"Neb my jsme všichni Slované - českoslovanského národa“(1868).
"Neb my jsme všichni Slované - českoslovanského národa“(1868).
Od dob probuzení národů (naše národy se probouzely k svébytnosti v područí cizí nadvlády, rakouské a uherské) pociťovali Češi a Slováci, že patří k sobě. Vyjadřovali to jejich společní buditelé. Ján Kollár řekl: „Ze Slováků nic nebude, z Čechů a Moravanů též nic, ostanou-li zlomky osamostatnělé. Spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jich řeč a národnost se valícím“ (1832). Palacký se Šafárikem byli téhož mínění. Karel Havlíček Borovský napsal: „Slovensko, osvobozené z maďarského područí, by se stalo časem první zemí československou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene československého“ (1848). O 20 let později to spojení vyjádřil J. M. Hurban na slavnosti kladení základního kamene Národního divadla v Praze: „Byv pozván ke dni tohoto národa – chtěl jsem říci českého, chtěl moravského a slezského, ale bylo by to dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem, řeknu tedy českoslovanského, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my jsme všichni Slované – českoslovanského národa“(1868).
Výňatek z článku 100 let života od vzniku Československa 1
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
