Jdi na obsah Jdi na menu
 


Staronový problém gymnázií, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

11. 12. 2019

Staronový problém gymnázií

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.                                               

 

Na  počátku školního roku 2019 – 2020 máme na stole opět otázku víceletých gymnázií. Ministerstvo školství zjistilo, že víceletá gymnázia přispívají k nerovnosti ve společnosti. To zjištění není ovšem nové, má svou historii.

 

Ještě za  „Rakouska,“ r.1848-49,  byla uzákoněna Exner-Bonitzova reforma tehdejšího  gymnázia. Až dosud mělo šest tříd. K nim byly  teď připojeny dva ročníky „filozofie“, přípravky, která byla určena  pro odborné studium na univerzitě. Toto dvouleté studium (první ročník „logika“, druhý ročník „fysika“) probíhalo u nás  např. v Litomyšli, jak víme z Jiráskovy „Filosofské historie.“ Její hrdinové, studenti Vavřena, Frybort, Špína, byli takoví „filosofové“.

Připojením dvouleté přípravky pro vysokoškolské studium vzniklo osmitřídní gymnázium a na univerzitě se mohla filozofická fakulta – zbavená svého přípravného charakteru, své  přípravné funkce - postavit na roveň s ostatními fakultami. Ujala se vzdělávání nepočetného vědeckého dorostu a početnějších středoškolských profesorů.

Gymnázium poskytovalo dva na sebe navazující stupně středního všeobecného vzdělání. Nižší, základní, propedeutický, od primy do kvarty a vyšší, zaměřený vědecky a systematicky na vnitřní souvislosti probírané látky, od kvinty do oktávy. Učilo se tu předmětům z cyklu filozoficko-historického i matematicko-přírodovědního. Centrální postavení však měly klasické jazyky, latina a řečtina. Nikoli pro získání jazykové dovednosti, ale pro vnitřní zušlechtění, pro vzdělávání ducha, jak hlásal tehdy vyznávaný novohumanismus.

Zpočátku  filozofická fakulta zahrnovala všechny uvedené  vzdělávací obory. Postupně však došlo k osamostatnění přírodovědecké fakulty. N a Universitě Karlově v Praze  se tak stalo  r.1920. Nově zřízené univerzity, v Brně a v Bratislavě,  byly založeny již se samostatnou přírodovědeckou fakultou.

 

První republika zdědila po „Rakousku“ školství kodifikované  zákonem z roku 1869,  ve své době  relativně pokrokovém.. Koncem 19. stol. však již bylo přirozeně a právem kritizováno pro zaostávání za novými  společenskými potřebami.                                                                                                                                                                                                             První republika zreformovala úspěšně  školství 1.stupně a přikročila k reformě školství 2. stupně. Tady narazila  na „dualismus“ dvou paralelních školských  struktur: na  měšťanskou školu, připravující mládež na praktický život, a na  nižší střední školu v podobě  součásti gymnázia, zaměřenou teoreticky. Gymnázium  existovalo, jak víme,  jako škola studijního typu pro úzkou vrstvu mládeže již od poloviny 19. stol. Byla to škola výběrová, přístupná na základě přijímacích zkoušek pro žáky, kteří absolvovali  5. třídu školy základní (národní, obecné). Tedy  pro jedenáctileté děti.

 

Proti tomuto „dualismu“ školství  razili reformisté heslo „jednotné školy“, která sjednotí měšťanskou školu  s nižšími třídami gymnázia a  nevytvoří  mezi nimi žádné nedemokratické bariéry. Ty dosavadní odstraní. Pátý  ročník  základní školy jako rozřaďovací se reformistům jevil jako předčasný. Věk žáků  od 11 –  do 15 let  byl  odborníky  pokládán za období všeobecného niterného  hledání, vyhraňování, objevování,  ujasňování  osobních sklonů, vloh, zájmů,  za období směřování dospívající mládeže do  světa  dospělých. Kromě toho reformátoři právem  kritizovali, že  přijímací zkoušky jsou  ovlivněny spíše zřeteli sociálních a ekonomických poměrů  rodičů  než  mírou  intelektových  předpokladů  dětí. O volbě školy rozhodovalo více společenské  postavení rodin než   nadání žáků. Paměti účastníků to dokládají. 

 

Prvorepublikový ministr školství  Ivan Dérer položil základy pro sjednocení nižších tříd gymnázií a měšťanských škol s cílem  ustavit školu demokratickou, školu pro všechny. Po dobu povinné školní docházky do 15 let měly být všem žákům poskytovány stejné příležitosti k vzdělávání a  všestrannému rozvoji. Společné školy jednotného typu měly odstranit  nedemokratické vylučování některých  skupin žáků  z možného  budoucího studia. Protektorát za nacistické okupace sjednocovací proces přerušil a oba typy od sebe zase oddálil.

Po r.1945 se o jednotné škole  v pedagogické veřejnosti  znovu horlivě diskutovalo. Šlo vysloveně  o demokratickou reformu, zkoumaly se  i příklady v zahraničí, třeba ve Švýcarsku nebo v USA. Měli jsme mít školu sice jednotnou, ale vnitřně diferencovanou, podle oprávněných potřeb a zájmů žáků, kteří přirozeně nebyli stejní.

 

Prof. V. Příhoda se svými spolupracovníky zřídil a  vedl takovou  školu jako pokusnou. Experimentální.  Každý ročník měl několik proměnlivých pracovních skupin, kterými žáci procházeli podle svých výkonů, zájmů a výsledků. (Dnešní inkluze představuje  pravý opak. Nepochopitelně  brání vytvořit samostatné  pracovní skupiny podobně disponovaných žáků,  má naopak za cíl  rozptýlit  i velmi odlišné žáky  mezi ostatní, dané  bez ohledu na individuální zvláštnosti.)  Jednotná, vnitřně diferencovaná škola  znamená obecně „všem stejně“, ale zároveň individuálně „každému to jeho.“ Je demokratická,  respektuje  skupinu i jedince.

 

Vinou politického zvratu v únoru 1948  se stalo, že  připravený návrh reformy škol 2. stupně  nepodával dosavadní ministr školství J. Stránský, ale nový ministr nové vlády,  Z. Nejedlý. Nosná idea devítileté školy, jednotné a vnitřně diferencované, při uvádění do praxe té doby podlehla unifikačním, ideologicko-politickým tlakům. Nejedlého nástupce (ministr E.Sýkora) dokonce zkrátil r. 1953  školní docházku, takže jsme měli “osmiletku“ a s vyššími třídami, místo gymnázia,  „jedenáctiletku.“ Bylo to  údajně „po sovětském vzoru“. Jenomže tam, na  převážně negramotném území  bývalého carského Ruska, to byl významný pokrok, avšak  u nás, po létech dlouhodobého   pozitivního rozvoje školské soustavy, to byl  nepochopitelný  krok zpět. Devítiletá základní škola pro všechny a výběrové  čtyřleté gymnázium byly obnoveny až r. 1960, s tehdejším  nástupem kritičtějšího způsobu myšlení a s  větším respektem k potřebám teorie i praxe.  

 

Jestliže bylo osmileté gymnázium po r. 1989 zase  znovu zřízeno, jde o  politováníhodný anachronismus, který zavedl tehdejší ministr školství na základě osobní nostalgie, bez sebemenších expertních podkladů a odborných expertíz. Je smutné oživovat dnes znovu  pseudoargumenty, které byly vyvráceny již za 1. republiky a pak znovu po r. 1945. V 21. století  je zapotřebí dát kvalitní vzdělání všem, nejen některým.  A takové  potřebě odpovídá integrovaný a podle potřeby pružně diferencovaný 2. stupeň školní docházky, otevřený pro všechny žáky, ale s respektem  i k jejich individuálním zvláštnostem.   

 

Historii a  vývoj naší školské soustavy z doby před 2.válkou světovou najdeme  v  „Pedagogické encyklopedii“ autorů  O. Chlupa, J. Kubálka a  J. Uhra. Je to odpovědný, klasický a zakladatelský čin předních odborníků. Dílo bohužel stihl negativní vliv historických událostí.  První díl vyšel r.1938,  druhý  r.1939,  třetí r.1940. Vinou nacistické okupace a cenzury se uvedené kompendium  vůbec  nedostalo do rukou  pedagogické veřejnosti.  Jeden z autorů, prof. Dr. J. Uher, byl nacisty popraven.  Ale ani po válce se nepodařilo dílo rozšířit. Patří k nenapravitelným škodám, které utrpěla naše kultura, že to dílo  zůstalo neznámo. A je velmi povážlivé z hlediska veškerého  kulturního pokroku, neexistuje-li kontinuita poznání,  kontinuita zkušenosti, kontinuita dobrého  a začínají-li nové generace bez ohledu na odkaz minulosti, vystaveny zbytečným omylům, jako by stále znovu.                                                                                                                            

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář