...Byla provedena obhlídka pochodové trasy a nemohoucí přivezeni koňskými potahy do města
...Byla provedena obhlídka pochodové trasy a nemohoucí přivezeni koňskými potahy do města
Nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích
V ranních hodinách 31. května dorazily první hloučky vypovězených do Pohořelic, třítisícového města přibližně v polovině cesty z Brna do Mikulova, které nelehce překonávalo důsledky okupace a nedávných frontových bojů. Během dne přicházeli další, k večeru počet příchozích asi sedmkrát převýšil původní městské obyvatelstvo. Transport předem nikdo neohlásil, takže přišel do naprosto nepřipraveného prostředí. Ostatně sami organizátoři nepředpokládali ve městě nic víc, než krátký odpočinek před druhou etapou cesty
Podle vyjádření místní stanice Národní bezpečnostní stráže se podařilo do 23. hodiny umístit všechny pod střechu. Nejvíce Němců bylo umístěno do barákového tábora na okraji města zřízeného okupanty pro zahraniční dělníky, především Poláky, nahnané sem na nucené práce. Jiní našli přístřeší v prázdných obilních skladech, postavených rovněž za války k uskladnění nucených obilních dodávek od rolníků. Účastníci transportu zaplnili školu, sokolovnu, selské stodoly a ti nejšťastnější, kteří našli pochopení u místního obyvatelstva, ubytovali se v soukromých bytech. Přijmout někoho do bytu nikdo nenařídil, ale také tomu nebylo bráněno: záviselo to pouze na vzájemné dohodě a teprve až později byl pořízen soupis osob žijících v soukromí. Tuto výhodu měl ovšem jen malý zlomek transportu. Po upozornění, že některé unavené osoby dosud nedošly a odpočívají před městem po příkopech, byla provedena obhlídka pochodové trasy a nemohoucí přivezeni koňskými potahy do města. Nemáme dochované zprávy o tom, že by z cesty přivezli někoho mrtvého.
Po rušné a chaotické noci, v níž na spánek zbylo jen velmi málo, poznamenávala 1. červen usilovná snaha městské správy, stanice NBS a přítomných představitelů NV města Brna o překonání hlavních nesnází a snížení neúnosné koncentrace lidí ve městě. Především vybrali téměř deset tisíc osob schopných dalšího pochodu a vyvedli je na mikulovskou silnici směrem k rakouské hranici. Postavení Němců v transportu se nijak nelišilo od jeho předchozí etapy, měnil se pouze jejich doprovod. Příslušníci závodních stráží už během noci považovali své poslání za splněné a odcházeli zpět do Brna. V první červnový den jich mělo být v Pohořelicích už jenom asi 90. Namísto nich nastupovaly narychlo povolávané další části I. výcvikové korouhve 3. vojenského okruhu československé armády ze Znojma pod velením majora jezdectva a někdejšího ruského legionáře Viléma Pistoriuse.
Vojáci postupně vtiskli situaci řád a vyloučili možné excesy. Pro doprovod vystěhovanců volili zvláštní metodu. Po celé trase až k rakouské hranici rozmístili v kilometrových rozestupech své hlídky. Německé občany rozpočítali po stovkách a každou stovku svěřili pod dozor vždy jen jednomu vojákovi. Ten ji doprovodil o kilometr dál ke stanovišti následující stráže, kde ji předal jinému vojákovi a sám se vrátil na své původní místo, aby převzal a převedl další stočlenný útvar o jeden kilometr dál. Tímto kyvadlovým způsobem, kilometr po kilometru, byli vysídlenci doprovázeni až k hraničnímu přechodu.
Přesun probíhal bezkonfliktně, vojáci na nějakém terorizování Němců neměli zájem a Němci sami už dostatečně poznali, že jakákoliv forma odporu je bezúčelná. V důsledku prohrané války a probíhající revoluce ztratili své dřívější privilegované postavení a publikované programové dokumenty pro poválečnou dobu, ať už byly domácí či zahraniční provenience, jim žádnou perspektivu na podkladě statu quo ante neposkytovaly. Vedeni představou, že v Rakousku najdou pro svůj úděl pochopení a dostane se jim nejnutnější pomoci, většina jich z nezbytnosti hranici přešla. Cestou tu a tam došlo k pokusům o útěk z transportu, avšak v otevřeném terénu mezi Pohořelicemi a Mikulovem k tomu nebyly příznivé podmínky. Teprve v mikulovských ulicích se ti, kteří nechtěli do Rakouska, obratně vytráceli a v několika následujících dnech vyčkávali v polích a vinicích mezí Mikulovem a státní hranicí, jak se věci vyvinou. Nakonec i většina z nich odešla za hraniční čáru.
Jihomoravská státní hranice byla z obou stran kontrolována jen velice sporadicky. Hlavní autoritou byl pouze malý oddíl Rudé armády usídlený v bývalé rakouské celnici, ale ten pouze zajišťoval průjezdy vlastních vojenských kolon a do civilních záležitostí nezasahoval. Hranice byla z obou stran volně průchodná a ti, kteří nechtěli z různých důvodů volit cestu po silnici, přecházeli na obě strany polními cestami. Tuto možnost využívali někteří němečtí rolníci k nelegálnímu přepravování zemědělského inventáře a někdy i dobytka na smluvená místa za hranicí. Po přechodu hlavního vysídlovacího proudu bylo na rakouské straně složeno několik mrtvých. Těžko zjistit, jestli zemřeli ještě na moravském území a byli svými přáteli přeneseni přes hranici, či zemřeli už v Rakousku.
Nasměrování vysídlovací akce do Rakouska přimělo dr. V. Figdora nejenom k intervenci u prof. Františka Loubala na ZNV v Brně. Ještě v průběhu 31. května, kdy druhá fáze pochodu ještě nezačala, vyhledal také velitele vojenské záštity majora Pistoriuse a zdůraznil mu, zda si uvědomuje, do jaké míry jsou vskutku odsunováni rakouští občané a nejde-li hlavně o československé občany německé národnosti. Současně upozorňoval, že repatriace Rakušanů má být projednávána v Praze až ve dnech 5. - 7. června. Podobně jako už předtím na ZNV pohrozil i nyní vykázáním 400 000 Čechů z Vídně a vyslovil politování nad vypuzováním Němců do zcela vypleněné země.
Rakouské pohraniční orgány prozatím nečinily překážky při vstupu Němců na rakouské území. Jako reakce na jejich příchod zavládly v místech kolem silnice do Vídně i ve Vídni samé silné protičeské nálady a nechyběly ani protestní letákové akce. Úřady prozatímní vlády dlouho zvažovaly, nemají-li vrátit Němce zpět na Moravu, protože vesměs nevyhovovali jak po stránce státní příslušnosti, protože ji nemohli prokázat ke dni 27. dubna 1945, kdy vznikla prozatímní státní správa, tak k nově konstituované rakouské národnosti. K tomuto kroku nedošlo, odmítány však byly osoby neovládající německý jazyk. Toto stanovisko, jak dále uvidíme, podstatným způsobem ovlivnilo poměry v Pohořelicích.
Ústup od původní koncepce přesídlení a vyhoštění Němců do Rakouska navodily nepříjemnou situaci i pro ministra Noska a přiměly ho k pozměnění předchozích stanovisek. Po referátu gen. Bartíka o událostech na jihu Moravy vyjádřil své stanovisko slovy: ”Bylo by záhodno vyžádati si též stanovisko ministra zahraničních věcí, neboť otázka dotýká se sféry zahraničně politické, zejména našeho vztahu k Rakousku. Dle mého názoru nemohlo by míti Rakousko žádných námitek, kdyby šlo o odsun jen rakouských státních občanů, ačkoliv i zde v zájmu našich dobrých styků s Rakouskem bylo by vhodno, aby tato záležitost byla předem diplomatickou cestou dohodnuta. Z hlediska státně bezpečnostního jest takový poloorganizovaný odsun Němců nežádoucí proto, poněvadž neposkytuje dosti času, aby byli odděleni a vybráni ti Němci, kteří se dopustili válečných i jiných zločinů".
Nakonec ministerstvo vnitra požádalo Moravskoslezský ZNV o zastavení odsunu, bohužel pozdě, neboť už polovina lidí byla mimo ČSR. Na dotaz, jak naložit s téměř 10 000 dalšími v Pohořelicích, přišla nová telegrafická, instrukce: nepřipustit návrat vysídlených Němců ani za té okolnosti, že by Rakousko provedlo svou vyhrůžku o vyhnání Čechů. Z druhé poloviny transferu měli být Rakušané vyňati a zbývající lidé rozmístěni po vesnicích.
Primátor Matula ihned po příjezdu do Pohořelic navázal na svou předchozí činnost v Rajhradě a podle svého zvážení umožňoval osobám s nevyhraněnými důvody pro vysídlení návrat do Brna. Metoda individuálního šetřeni byla zdlouhavá a nepřinesla do nepřehledných poměrů žádné ulehčení. Bylo třeba rozhodnějšího kroku.
Z hlediska mezinárodního bylo prvořadé uvolnění Rakušanů. Prokazatelné zjišťování rakouské státní příslušnosti naráželo na nedostatek dokladů a o konstituování zvláštní rakouské národnosti, odlišné od německé, nevěděla v té době ani většina skutečných Rakušanů žijících u nás. Jediný pokrok spočíval v hromadném uvolnění všech, kdo nějakým způsobem prokazovali anebo prohlašovali našeho jižního souseda za místo svého narození, za místo dřívějšího svého pobytu, případně nynějšího bydliště příbuzných a pod. Ti všichni byli propuštěni, přestože některé přednesené důvody byly jen chabě podloženy. Rakušané se rozešli, někteří zamířili neznámo kam, snad do Rakouska, většina z nich odešla zpět do Brna.
Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6. - 7.7. 1945, prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.
