučení se zesnulým a po něm těžko zůstane bez následků.  V době, kdy Opletalův pohřeb končil, scházelo do násilného přepadení vysokoškolských kolejí přibližně 12 hodin. Zhruba ve stejném čase, kdy se smuteční hosté rozcházeli, v Berlíně sám Hitler zahajuje mimořádnou poradu. Porady se účastní nejbližší spolupracovníci vůdce. Z Prahy dorazil i von Neurath a K. H. Frank. Nescházel ani Anton Uhl, osobní řidič K.H. Franka. Právě tento muž, kterého 15. listopadu studenti zranili, měl sloužit jako živý důkaz o tom, jak se v Protektorátu zachází s německou menšinou. Velmi rozhněvaný Hitler bez dlouhých řečí rozhoduje: všechny české vysoké školy budou s okamžitou platností na tři roky zavřeny, v jejich prostorách se ubytují pohotovostní oddíly SS, za každého Němce, který byl při demonstraci zraněn, budou tři studentští vůdcové popraveni, větší počet studentů bude odvezen do koncentračního tábora. Hitler navíc dává ultimátum, že pokud se situace nezmění, nechá německé občany z Prahy vystěhovat a město zničit. Každý odpor nebo další demonstrace budou potlačeny všemi prostředky. Hned po příjezdu do Prahy Frank svolal do sídla pražského gestapa tajnou poradu. Účastní se jí velitel německé policie, velitel pražského gestapa a velitel německé bezpečnostní policie, povolán je i velitel brněnského gestapa. Frank na poradě seznamuje s plánem obsazení kolejí.

Okupační moc začíná realizovat tvrdou odvetu proti studentům

V noci z 16. na 17. listopad 1939 se rozeběhla akce, která se do historie zapsala jako Sonderaktion 17. November 1939. Na večer 16. listopadu byla již dříve svolána do kanceláře Svazu českého studentstva v Čechách porada výboru. Na programu stála především debata o rozpočtu a finančních poměrech. Svaz měl málo prostředků, a tak chtěl v květnu 1940 obnovit na Žofíně studentský majáles. Jednání probíhalo v konferenční místnosti. Nejprve se přirozeně hovořilo ještě o proběhlém Opletalově pohřbu, o následné demonstraci a o tom, jaká může být odezva ze strany Němců. Na schůzi přišlo pět členů vedení. Nedlouho po zahájení schůze, asi v půl desáté, zazvonil telefon a nejblíže sedící Bedřich Koula přijímá hovor. Volající muž, představil se jako Osika ze Svazu německého studentstva, žádá o setkání s jednatelem, jelikož potřebuje projednat důležité záležitosti. Nakonec je domluveno, že volající se buď dostaví do půl jedenácté na místo jednání a pokud do té doby nepřijde, s jednatelem si dají schůzku v jedenáct hodin v kavárně hotelu Imperial. Ještě před ukončením hovoru se volající táže, kdo všechno je přítomen. Jednání pak již trvá jen krátce. Brzy je přeruší silné údery do dveří. Hodiny v té době ukazovaly několik minut před půl desátou. Na další okamžiky ještě po mnoha letech živě vzpomínal tehdejší finanční referent Svazu Kuneš Sonntag: „Otevřít šel Koula, který to měl zrovna nejblíže. Do předsíně vtrhlo gestapo. Osm deset mužů v civilu i uniformách. Instinktivně jsem sáhl do zadní kapsy kalhot, abych v poslední chvíli zničil dva koncepty určené k odvysílání do zahraničí. Psalo se v nich o pohřbu Jana Opletala a následujících událostech. Chtěli jsme, aby se ve světě vědělo o studentských demonstracích. Jeden koncept napsaný na průklepovém papíru se mi podařilo zasunout mezi odstávající dřevěné obložení a stěnu. To už nás začalo gestapo mlátit, hrabat se ve skříních, kartotékách a stolech. První co udělali bylo, že přestřihli telefon….  Všichni jsme jako dobytek dostali číslo a odvedli nás do smutně proslulé Pečkárny. S rukama nad hlavou jsme stáli několik hodin u stěny a dívali se, jak přivážejí studenty z bytů podle seznamu objeveného na Svazu…. Postupně nás začínají vyvolávat. Odvádějí mě doprava, ostatní chodí vlevo. Vstoupil jsem do přepychově zařízené místnosti, v níž se otáčel svítící skleněný globus. Tváří v tvář stojím největšímu tyranovi českého národy K. H. Frankovi. Na jeho pohled nikdy nezapomenu. Ani na jezdecký bičík v ruce, s nímž si hrál. Zakřičel: Tak vy jste jeden z vůdců české bandy vaší pseudointeligence! Usilovali jste o puč! Porušili jste platný řád v Čechách a na Moravě, vydaný vůdcem! Využili jste nepřítomnosti německé posádky v Praze, abyste provedli puč! Povstání je potlačeno, česká pseudointeligence bude zničena a vy budete zastřeleni! …  Potom mi přitiskl pistoli ke spánku, ať nakreslím plán kolejí. Viděl jsem, že odmítnutí znamená smrt, kterou mi slíbil už předtím. Začal jsem kreslit nějaký půdorys, jenž jen vzdáleně podobal našim kolejím. Nakonec mě pochválil, že mám výtvarné nadání. Odvedli mě do sklepa, kde bylo množství telefonních budek, samozřejmě bez aparátů. V každé stál zbitý student….  Každou chvíli někoho odvezli. Že na smrt, to jsme nevěděli. Zůstali jsme čtyři. Místopředseda Svazu Ladislav Schubert, tajemník Bedřich Koula, tiskový referent Václav Jindra a já. Ráno kolem deváté nás naložili do policejního auta a odvezli nás na Pankrác, kde stály dlouhé řady studentů pochytaných v bytech. Za stálého bití nás nahnali do maličké cely. Mohly být čtyři, možná pět hodin odpoledne, když se otevřely dveře a dozorce zakřičel: Fridrich Koula zum Standgericht! Tedy ke stannému soudu! Nikdo z nás netušil, že ho vidíme naposledy. Za chvíli odvádějí také nás. Naštěstí ne k soudu. V Ruzyni nás němě vítají zkrvavení kolejáci. Byl to smutný pohled, ale i tak jsme byli rádi. Už nejsme sami, už nejsem jedinec, jemuž Frank slíbil smrt. Až za chvíli si uvědomuji, že za život vděčím jen náhodě. V tomto případě je to zázrak. Uvědomuje si to též Schubert a Jindra.“  

Jako první byla přepadena Hlávkova kolej. Ve tři hodiny v noci. Přepadení koleje se účastní i sám K.H. Frank. Rozespalí studenti jsou biti, namačkáni do autobusů a odvážení do Ruzyně. V krátkém sledu příslušníci německé policie přepadávají také další pražské koleje. Terčem německé okupační moci se stává také Hradčanská kolej, Masarykova kolej, Švehlova kolej, Stará a nová kolonie na Letné. Průběh celé akce je na všech místech stejný. Studenti jsou rychle odvlečeni do přistavených autobusů a odváženi na Ruzyň. Ze zatýkání byly vyloučeny dívky a zahraniční studenti, což se týkalo i Slováků ze Švehlovy koleje. Celkový počet zatčených čítal dva tisíce studentů. V ruzyňských kasárnách na přivážené studenty čekala zvláště vyčleněná skupina německých vojáků. Jejich úlohou bylo studenty ponižovat, především bitím a výhrůžkami. Zde se studenti dozvěděli, že vysoké školy jsou na další čas zavřeny, devět osob popraveno a zde přítomné čeká odjezd na převýchovu do koncentračního tábora. 17. listopad přinesl smrt devíti studentských funkcionářů. Mezi nimi byli i zastánci spolupráce mezi českými a německými studenty. Většinou šlo o členy ústředního svazu českého studentstva. Jmenovitě mezi oběti této represe vůči studentům patřili: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šafránek a Jan Weinert. Někteří z popravených podporovali politiku protektorátní vlády a věřili v možnost nezbytné spolupráce s okupační mocí. V této souvislosti i z dnešního pohledu je nutné připomenout slova profesora Františka Buriánka z 80. let, kdy na konto těchto devíti obětí fašistické zvůle vyslovil několik prostých avšak zásadních vět: „Jejich krev, ať byli tací nebo onací, smyla všechny křivdy a rozdíly. Zaplatili tím nejdražším. Bylo tragédií stát se prvními oběťmi těžké okupace, kterou musel náš národ bolestně prožít.“