České národní listy

Zabírají grunty!

Ruští zajatci v táboře u nádraží v Troubelicích s namalovanými písmeny SU (Sowiet Union) na zádech kabátu trpěli hladem a bitím tak, jak si to nadlidé představovali s podlidmi. Hlávka zelí, potajmu sebraná při skládá­ní do vagónů, byla pro ně pochoutkou. Běda, byl-li někdo přistižen při po­dání jim chleba aj. Na strašné řvaní a týrání ze strany dozorců nelze zapo­menout.

    Do konce roku 1942 mohl každý držitel zabít prase neomezené váhy. Jen po odečtení 40 kg mrtvé váhy na 1 osobu byla přebytečná váha přepo­čtena k tíži příštího roku. Lidé, ve víře, "že to brzy skončí", si z toho nic ne­dělali. Ale počátek roku 1943 znamenal pro ty, kde byl malý počet příslušníků domácnosti, rozčarování, protože mohli zabít jen malé prasátko. To byl poprask! Lidé v důvěře, že tajemník Honner to nějak zařídí, nosili mu vše možné. Ten byl ale náhle (na udání) povolán na vojnu, příděl snížen na 12 kg mrtvé váhy na osobu a ostatní byl vlastník prasete povinen zavézt ještě do Uničova. To byl Honner proklínán! Později toto ostří otupělo dle toho, jak kdo uměl podplatit příslušné činitele. Mnozí na to jistě dobře pa­matují.

    Řemesla a živnosti nutné pro zemědělství a zásobování se udržely. Ale stolaři, krejčí, obuvníci, holiči aj. přidělováni k německým mistrům mimo obce. Dělníci všech oborů posíláni stále ve větším počtu do Německa.

Sportovní činnost - kopaná - prováděna na Dolních lukách a na polo­zničeném sokolském stadiónu. Za velké účasti domácích i přespolních až od Šumperka, Zábřehu, Rudy na Moravě konána vzájemná utkání. Divadla a taneční zábavy zakázány.

V té době bylo třeba ukázat sílu, aby vznikl strach. Projevilo se to nápo­rem na zemědělce, který počal 17. února 1943. Toho dne zrána strhl se po­plach po vesnici: "Zabírají grunty!" Přijely tři skupiny nacistů. Jedna zapo­čala u M. Wiedermana č. 89, druhá u J. Krestýna č. 98 (Solovský) a třetí u V. Hejného č. 30. Týž den stačili zabrat ještě usedlosti V. Ungra 135, Jos. Straku 185, J. Petříka 168, F. Axmana 90, B. Hönigschmieda 92, F. Lachnita 104 (Pešat) a A. Sonntága 152. U všech zapsán živý i mrtvý in­ventář, zakázáno volné disponování s majetkem a usazen v Šumvaldě správce nad zabranými statky - ihned nazvaný dráb.

Zabírání statků zdůvodněno až večer v hostinci - prý pro malé dodávky. Bylo to nepravdivé. Všeobecný úsudek zněl: nacisté chtějí nahlédnout jak do malého, tak i do středního a velkého hospodářství, kolik mohou vynést - a pomalu počítat s plánovaným stěhováním Čechů. Vždyť nedalecí Němci-horáci se nemohli dočkat, až přijdou dolů, jak jim slibováno na schůzích i plakátech. Obilí od zabraných mimo dávek pro lidskou výživu odvezeno. Pro drůbež a dobytek nic nepočítáno.

V tomto napjatém ovzduší byli 26. února o 4 hodině ráno odvezeni do koncentračního tábora k vyhlazení židovští manželé Hekschovi, toho času bytem na č. 105. Po čtyři léta byli u nás jako za větrem, ale i na ně došlo, jako na miliony jejich souvěrců. "Nejsme teď na řadě my?", znělo často mezi námi.

V únoru 1943 na místo komisaře Maitnera přišel k nám Kunnert. Maitner chránil přídělce v minulém roce, měl za to zle od bauernführera Schenka. V zimě se zúčastnil rodinné oslavy v horním mlýně. Na udání přijel landrát a zakázal mu jakýkoliv styk s Čechy. Předseda nacistické par­taje poštmistr Renner se přičinil, aby Maitner byl povolán do armády. Uničovský starosta Kunnert byl blízkým přítelem Henleina. Tak jsme měli nad sebou vybranou společnost.

Řeč komisaře Kunnerta a bauernführera Schenka 13. března u Blaháků byla řečí největšího vraha národa K. H. Franka. Samé výhrůžky a výstrahy. Prý jsme měli radost ze Stalingradu, to prý se již nikdy nebude opakovat. Když zajdou oni, tak i my s nimi atd. Přes hodinu trvalo ujišťování o jejich síle a nebojácnosti.

Zapomenuté pohraničí