České národní listy

Vysídlení německého obyvatelstva z Brna V

ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový

ubytovací tábor v Pohořelicích

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

K večeru 30. května se u policejních revírů scházely komise pro prošetření všech německých obyvatel bez výjimky a ustanovení těch, kteří podléhali nařízení o vystěhování z města. O jednání jedné takové komise máme dochováno výstižné svědectví z Brna-Komárova.  Současně ilustruje skutečnost, že pomocné bezpečnostní stráži, za kterou při odsunu bývají považováni pouze ozbrojeni Zbrojováci, nepříslušelo rozhodovat. Sama měla oporu ve vlastním ”dobrovolném bezpečnostním sboru Národní stráže" pod velením záložního důstojníka čs. vojska. Předseda komárovského NV Josef Rudko, člověk nadmíru seriozní a obětavý, o soustřeďování Němců napsal: ”Příkaz k odsunu všech Němců přišel neočekávaně kol. 18. hodiny s tím, že o 22. hod. téhož večera bude proveden. Zároveň byl MNV doručen přípis od Ústředí, kterým se vymezuje, kdo z Němců může zůstat. Na podkladě toho byla utvořena komise, která měla příkaz provést. Komise se skládala ze členů NV Rudky a Konečného a zástupců NSB, vrchního strážmistra Tyla a prap. Mezulianika. Jako lékař byl přibrán dr. Doležal. Komise se sešla na policejním revíru ve 20 hod. Mezitím bezpečnostní stráž vyzvala po domech Němce, aby okamžitě vzali svršky, které mohou unést, a dostavili se před policejní stanici v Tichém lese. Výzvě bylo hladce a bez odporu vyhověno." Většina německých občanů o připravované akci věděla z tisku, takže ji náhlé konečné rozhodnutí příliš nepřekvapilo. Malá neinformovaná část byla opatřením zaražena a v těchto případech obvykle docházelo ke konfrontačním scénám. Někteří prozíraví Němci s odchodem počítali už delší čas, a proto se na něj důkladně připravili. Poněvadž odchod z Brna považovali pouze za dočasný, zazdili a zakopali cenné předměty a nedostatkové zboží, např. textilie, do důmyslných úkrytů, které bývaly při pozdějších domovních přestavbách čas od času nalézány. Majetné ženy zašívaly do svého oblečení šperky nebo je ukládaly do potravin připravených na cestu.

Kolem 22. hodiny, od některých policejních stanic i dřív, odcházely první útvary vysídlenou mimo Brno, na úsvitu 31. května odešly poslední. Dodatečně NBS zadržela ojedinělé německé občany, kteří neuposlechli výzvy a na shromaždiště nepřišli. V pátek 1. června přinesly všechny brněnské noviny zprávy o průběhu a výsledku odsunu, převzaté z úřední zprávy Národní bezpečnosti. Celkový počet vystěhovaných dosáhl čísla 17 014 osob. V tom nebylo zahrnuto asi 2 000 - 2 500 osob ze 13. policejního revíru a kolem 50 z Líšně, odkud konečné výsledky nedošly včas před uzávěrkou. Prověřovací komise uznaly 575 osob za nezpůsobilé pochodu ze zdravotních důvodů. Do barákového tábora v Brně - Maloměřicích převedly 853 práceschopných mužů a 1 226 osob po ověření jejich žádostí o vynětí z opatření o Němcích vrátily domů. Podle této statistiky, s výjimkou dvou čísel uvedených odhadem, bylo prověřeno přibližně 22 218 občanů německé národnosti, z toho jich opustilo Brno asi 19 564, ovšem i v tomto případě s výhradou k odhadovaným údajům. Je to vůbec první poválečné vyjádření tohoto druhu, v závěru statě na ně ještě navážeme. Všechny noviny hodnotily dočasné vyřešení německé otázky v Brně pozitivně. Sociálně demokratický ČIN na adresu Němců dodal: ”Loučíme se s nimi v dobrém a nepřejeme jim nic zlého."

Cestou do Pohořelic

Kolem 22. hodiny odcházeli němečtí občané určení k opuštění města ze všech třinácti seřadišť přes Staré Brno a Vídeňskou ulicí směrem k Rajhradu. Není pravdou, že existovalo jen jedno ústřední shromaždiště v parku Starobrněnského kláštera, jak to tvrdí publicista O. Filip a v souladu s nim i další autoři. Přicházeli sem pouze Němci z příslušného policejního revíru, nahodilá přítomnost někoho z jiné části města na této skutečnosti nic nemění. V duchu spekulace o společném odchodu z klášterního parku byl v něm v roce 1995 zřízen pomník připomínající odsun. Místo bylo zvoleno velice uváženě, do parku i kláštera přijíždějí návštěvnici z celé republiky i ze světa, aby poznali místo působeni významných osobností vědy a kultury. Při této příležitosti nemohou bez povšimnutí minout pomník odsunu, ačkoliv co do jeho historického opodstatnění nemusel stát právě zde, nýbrž na kterémkoli z dvanácti dalších, naprosto stejně významných seřadišť. Na prvním místě německým a potom také českým nápisem hlásá: ”30. května 1945 museli Němci z Brna a okolí opustit svou domovinu. Kéž v budoucnosti všichni lidé v Evropě mohou žít v míru a s úctou k lidským právům." Nikde ani náznak, že 30. květen 1945 byl kausální výslednicí předchozího historického procesu, ani slovo omluvy za vlastní podíl na genocidně vedené druhé světové válce. Podle jednostranné povahy textu bylo Brno pouze domovinou Němců a povzdech o lidských právech nelze vázat k žádné jiné historické skutečnosti než právě ke 30. květnu 1945. Když brněnská veřejnost vyslovovala své námitky proti takto pojatému památníku, dostala z úředních míst odpověď, že pomník je na soukromém pozemku a jeho zřízení je soukromou záležitostí. Jenže na tomto velmi frekventovaném místě neoslovuje mimojdoucí návštěvníky pouze soukromě.

Na jižním okraji města, někde na Vídeňské ulici, snad u Ústředního hřbitova, došlo k prvnímu a vlastně jedinému konfliktnímu střetu. Jeden ze strážných použil v sebeobraně zbraň. Výstřelem zasáhl nejenom útočníka, nýbrž nešťastnou náhodou i nezúčastněnou ženu stojící opodál. To jsou jediná dvě úmrtí způsobená střelnou zbrani. Bez jakéhokoliv dalšího střetnuti opustili vystěhovanci region města Brna. Wenzel Jaksch ve své Petici pro OSN byl v roce 1947 jiného názoru a zanechal nám v ní kuriózní pohled na transfer. Podle jeho vyjádření ”Cestou museli projit Ústředním hřbitovem, kde z úředního rozkazu musely býti všechny německé hroby otevřeny a náhrobní kameny povaleny." A o něco dál dodává:”Příkopy podél cesty byly plny mrtvol." Je to bezdůvodná pomluva, k ničemu takovému nedošlo. Je politováníhodné, že sociální demokrat W. Jaksch, bývalý československý poslanec, účastník zahraničního odboje a mezinárodně zkušený politik podlehl tak ubohé argumentaci a předestřel ji dokonce na světovém fóru.

Na cestě z Brna byl v Modřících nalezen v bezvědomí neznámý muž. Za několik hodin po ošetření místním lékařem skonal a byl pohřben na místním hřbitově. Policejní zpráva sice uvádí, že neznámý u sebe neměl žádné doklady, přesto ho považovala za Němce a účastníka transportu. Z čeho tak usuzovala, nevíme. Nálezy neidentifikovatelných osob nebyly však v té době ojedinělé.

Odcházející Němce po dnešní silnici E 52, v roce 1945 stále ještě neoficiálně nazývané císařskou, leckdo sledoval s velkou mírou zadostiučinění. Nebyl to také první ”Marsch nach Pohrlitz", česká válečná generace měla v živé paměti přinejmenším dva jiné. K prvnímu došlo zvečera 13. března 1939. Po několikadenním pozdvižení brněnských Němců, řízeném z Berlína a Vídně, vytáhlo přes šest tisíc nacistů a jejich stoupenců stejnou cestou k Pohořelicím. Vyzbrojeni dýkami, pěstními boxery, nařezanými železnými trubkami, někteří i pistolemi, byli připraveni smést z cesty kohokoliv, kdo by se jim postavil na odpor. Cestou zapalovali stohy slámy, aby apokalyptickými sceneriemi zdrtili vědomí českého obyvatelstva, což jim v plné míře vyšlo. U Ledců, kudy tehdy procházela státní hranice pomnichovského Česko-Slovenska, rozehnali osazenstvo prozatímní celnice a stavení zapálili. U Pohořelic, tehdy už v okupovaném území, očekávali průvod tamější nacističtí předáci, aby převzali a doručili do Berlína petici s naléhavým požadavkem o zásah proti Česko-Slovensku.

Celý pochod měl v režii již zmiňovaný JUDr. Karl Schwabe z Brna, prodloužená  ruka státního tajemníka v říšském ministerstvu zahraničních věcí E. von Weiszackera. Po návratu od Pohořelic zůstali Němci soustředěni v Modřících a okolí, aby ráno 14. března, po vzoru klasických fašistických převratů, vpochodovali demonstrativním způsobem do Brna a převzali v něm moc. Zásluhou české policie dočasně z puče sešlo. Provedli jej o 24 hodin později, na úsvitu 15. března, v předstihu před příjezdem prvního vozidla wehrmachtu na okraj města. Z hlediska tehdejšího platného právního řádu to byla velezrada a všichni účastníci puče měli být po válce předáni soudům k náležitému potrestání.

Druhý pochod po stejné silnici, ve stejném směru a dokonce téměř ve výroční den předchozího, jenže o šest let později, 17. dubna 1945, absolvoval volksturm z Brna a okolí. Vystrojeni různorodými uniformami, jiní pouze v civilním oblečení s páskami na rukávech, pochodovali, starší spíše pokulhávali, směrem k frontě. Většinou nesli na ramenou protitankové pěstě, což větším dílem vysvětluje, proč Rudá armáda na přístupech k Brnu měla tak velké tankové ztráty. To ještě stále brněnským nacistům nedocházelo, že za krátký čas skončí válka v jejich neprospěch a budou naříkat nad důsledky toho všeho, co způsobili svým proválečným fanatismem.

Rovněž nářky nad tím, že vypovězené Němce tu a tam provázeli ozbrojení mládenci, výrostci pod zákonnou hranicí dospělosti, není nic nevysvětlitelného. Okupanti v rámci totální mobilizace pracovních sil zavřeli od 1. září 1944 větší počet brněnských středních škol a jejich studenty i profesory nahnali na nucené práce do válečně důležitého průmyslu. Strategie berlínská, provedení měli na starosti brněnští Němci. Někdejší studenti, nyní ”hilfsarbajtři", byli posíláni na nejhorší práce za otrockou mzdu. Jejich dílovedoucí a předáci pocházeli většinou z řad domácích Němců ... Není divu, že někteří nasazenci předložili po válce svou osobní křivdu k odčinění. Autoři naříkající nad odsunem by neměli zapomínat ani na tento německý zločin.

Za teplé a jasné noci, městečko ještě úplně nespalo, došli první vypovězenci do Rajhradu. Šli tiše, s hlavami svěšenými, snad apaticky, snad přemítající nad vším tím, co od velkoněmeckého oblouznění až do těchto chvil prožili. Domácí lidé vycházeli mezi vrata a dveře, aby sledovali neobyčejný děj. Hleděli na procházející mlčky, se zjevným vnitřním napětím, nikdo však nezvolal nějakou obdobu biblického - Ukřižuj! Nikdo je také ale nepolitoval. Ačkoliv byla teplá noc, do mrazivého psychického ticha pronikaly občas jen povely doprovodných stráží.

 V Rajhradě bylo Němců hned všude plno. Zaplnili sokolovnu, orlovnu, hostinské sály, po frontě ještě nově neobydlený zemský sirotčinec a jiné prostory, otužilejší tábořili pod širým nebem na fotbalovém hřišti. Místní zkušenosti z krátkodobého pobytu Němců v městečku neodpovídají svědectví účastníka pochodu, jehož slova pod iniciálami M. W. cituje Karel Richter ve své knize nesprávně nazvané Sudety. Sudety byl zeměpisný název pro severočeský hornatý úsek mezi Labem a horním tokem Odry. Údolí Kladské Nisy dělilo je na západní a východní. Na rakouských mapách byl to jen zřídka používaný pojem. Sudety nikdy nepředstavovaly kompaktní etnický, ekonomický anebo správní celek, a už vůbec nelze pod tento pojem zahrnovat všechny Němce žijící před druhou světovou válkou v českých zemích. Snaha chápat všechny české a moravské Němce jako ucelené etnikum je neopodstatněná. Uvědomoval si to i A. Hitler, když s platností od 15. dubna 1939 dal zřídit tzv. říšskou župu Sudety. Nemohla tvořit úplně jednotný územní celek, a proto byla rozdělena na vládní obvody Cheb, Ústí nad Labem a Opava. Jihočeské a jihomoravské okupované pohraničí bylo připojeno k rakouským župám, Hlučínsko do provincie Horní Slezsko.

Nynější pojetí Sudet a sudetských Němců navazuje na velkoněmecké nacionalistické a později nacistické úsilí o vytvoření svébytného a uceleného německého sudetského kmene, odlišného mimo jiné i rasově, aby tím zdůvodnili své imperiální nátlaky vůči českým zemím. Zahrnovat jihomoravské Němce a část jižní Moravy pod pojem Sudety je naprosto nesprávné. Poněvadž původní svědectví M. W. neznáme a K. Richter neuvádí pramen, musíme je převzít v té podobě, v jaké je publikováno: ”Přibližně po 15 kilometrech cesty u Rajhradu byli ti, co byli znaveni a vyčerpáni a nemohli dál, zahnáni do rajhradského lágru. Tam je přepadly partyzánky, svlékly je do nahá a ženy i muže prohledávaly, zda nemají šperky a peníze. Přitom jim rozstříhávali šaty při hledání cenných předmětů. Nesčetní lidé tam byli ubiti k smrti a podle výpovědí mnohých, kteří došli do Pohořelic, i zastřeleni (rozuměj v Rajhradě - pozn. V. Ž.). Nepopsatelné scény se odehrávaly na pohořelické silnici, navíc se odpoledne přihnala h r o z n á  b o u ř k a (proložil V. Ž.), která zaplavila příkopy podél cesty. Znavení a vyčerpaní lidé klouzali po změklé půdě, byli poháněni bitím a ranami bičem... Příkopy byly plné oděvů, kufrů, potravin, které vyčerpaní lidé odhazovali.

Účastník i K. Richter nám v této pasáži předložili k dešifrování hned několik závažných otázek. Především co to byl rajhradský lágr, když v městečku za okupace nebyl postaven žádný objekt, který by byl třeba i vzdáleně připodobnitelný nějakému typu pracovního, sběrného, nápravného či internačního tábora nebo objekt pro dislokované komando z nějakého koncentračního tábora. Rovněž tak žádný už předtím vybudovaný objekt nebyl na lágr v tom obvyklém slova významu adaptován. Už už byla na pořadu negativní odpověď, když v zachovaných písemnostech místní buňky NSDAP byl nalezen nacyklostylovaný přehled o činnosti, v němž se uvádělo, že vánoční oslava 1944 bude v KLV lágru. V České republice zůstalo pátrání po rozvinutém znění názvu bezvýsledné. Teprve archivní odborníci v Berlíně vyslovili domněnku, že by mohlo jít o málo frekventovaný název Kinderlandverschickerung-Lager, pro nějž ani neexistoval český ekvivalent, protože takových zařízení nebylo mnoho a byla vedena výlučně německy. Názor německých kolegů byl správný. Zmíněný chlapecký zemský sirotčinec v Rajhradě byl za války zrušen a přeměněn na chlapecký internát příslušníků Hitlerjugend, a proto se mu všeobecně říkalo HitlerjugendHeim. Jiný název místní obyvatelé neznali, pouze věděli, že jsou tu děti pocházející z rozbombardovaných měst v říši. Konfrontace historické skutečnosti s názvem potvrdila ztotožnění zkratky KLV-Lager s někdejším zemským sirotčincem. Jenže to nebyla nějaká stodola, šopna nebo sklad, nýbrž bytelná, na svou dobu moderní budova. Němci by do ní jinak své děti asi nenastěhovali. Jestliže účastník vysídlovacího pochodu měl tak výrazně zafixován v hlavě název lágr pro někdejší sirotčinec, musel o tomto ubytovacím zařízení mnohé z doby okupace vědět a tomu asi také odpovídalo jeho politické začlenění.

Ponechme stranou nedoložené tvrzení o přítomných partyzánkách, závažnější je svědectví o loupežné prohlídce. K něčemu takovému skutečně došlo a nelze vyvracet, že nikomu nic nebylo ukradeno. Podstatou této prohlídky však bylo něco jiného. Němci museli v Rajhradě odevzdat všechny řezné, bodné a sečné nástroje. Kdo a proč to nařídil, dnes už nevíme, ale sotva to bylo bez příčiny. Po odchodu ze sokolovny zůstala v rohu sálu hromádka takových předmětů. O prohlídce máme svědectví i z jiného pramene. Vojáci o ni informovali majora Pistoriuse a žádali o rozhodnutí, mají-li se v prohlídce angažovat. Jejich velitel to nepřipustil, zdůraznil, že mají funkci záštity a taková činnost vojsku nenáleží.

Tvrzení M.W. o nesčetných ubitých a postřílených lidech je produktem příliš bujné fantazie a očividnou snahou desinterpretovat historii transferu podle scénáře a zájmů přesídleneckých organizací. Po odchodu Němců z Rajhradu nezůstal v místě žádný nemocný nebo mrtvý člověk. O tom by místní pohřební služba anebo hrobník či hřbitovní správa museli vedet. Ani v obecném povědomí takový poznatek není.

 A konečné, jako to tehdy vlastně bylo s počasím? V publikovaných vzpomínkách účastníků nacházíme z počasí téměř vše od sněhové bouře až po nesnesitelného horko. Bylo to všechno v jednom dni reálné? Náš pamětník M. W. připomíná ”hrůznou bouři". Odpověď na jeho otázku připravila expertiza Českého hydrometeorologického ústavu, pobočky v Brně. Dne 30.5.1945 se teploty pohybovaly v rozmezí od 12,8 °C do 26,7 °C, průměrná síla větru byla 3 metry za vteřinu, srážky nebyly zaznamenány žádné, dohlednost výborná. Příští den, 31. května, zaznamenali meteorologové teploty od 12,6 °C do 22,5 °C, vál severozápadní vítr o průměrné síle 3 metrů za vteřinu. Během dne přibývalo oblačnosti, mezi 15.05 a 15.20 hod. přišel mírný déšť. Další přeháňky nastaly mezi 18.20 až 20.15 hod, v tom čase přicházeli do Pohořelic poslední evakuanti. Přestože směrem na jižní Moravu srážky slábnou, pohybovat se i v mírné spršce nebylo zajisté příjemné. Uvedené srážkové údaje však vylučují ”zaplavené příkopy podél cesty" a klouzáni lidi po rozměklé půdě nelze ničím vysvětlit. Nešli totiž polními cestami, nýbrž po asfaltové vozovce tehdejší nejvyšší kvality a za téměř nulového automobilového provozu. K rozmístění vystěhovaných Němců do vesnic v rajhradském okolí nedošlo. Ráno byli vyvedeni na císařskou silnici a začleněni do proudu směřujícího k Pohořelicím. Ozbrojený doprovod požádal na Staré poště (místní část Rajhradu) o pomoc rolníka Josefa Maršálka, který ochotně zapřáhl do vozu a zesláblé zavezl až na okraj města. Průvod šel pomalu, jeho rychlost určovaly možnosti starších a unavených lidí.