České národní listy

Tradice germánské okupační politiky…

2) Při rozšiřování říše byla využívána také zásada organizovat útok proti tomu či onomu slovanskému kmenu v okamžiku, kdy se z nějakých důvodů ocitl v potížích, kdy měl nějaké potíže: byl ve sporu se svými souse­dy, vznikly v něm dynastické sváry apod. Němečtí feudálové sami podněcovali mezikmenové spory, což nebylo nijak těžké. Vznik nadkmenových svazů a prvních středověkých států nebyl v žádném případě klidným procesem. A právě této skutečnosti mohl dobře využívat stát, který byl již dříve pevně vytvořen. Tato zásada ovšem nebyla úspěšně aplikována jen v římské zahraniční politice, ale i mnohem později Adolfem Hitlerem, kdy napadl Ra­kousko i Československo v momentu jejich izolace, kdy demokratické státy nebyl ochotny poskytnout jim potřebnou pomoc a ochranu.

3) Útok na cizí kmen byl organizován především tehdy, když se octl z něja­kých důvodů v izolaci, když měl spory se svými sousedy apod. Němečtí feu­dálové využívali mezikmenových rozporů, které často podnítili. Proces sjedno­cování v nadkmenový svaz a v raně feudální stát byl složitým procesem, docházelo k boji o hegemonii a tato skutečnost se dala dobře využít.

4) Také spory uvnitř vládnoucí dynastie bylo možno výhodně využít., což se potvrdilo několikrát v případě moravských a českých Přemyslovců.

5) Útok byl zaměřen na hlavní středisko odporu, na sídlo vládnoucího knížete a ve stejnou dobu byly poskytnuty výhody sousedům a nižším náčelníkům. Podporovala se každá tendence vedoucí k separatismu (snahy o odtržení Mo­ravy od Čech, vyhlášení pražského biskupství římským územím, které nemělo podléhat Přemyslovcům).

6) Poražení byli pobiti anebo odvedeni do zajetí a násilně usazeni v jiné části říše. Tak vznikaly některé osady Slovanů v oblasti Rýna. Cílem bylo oslabit porobený kmen početně.

7) Ve stejnou dobu byly poskytovány různé výhody sousedům napadeného kmene (státu). Cílem bylo zamezit sjednocení - tak zasahovala říše nejednou do vztahů mezi Čechy a Poláky.

8) V případě, že byl kníže v boji zajat, byla mu nabídnuta možnost složit přísahu věrnosti. Pokud nepřijal, byl mučen, vykastrován, oslepen nebo zabit. Když složil přísahu vazala, odcizil se vlastnímu lidu a musel být často udržo­ván u moci za pomoci vítězného vojska.

9) V případě, že složil přísahu, byla mu jeho vlastní zem propůjčena (udělena) v léno s určitými povinnostmi vůči říši (vojenská pomoc, poplatky). Aby se nemohl vyvázat z poslušnosti, musel poslat na dvůr vítěze svého syna, dceru jako rukojmí. Zacházeli s nimi dobře, snažili se je získat pro politiku říše. Velmi silně a efektivně působila i sňatková politika. Pohanským knížatům byla nabídnuta vyšší životní a kulturní úroveň, byli pokřtěni apod. Z řad po­ražených slovanských knížat vznikla poněmčená kolaborantská vrstva, která měla práva feudální vrchnosti. Z dětí vychovaných na dvoře vítěze bylo možno vybrat budoucího vládce, případně ho vojenskou intervencí dosadit na trůn.

10) Poražený kmen (stát) musel platit vysoké poplatky. Byly vyměřeny tak, aby poražený vládce nemohl postavit silnou vojenskou družinu. Poplatky nao­pak pomáhaly udržovat velké vojenské družiny císaře, případně jiného velkého německého feudála (markraběte).

11) Údělná knížata měla větší podporu ze strany říše než vládnoucí panovník.

12) Na císařském dvoře se poskytoval azyl všem, kdo byli nespokojeni s vlád­noucím knížetem, a to i tehdy, když panovník vzorně plnil své povinnosti k říši. Císař od emigrantů získával informace, vytvářel na vládnoucího knížete nátlak a emigranty stavěl do čela intervenčních tažení v případě nového kon­fliktu. Z emigrantů byla také vybírána nová mocenská reprezentace.

13) Emigranti pochopitelně na svého panovníka žalovali. Po čase si ho zavo­lal císař a žádal, aby se ospravedlnil. To umožňovalo vměšovat se do poměrů v sousedním státě.

K ospravedlnění (soudu) se musel dostavit bez vojenského doprovodu a podle úvahy a mocenských zájmů mu císař vrátil právo vládnout anebo ho uvěznil a na jeho místo dosadil poslušnějšího vazala.

14) Císař se snažil na území poraženého získat pod kontrolu významné eko­nomické zdroje, např. přímořské přístavy, stříbrné doly, naleziště zlata, solné doly apod.

15) Ztráta suverenity byla dlouhodobá, někdy trvala několik století. Ke zhoršení docházelo vždy za trest. Za neposlušnost, neplnění vazalských po­vinností, za povstání apod.

16) Tato agresivní politika byla současně doprovázena a kryta šířením křesťanství. Říše vytvářela dojem, že ochrání všechny křesťanské panovníky a zajistí jim mír se sousedy (viz poměr sv. Václava k říši). Církev podporovala a tím i stabilizovala moc panovníka. Fyzická likvidace pohanů byla přijímána a hodnocena jako věc práva a spravedlnosti. Proto řada poražených knížat přijímala celkem ochotně křesťanství. Agresivní politika říše byla doplněna také kolonizací. Za vojákem přišel osadník. pohanské náboženství bylo likvidováno jako méněcenné. Použití všech uvedených taktických prvků znamenalo:

hospodářské opožďován, nižší životní úroveň, vojenskou slabost s citem vytvořit zaostalý kmen, který by byl získán ke kolaboraci vyšší úrovní říše. Jinou alternativou byla fyzická likvidace.

Germánská negativa v českých dějinách  7.- 12. století, autor prof. PhDr. Jíří Frajdl, CSc.