100 let života od vzniku Československa 1
100 let života od vzniku Československa 1
Vzpomínky na uplynulých sto let
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Část prvá: Zrod nového státu. Pruty Svatoplukovy.
28. říjen 1918 – hvězdný den našich novodobých dějin – den osvobození od nadvlády habsburské monarchie a den vzniku samostatného Československého státu.
Ten den nejvíce poznamenal generaci mých rodičů. Přicházela na svět na přelomu 19. a 20. století. Dospívala za války a po ní, v prvních letech budování republiky. Do osvobozené vlasti a do nového, samostatného státu vstupovala jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí.
„Kokardy, jásot, na praporu prapor, srdce se v dálku rozletí. Jak je to krásné překonati zápor, a býti, růsti, stavěti“... (V. Dyk)
„I přísahal jsem já, národ československý, svobodný a živý, že chci býti národ spravedlivý“... (S. K. Neumann)
Jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivců.
Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav: vítání legionářů i navrátilců z války, kterým se přeběhnout k legiím nepodařilo. Vysazovali „lípy svobody“ na počest strůjců svobody, Masaryka, Beneše, Štefánika a Wilsona. Těm lipám už brzičko bude 100 let. Dívky šily a vyšívaly národní kroje, podle vzorů z etnografických sbírek v muzeích. Největšímu zájmu se těšil kroj kyjovský, piešťanský, některé jihočeské. Dechové kapely vyhrávaly, dny byly plny pochodových písní, krojovaných skupin, uniforem legionářů a Sokolů. Jaká to byla společná radost a hrdost společně pochodovat v průvodu na počest národa a vlasti, jeho představitelů, jeho symbolů, jeho tradic, hesel a vizí budoucnosti! Mladí se chystali na všesokolský slet, první v republice, někteří skládali proslovy pro tábory lidu, jiní deklamovali verše o účasti legionářů ve válce, která právě skončila.
„ Od moře k moři stojí germánská vojska. Od moře k moři hluboké podzemní valy, příkopy, kde sídlí smrt...České i slovenské děti, synové národa...vy všichni, jimž dopřála nevlídná jinak sudba nosit české i slovenské jméno, nezapomínejte a buďte živi svatým ohněm vroucných a hrdinských srdcí, jež bila i chladla pro vás i pro vaše děti v bezmezné lásce i oběti u Zborova!“ (R. Medek)
„Na Chemin des Dames hotovo k boji, padesát tisíc jich stojí...to hoši jsou z Podřipska, od Šumavy, to Pražská chasa a Hradecka děti, to chlapci z Hané a zpod Hostýna, z Tater a zpod Beskyd a od Těšína...ti všichni přišli sem za práva národů, rovnost a svobodu životy klást... Teď na Chemin des Dames, daleko od vlasti na tisíc mílí vlá jejich prapor červenobílý...“ (A.Horák)
Moji rodiče prožili konec první světové války a vznik samostatného Československa ve svých domovech, v Lupenici a v Příkazích, vesnicích v Podorličí na Rychnovsku- Kostelecku. Seznámili se na táboru lidu k 28. říjnu a k výročí zrušení roboty. Tatínek, student, tam měl také jeden z proslovů. Psal pak mamince 3 roky básně a poté se vzali, v Praze u sv. Ludmily. Dávali si darem knížky. Mám doma krásné vydání „Mistra Kampana“, dvoudílnou antologii „Česká lyra“ a „Česká epika“, snad všechna Zeyerova díla. Každá knížka je s krásným věnováním tatínka mamince nebo maminky tatínkovi.
Byla to doba vlády slova. Slovo utvářelo atmosféru doby. Arne Novák líčí, jak ještě před osudnou světovou konflagrací naši básníci, Machar, Bezruč, Dyk, předvídali blížící se bouři a ukazovali, na kterou stranu patří český člověk. Když jim válečná cenzura bránila v přímém projevu, vytvořili si řeč jinotajů a výmluvných narážek. Přesto neušli pronásledování a žalářování. V květnu 1917 vyšel památný „Manifest českých spisovatelů“. Iniciativu měl Jaroslav Kvapil, zaštítil svou autoritou Alois Jirásek. Získali 130 podpisů našich literátů na podporu a souhlas. Poprvé tak byl ve staré vlasti zveřejněn Masarykův československý osvoboditelský program.
Z vězení k svému podpisu na „Manifest českých spisovatelů“ poslal Viktor Dyk svou slavnou báseň „Země mluví“, s varovnými verši: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“
Jako za války, tak i po převratu se hlavní osvětový úkol otvíral pro spisovatele národního směru, dříve již zapomínané. Např. Sládek, Čech, Krásnohorská, ale hlavně Jirásek byli znovu aktuální.
K nim se přidávali i mladší a mladí, např. Sova, Šrámek, Křička. Ale i vědci podporovali snahy národně osvoboditelské a budovatelské. Např. historik J. Pekař, sociolog E. Chalupný, filolog J. Zubatý. Masaryk od počátku svého působení podporoval literární hnutí za povznesení národa. Oceňoval úlohu českých spisovatelů např. v rozhovorech s Jar. Kvapilem, který byl po ukončení války vyslán do Paříže, aby tu čekal na příjezd T. G. Masaryka z Ameriky a připravil jeho příjezd do Prahy. Do Paříže přijel prezident Masaryk 7. prosince, do Prahy 21. prosince 1918. Mezi těmi daty jednal s politiky a navštívil legionáře v Darney.
Na pražském nádraží měl uvítací proslov A. Jirásek. Masaryk mu odpověděl: „Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který je zároveň s politiky představitelem českého národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytčených než my, političtí pracovníci... Nastává nám práce, práce společná. Každý nastupte na své místo, neboť každý – i malý – může přispět k vybudování československé demokracie.“
A v souhlase s tímto přesvědčením řekl A. Heydukovi: „Přišel jsem k Vám, abych vzdal poctu našemu nejstaršímu literátu a básníku. Doznávám, že jsem tím chtěl projevit a projevuji, že stát bez základu literatury a umění by nebyl stát pevný, a hlavně by nebyl stát nový.“ To bylo 5. června 1920.
Ale už o rok dříve vyšel zákon o zřizování veřejných knihoven, obecních, městských, krajských a národních. Naše země si vytvořila nejhustší síť knihoven v celé Evropě.
Tatínek ukončil pražskou přírodovědeckou fakultu někdy v polovině 20. let, v době, kdy byla v českých zemích nadprodukce absolventů vysokých škol. A tak přijal místo učitele v Hlohovci, městečku v povážské nížině na Slovensku.
Slovenských učitelů bylo dosud málo. Mnozí se Slováky teprve stávali. Jejich babičky sice neuměly ani slovo maďarsky, jejich matky však již vystupovaly jako Maďarky. Ve sboru školy, na kterou tatínek nastoupil, byla Slováků čtvrtina, ostatní byli Češi. Vztahy ve sboru byly přátelské nebo aspoň korektní, vztahy s rodiči a žáky srdečné. Nešlo o žádnou „čechizaci“. Jazyk československý byl na Slovensku zaveden ve znění slovenském a čeští učitelé měli povinnost složit zkoušku ze slovenského jazyka. Vesměs chápali své učitelské poslání velmi odpovědně, jako misi k nápravě škod, způsobených odnárodňovacím útlakem minulého režimu. O neznalosti svědčí výrok renomovaného akademika, že „Češi neměli na Slovensku co dělat“, stejně jako názor filmové hvězdy, která ve svých memoárech uvedla, že „na Slovensko byli posíláni lidé za trest a pro neschopnost.“
Bydleli jsme v nájmu v přízemí řadového domku. Za ním a jeho dvorkem se táhla podlouhlá zahrádka a za ní vinohrad. Bylo tu plno rajčat, cibule, paprik i vína. A úzký pruh obdělávané půdy za domem končil u příčné cesty, k níž se sbíhaly vinohrady od všech ostatních řadových domků. U cesty stála dřevěná socha sv. Floriána, ochránce vinohradů. Chudák, byl vinohradníky holemi a klacky trestán, když se neurodilo. Tady jsem si hrála s malými dětmi domácích, Igorkem a Timotkem a dozor nad námi měla školačka Alžbetka. A já jsem se doma učila mluvit česky, s dětmi slovensky, a vůbec mi nepřišlo, že je to nějak jinak. Tatínek se kromě učení a příprav na výuku věnoval ochotnickému divadlu. Pamatuji se, že tu režíroval Medkova „Plukovníka Švece“ a Vrchlického „Noc na Karlštejně“.
Ale stala se divná věc. Maminka v den výročí vzniku republiky s úžasem spatřila protičeskou demonstraci. Hnětla právě těsto na svém kuchyňském stole pod otevřeným oknem a viděla na ulici dva průvody. Ten jeden vedl starosta obce, představitel Hlinkovy ľudové strany. Provolávali heslo „autonomie“. Ten druhý průvod, který přicházel z druhé strany, vedl starostův rodný bratr, představitel komunistické strany. Ta zase nechtěla Čechům odpustit zmaření poválečného pokusu zřídit Slovenskou republiku rad a přičlenit ji i s Podkarpatskou Rusí k SSSR.
Průvody se halasně míjely, v obou se křičelo, hulákalo, hrozilo. Maminka si zapamatovala jedno heslo: „Nech murár učí naše deti, ak nieto našich učitelov dosť.“ Korunu protičeské kampani nasadil pan děkan, když z kazatelny varoval Čechy, aby po 18. hodině nevycházeli, že neručí za jejich bezpečnost. Chápalo se to jako výzva k pogromu, a tak žákyně z židovských rodin, které věděly, co je pogrom, přiběhly nabídnout naší rodině úkryt ve vlastních příbytcích.
V rodině se tradovalo, proč jsme po třech letech opustili povážskou nížinu a usadili se v podhůří v českém pohraničí. Prý kvůli mým angínám a na radu vynikajícího dětského lékaře Brdlíka v Bratislavě. Ten tu působil již 11 let, ale v té době se také chystal Slovensko opustit. Stal se pak v Praze uznávaným odborníkem. Nedovedu dnes posoudit, nakolik při našem stěhování šlo skutečně o mé zdraví a nakolik byli mí rodiče v novém, nečekaně složitém prostředí zklamáni. Já jsem tu získala první téma k celoživotnímu přemýšlení: Češi a Slováci.
Od dob probuzení národů (naše národy se probouzely k svébytnosti v područí cizí nadvlády, rakouské a uherské) pociťovali Češi a Slováci, že patří k sobě. Vyjadřovali to jejich společní buditelé. Ján Kollár řekl: „Ze Slováků nic nebude, z Čechů a Moravanů též nic, ostanou-li zlomky osamostatnělé. Spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jich řeč a národnost se valícím“ (1832). Palacký se Šafárikem byli téhož mínění. Karel Havlíček Borovský napsal: „Slovensko, osvobozené z maďarského područí, by se stalo časem první zemí československou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene československého“ (1848). O 20 let později to spojení vyjádřil J. M. Hurban na slavnosti kladení základního kamene Národního divadla v Praze: „Byv pozván ke dni tohoto národa – chtěl jsem říci českého, chtěl moravského a slezského, ale bylo by to dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem, řeknu tedy českoslovanského, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my jsme všichni Slované – českoslovanského národa“(1868).
Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího západoslovanského státu do Čech. Maďarský vpád oddělil Slováky, kteří zůstali v maďarském područí dlouhá staletí. Hlubší spojení Čechů a Slováků tím však přerušeno nebylo. Život z obou břehů řeky Moravy se často těsně prolínal.
Od dob husitské reformace byla na Slovensku spisovným jazykem „bibličtina“, český jazyk. Úředním jazykem byla ovšem maďarština. O ustavení samostatné slovenštiny a o jazykovou odluku se přičinili r. 1844 Ludevít Štúr se svými spolupracovníky. Vyhlásili zároveň, že péče o kulturu domácího jazyka v žádném případě neznamená, že se chtějí odtrhnout od českých bratří. Šlo jim o intenzivnější integraci obyvatel Horních Uher, katolíků a evangelíků i odnárodněného zemanstva a o lepší možnost čelit maďarskému pronásledování pročeského Kollárova panslavismu. Vyhnout se mu jazykovou nezávislostí na Češích.
