Staronový problém gymnázií, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Staronový problém gymnázií
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Na počátku školního roku 2019 – 2020 máme na stole opět otázku víceletých gymnázií. Ministerstvo školství zjistilo, že víceletá gymnázia přispívají k nerovnosti ve společnosti. To zjištění není ovšem nové, má svou historii.
Ještě za „Rakouska,“ r.1848-49, byla uzákoněna Exner-Bonitzova reforma tehdejšího gymnázia. Až dosud mělo šest tříd. K nim byly teď připojeny dva ročníky „filozofie“, přípravky, která byla určena pro odborné studium na univerzitě. Toto dvouleté studium (první ročník „logika“, druhý ročník „fysika“) probíhalo u nás např. v Litomyšli, jak víme z Jiráskovy „Filosofské historie.“ Její hrdinové, studenti Vavřena, Frybort, Špína, byli takoví „filosofové“.
Připojením dvouleté přípravky pro vysokoškolské studium vzniklo osmitřídní gymnázium a na univerzitě se mohla filozofická fakulta – zbavená svého přípravného charakteru, své přípravné funkce - postavit na roveň s ostatními fakultami. Ujala se vzdělávání nepočetného vědeckého dorostu a početnějších středoškolských profesorů.
Gymnázium poskytovalo dva na sebe navazující stupně středního všeobecného vzdělání. Nižší, základní, propedeutický, od primy do kvarty a vyšší, zaměřený vědecky a systematicky na vnitřní souvislosti probírané látky, od kvinty do oktávy. Učilo se tu předmětům z cyklu filozoficko-historického i matematicko-přírodovědního. Centrální postavení však měly klasické jazyky, latina a řečtina. Nikoli pro získání jazykové dovednosti, ale pro vnitřní zušlechtění, pro vzdělávání ducha, jak hlásal tehdy vyznávaný novohumanismus.
Zpočátku filozofická fakulta zahrnovala všechny uvedené vzdělávací obory. Postupně však došlo k osamostatnění přírodovědecké fakulty. N a Universitě Karlově v Praze se tak stalo r.1920. Nově zřízené univerzity, v Brně a v Bratislavě, byly založeny již se samostatnou přírodovědeckou fakultou.
První republika zdědila po „Rakousku“ školství kodifikované zákonem z roku 1869, ve své době relativně pokrokovém.. Koncem 19. stol. však již bylo přirozeně a právem kritizováno pro zaostávání za novými společenskými potřebami. První republika zreformovala úspěšně školství 1.stupně a přikročila k reformě školství 2. stupně. Tady narazila na „dualismus“ dvou paralelních školských struktur: na měšťanskou školu, připravující mládež na praktický život, a na nižší střední školu v podobě součásti gymnázia, zaměřenou teoreticky. Gymnázium existovalo, jak víme, jako škola studijního typu pro úzkou vrstvu mládeže již od poloviny 19. stol. Byla to škola výběrová, přístupná na základě přijímacích zkoušek pro žáky, kteří absolvovali 5. třídu školy základní (národní, obecné). Tedy pro jedenáctileté děti.
Proti tomuto „dualismu“ školství razili reformisté heslo „jednotné školy“, která sjednotí měšťanskou školu s nižšími třídami gymnázia a nevytvoří mezi nimi žádné nedemokratické bariéry. Ty dosavadní odstraní. Pátý ročník základní školy jako rozřaďovací se reformistům jevil jako předčasný. Věk žáků od 11 – do 15 let byl odborníky pokládán za období všeobecného niterného hledání, vyhraňování, objevování, ujasňování osobních sklonů, vloh, zájmů, za období směřování dospívající mládeže do světa dospělých. Kromě toho reformátoři právem kritizovali, že přijímací zkoušky jsou ovlivněny spíše zřeteli sociálních a ekonomických poměrů rodičů než mírou intelektových předpokladů dětí. O volbě školy rozhodovalo více společenské postavení rodin než nadání žáků. Paměti účastníků to dokládají.
Prvorepublikový ministr školství Ivan Dérer položil základy pro sjednocení nižších tříd gymnázií a měšťanských škol s cílem ustavit školu demokratickou, školu pro všechny. Po dobu povinné školní docházky do 15 let měly být všem žákům poskytovány stejné příležitosti k vzdělávání a všestrannému rozvoji. Společné školy jednotného typu měly odstranit nedemokratické vylučování některých skupin žáků z možného budoucího studia. Protektorát za nacistické okupace sjednocovací proces přerušil a oba typy od sebe zase oddálil.
Po r.1945 se o jednotné škole v pedagogické veřejnosti znovu horlivě diskutovalo. Šlo vysloveně o demokratickou reformu, zkoumaly se i příklady v zahraničí, třeba ve Švýcarsku nebo v USA. Měli jsme mít školu sice jednotnou, ale vnitřně diferencovanou, podle oprávněných potřeb a zájmů žáků, kteří přirozeně nebyli stejní.
Prof. V. Příhoda se svými spolupracovníky zřídil a vedl takovou školu jako pokusnou. Experimentální. Každý ročník měl několik proměnlivých pracovních skupin, kterými žáci procházeli podle svých výkonů, zájmů a výsledků. (Dnešní inkluze představuje pravý opak. Nepochopitelně brání vytvořit samostatné pracovní skupiny podobně disponovaných žáků, má naopak za cíl rozptýlit i velmi odlišné žáky mezi ostatní, dané bez ohledu na individuální zvláštnosti.) Jednotná, vnitřně diferencovaná škola znamená obecně „všem stejně“, ale zároveň individuálně „každému to jeho.“ Je demokratická, respektuje skupinu i jedince.
Vinou politického zvratu v únoru 1948 se stalo, že připravený návrh reformy škol 2. stupně nepodával dosavadní ministr školství J. Stránský, ale nový ministr nové vlády, Z. Nejedlý. Nosná idea devítileté školy, jednotné a vnitřně diferencované, při uvádění do praxe té doby podlehla unifikačním, ideologicko-politickým tlakům. Nejedlého nástupce (ministr E.Sýkora) dokonce zkrátil r. 1953 školní docházku, takže jsme měli “osmiletku“ a s vyššími třídami, místo gymnázia, „jedenáctiletku.“ Bylo to údajně „po sovětském vzoru“. Jenomže tam, na převážně negramotném území bývalého carského Ruska, to byl významný pokrok, avšak u nás, po létech dlouhodobého pozitivního rozvoje školské soustavy, to byl nepochopitelný krok zpět. Devítiletá základní škola pro všechny a výběrové čtyřleté gymnázium byly obnoveny až r. 1960, s tehdejším nástupem kritičtějšího způsobu myšlení a s větším respektem k potřebám teorie i praxe.
Jestliže bylo osmileté gymnázium po r. 1989 zase znovu zřízeno, jde o politováníhodný anachronismus, který zavedl tehdejší ministr školství na základě osobní nostalgie, bez sebemenších expertních podkladů a odborných expertíz. Je smutné oživovat dnes znovu pseudoargumenty, které byly vyvráceny již za 1. republiky a pak znovu po r. 1945. V 21. století je zapotřebí dát kvalitní vzdělání všem, nejen některým. A takové potřebě odpovídá integrovaný a podle potřeby pružně diferencovaný 2. stupeň školní docházky, otevřený pro všechny žáky, ale s respektem i k jejich individuálním zvláštnostem.
Historii a vývoj naší školské soustavy z doby před 2.válkou světovou najdeme v „Pedagogické encyklopedii“ autorů O. Chlupa, J. Kubálka a J. Uhra. Je to odpovědný, klasický a zakladatelský čin předních odborníků. Dílo bohužel stihl negativní vliv historických událostí. První díl vyšel r.1938, druhý r.1939, třetí r.1940. Vinou nacistické okupace a cenzury se uvedené kompendium vůbec nedostalo do rukou pedagogické veřejnosti. Jeden z autorů, prof. Dr. J. Uher, byl nacisty popraven. Ale ani po válce se nepodařilo dílo rozšířit. Patří k nenapravitelným škodám, které utrpěla naše kultura, že to dílo zůstalo neznámo. A je velmi povážlivé z hlediska veškerého kulturního pokroku, neexistuje-li kontinuita poznání, kontinuita zkušenosti, kontinuita dobrého a začínají-li nové generace bez ohledu na odkaz minulosti, vystaveny zbytečným omylům, jako by stále znovu.
