10. prosince - Den lidských práv
10. prosince - Den lidských práv
(Přijata Valným shromážděním OSN ve formě rezoluce dne 10. prosince 1948)
10. prosinec je na základě hlasování Valného shromáždění OSN od roku 1950 slaven jako Den lidských práv.
Vzpomínám si na oslavu tohoto dne, která se konala 10. prosince 1988 v Praze na Žižkově. Škroupovo náměstí bylo zaplněné lidmi, kteří byli nadšeni řečníky a jejich slovy. Potlesk a souhlasné výkřiky to dotvrzovaly. Cítili jsme se jako v novém světě. Jeho první vlašťovka mezi nás přiletěla. To jsme věděli. Přestože byl prosince, přicházející jaro jsme i cítili. Když jsme se rozcházeli, bylo nás tehdy asi téměř 10 tisíc, doufali jsme, že brzy dojde ke změnám.
A ty změny přišly, bylo to 17. listopadu 1989, kdy se silně ohlásily. Další dny nás vedly, jak jsme byli přesvědčeni, na práh nové společnosti. Jásali jsme a doufali, že tentokrát jsme svědky a současně tvořitelé nového, spravedlivého společenského řádu. Ale zase se vše zvrtlo. Několik let minulo. Poznali jsme, že kráčíme jinam, než jsme chtěli. Šli jsme původně za ideou sociální spravedlnosti a národní. Dostali jsme se však do liberálního kapitalismu. Rozprodej naše národního majetku pokračoval rychle. Dnes nám z tohoto bohatství téměř nic nezůstalo. Zisky z něj plynou do zahraničí. Máme montovny a supermarkety, ale i ty jsou v cizích rukou. Polovina Čechů nedosáhne ani na mzdu, která by jim zajistila slušný život.
A pokud jde o oslavy 10. prosince – Den lidských práv, již se moc neoslavuje. Kdo dnes v tento den jásal? Práva a svobody jaksi papírově dále máme, ale cítíme, zvláště v posledních měsících, jak nám ubývají, samozřejmě dočasně. Jakmile, říkají oni, překonáme koronavirus, opět se nám vrátí. Zatím však musíme se smířit s tím, že nám oni ohlávku přitahují, samozřejmě dočasně.
Je zbytečné zde citovat práva a svobody, které nám Charta lidských práv a s ní i naše Listina základních práv a svobod, která je součásti našeho ústavního pořádku, přinášejí. Vypadá to, že stále méně o republice i sobě můžeme rozhodovat. Můžeme sice psát, co chceme, ale ne vždy, když například náš text není v souladu se zásadami komunity, spatří světlo světa. Svobodo, svoboděnko, kde jsme Tě ztratili?
A tak opět čekáme, i když ne jenom pasivně, podle toho, jak kdo, kdy prorocká slova J. A. Komenského, že vláda věcí našich se do našich rukou opět navrátí, se naplní.
Ano, v dnešní době oslavovat Den lidských práv se jaksi nehodí. I dnešní šedivý den, který se rychle šeří, vzbuzuje spíše jiné nálady než ty oslavné.
Dr. O. Tuleškov
