České národní listy

"Benešovy dekrety", III.

Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.

Je naivní domnívat se, že současnou diskusi či polemiku vyvolal ten či onen výrok premiéra M. Zemana, ať o tom část tisku křičí sebevíc. To byla pouhá záminka, našla by se stejně lehce nebo by byla vyprovokována záminka jiná. Důvod je zcela zřejmý: čas kvapí. Tím časem rozumím termín vstupu Česka do EU. Už v r. 1998 poukázal kancléř Kohl činitelům SKS, nespokojeným s textem česko-německé deklarace z r. 1997, že rozhodující pro prosazení jejich dalekosáhlých záměrů a cílů je právě vstup ČR do EU, do něj musí vkládat své naděje (a tedy logicky, také napřít své úsilí), poněvadž po vstupu "ztratíme prostředek nátlaku".[7]    To bylo zcela zřetelně řečeno.

České země ovšem byly po většinu svých dějin domovem více národů, byť v nich vždy daleko převažovalo slovanské obyvatelstvo, z něhož nakonec vznikl novodobý český národ. Ale už od velké kolonizace v raném středověku se v českých zemích trvale usazovali českými panovníky a pak i světskými i církevními feudály zvaní kolonisté ze sousedních zemí, převážně mluvící německy. Kolonizace probíhala v několika vlnách až do konce 18. stol. Je však pozoruhodné, že od 19. století, tedy z doby, kdy máme už relativně přesná sčítání lidu s aspoň částečnými vypovídacími daty o národnosti, zůstával jak celkový poměr českého a německého obyvatelstva, tak jejich sídla vcelku velmi stabilní. Změny byly jen pozvolné a nepatrné. V českých zemích však od nejstarších dob žili také Židé, sice jako nejméně početná menšina, byť vlivem křesťanského, nábožensky motivovaného antijudaismu více či méně důsledně segregovaná od ostatního obyvatelstva. Tato menšina se však v průběhu 19.-20. stol. po zavedení plné občanské rovnoprávnosti (1861) stále více integrovala do české nebo německé společnosti a její židovství se stávalo věcí buď jen osobní náboženské orientace, nebo stejně individuální rodinné kulturní tradice. Dnes tato menšina prakticky existuje jen zbytkově. To je důsledek holokaustu, který ovšem nebyl ani co do záměru ani co do realizace dílem českým. Také další menšina, která po staletí žila v českých zemích, byť ze zejména sociálních důvodů vždy jen jako marginální složka společnosti, Romové, se rovněž stala za druhé světové války objektem holokaustu z rukou nacistického Německa; z původních "českých Cikánů" přežil jen nepatrný zbytek několika set osob. Před několika léty byl v rámci strategie nahlodávání a rozleptávání české identity dokonce podniknut pokus, romský holocaust připsat na vrub Čechům. Kampaň začal americký "badatel", nemající vůbec ani základní představu o poměrech u nás za okupace. V Letech u Písku, kde byl za okupace na příkaz nacistů zřízen romský sběrný tábor, hledal dokonce zbytky plynové komory a krematoria. Podkladem manipulace byla na pohled jednoduchá, ale zásadně scestná rovnice: protektorátní = český. To je ovšem omyl, ne-li přímo podvod, poněvadž protektorátní = okupační a okupantský, nařizovaný německými okupanty. Také v této kampani byly vytaženy nejtěžší kalibry, dokonce jsme se dověděli, že jde prý o "smysl českých dějin".[8]    Dnešní romská menšina v ČR je sekundárního původu, jsou to prakticky vesměs přistěhovalci resp. potomci přistěhovalců ze Slovenska z dob společného státu.

Pouze eliminaci tzv. "českých Němců", kteří se teprve ve 20. stol. a zejména v meziválečném období začali sami označovat jako "sudetští Němci", lze přičíst na český vrub. Došlo k tomu ve zcela konkrétní historické situaci a na podkladě zcela konkrétních a nemálo drastických historických zkušeností (nejen českých, ale řady evropských zemí) hlavně na základě série zákonných opatření, dekretů prezidenta republiky, vesměs ratihabovaných, tj. dodatečně schválených československým parlamentem, takže mají povahu řádných zákonů, případně ústavních zákonů. Nelze v této souvislosti přehlédnout skutečnost, že tato eliminace se neudála formou genocidy, tj. masového vyhlazování, jako tomu bylo v případě Židů, židů i Romů, ale transferem, odsunem do sousední země, do země téhož jazyka a téže kultury, kde odsunutým žádná ztráta národní identity nehrozila. Patří ovšem už k charakteristickým, doslova kafkovsky iracionálním absurditám této debaty, byť to není iracionalita jediná, že zatímco židovský a romský holokaust zůstávají zcela bez povšimnutí, ačkoliv zkušenost právě zejména s židovským holokaustem byla také neoddělitelnou součástí české celonárodní okupační zkušenosti (v kampani už došlo ovšem dokonce až k tomu, že Češi byli v rakouském tisku obviněni z podílu na holokaustu, navíc ještě z účasti na vyhlazení Lidic[9]   : obávám se, že kampaň přechází  až do zcela nezvládnutelné obsese a fanatismu a stává se protičeskou štvanicí), že se odsun vůbec označuje jako genocida, ačkoliv mezinárodněprávně uznané definici genocidy[10]    vůbec neodpovídá. Právě tak se s nemalou oblibou používá pro odsun jako synonyma pojmu "etnická čistka", který se v žurnalistice v posledních letech ujal pro vyhlazování a vyhánění obyvatel jiné národnosti v řadě krvavých balkánských konfliktů v 90. letech. Důvod je zcela průhledný a účelový. Balkánské etnické čistky byly v nedávné minulosti po léta denně servírovány mezinárodní veřejnosti v televizních reportážích (ponechme stranou, nakolik se jednalo o vědomou či nevědomou manipulaci veřejným míněním), zatímco jak vypadal skutečně odsun, pamatuje dnes již jen velmi málo lidí nejstarší generace. Jde o postup, který se v podstatě nijak neliší od standardních postupů např. při reklamě jakéhokoliv výrobku v mediích. Tam je ovšem aspoň elementární věcnost (při veškeré nadsázce, která je reklamě vlastní) chráněna příslušnými zákazy nekalé soutěže a dokonce sankcemi, v případě českého státního zájmu (jenž vzhledem k národnostní homogenitě Česka je současně také zájmem nejen občanským, ale i národním) ani tato elementární ochrana před hlásáním tvrzení historicky a právně evidentně zcela falešných, neprokazatelných a neudržitelných (jako např. do omrzení opakované obviňování z aplikace principu kolektivní viny[11]   ) zajištěna není. Jen takto se může stát, že v pražském deníku vyjde článek s titulkem, výslovně odrazujícím od obhajoby "národních zájmů" jako čehosi údajně škodlivého.[12]  

.

Pro zpestření jeden docela konkrétní příklad, jak se v protičeské propagandě sudetoněmeckého původu používá triků a podvodů, které se pak namnoze nekriticky uplatňují jako "argumenty" i u nás. Není jediný, už před lety jsem na jiném místě uvedl dalších příkladů celou řadu [13]    Nepátrám po nich soustavně, je spíše náhoda, když na ně připadnu, není jich však málo. Nikdy však na žádný z nich nepřipadl někdo z těch autorů, kteří své vědění horlivě čerpají právě ze zdrojů a literatury tohoto druhu a původu.