Rusko - Evropa I , Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Rusko a Evropa I
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Autoři, kteří píší o Evropě, většinou mají na mysli jen západní část kontinentu. Ale zeměpisná určení nelze redukovat, i Evropa má svůj východ. Příčiny oné redukce a záměny části za celek jsou zčásti historické, způsobila je minulost. Někdy však jsou to příčiny politické, vyvolané přítomnými politickými postoji a zájmy„zde a nyní“.
Rusové patří k národům, kterým historické překážky občas bránily pokračovat v plynulém civilizačním vývoji a odsoudily je k boji o pouhé přežití.Teprve za příznivějších podmínek mohli překonávat zdržení a usilovat o pokrok, aby dohonili svět, který ovšem ve vývoji stát nezůstal.Tak hned první kulturně vyspělý stát, který vznikl na jejich území, Kyjevská Rus, byl rozvrácen tatarskými útoky a nájezdy (1237-1481). Přitom ve 12.stol.dosáhl tak vysoké úrovně, že mohl soutěžit se západní Evropou. Ale ani když se Rusko konečně vyprostilo z tatarské poroby (1481), nešel jeho vývoj přímočarou cestou. Od roku 1453, od dobytí Cařihradu, nahrazují Tatary v boji proti Rusku Turci. Celá staletí trvá tento boj o dědictví Byzance. Moskevské knížectví (později carství) začalo v 16.stol. stavět to, co jejich předchůdci stavěli již před 500 lety. S velikou vervou napravoval vývojové zdržení car Petr Veliký (1689-1725). Prováděl modernizační reformy tak pronikavé, že se právem začalo hovořit o Rusi předpetrovské a popetrovské. Že se začalo s veškerou vážností uvažovat o vztahu Ruska k vyspělejší části Evropy, že se v Rusku vyhranil směr „západnické“ orientace a opoziční směr„slavjanofilský,“ krátce, že vznikl problém, zvaný „Rusko a Evropa“.
Historické minimum
Archeologie ukazuje, že Slované od počátku druhé poloviny prvního tisíciletí osídlili obrovská území v Evropě od Volhy až po Severní moře, některá dočasně, většinu však trvale. Octli se na křižovatce různých migračních vln, v nichž se etnika střídala, převrstvovala, mísila, přizpůsobovala. Nejstarší zprávy mluví o jejich jednotném jazyce a původu ve společné pravlasti. Slované se pak podle geografické polohy nově objevených sídlišť rozdělili na východní, západní a jižní.
Předkové dnešních Rusů, jako všichni Slované, žili za hranicemi antické civilizace, za hranicemi Římského impéria, dlouho nepoznaní, neznámí. (Na rozdíl od Germánů, kteří se jako sousedící bojovníci proti Římu a uchvatitelé Říma objevili na jevišti světa mnohem dříve.)
Římští věhlasní autoři 1. a 2. stol., Plinius, Tacitus, Prolemaios, sice zaznamenali jakési Anty a Venety ve vzdálených končinách mezi Vislou, Baltem a Karpaty, ale nic o nich nevěděli. Až z pozdějších dob se dochovala jména východoslovanských kmenů z 4.- 6. stol., jako Poljané, Drevljané, Severjané, Dragoviči, Slověné, Kriviči, Radimiči, Uliči, Tiverci, Bužané aj.
Podle etnogenetiků šlo o staroruskou národnost. Novodobé národnosti (ruská, ukrajinská a běloruská) se formovaly až od 17.stol. Staří Slované sídlili na rozlehlém území od Karpat po Volhu a bojovali tu s Avary, tu s Chazary (Chazaři byli spojenci říše Byzantské, vyznáním izraeliti) a bůhví s kým ještě. Fakta se však ztrácejí v mlhovinách neurčitosti. A přece od nepaměti směřovaly karavany normanských, arabských a židovských kupců od Skandinávie na jih, k Černému moři, vodní i suchou cestou. Kupci dobře znali Volhu, Povolží, ale znali i obchodní střediska na Dněpru a jinde.
Pozornost tehdejších kronikářů vzbudila až rozsáhlá expanze Slovanů počátkem 2.poloviny 1.tisíciletí za Dunaj, na Balkán. Je to doba jejich stěhování a zabírání nových sídel. Tehdy se dostávají do písemných pramenů.
Pomineme-li však Slovany jižní a západní, kteří se s vyspělejší civilizací západní Evropy, těžící ze zbytků řeckořímské antiky setkali dříve, víme, že významný krok k začlenění východních Slovanů do světa tehdejší křesťanské civilizace představuje Kyjevská Rus, obchodní centrum na Dněpru. Při vzniku Kyjeva snad stáli normanští Varjagové, zakladatelé první vládnoucí dynastie, Rurikovců. Ti byli vládci i v Novgorodu. V 10.stol. v Kyjevě panoval Vladimír Veliký, kníže stolnokyjevský, „červené sluníčko“ ruských bylin. Vládl na „svaté Rusi“ od Kavkazu k Uralu a snad až k Baltickému moři. Vladimír se rozhodl pro pokřesťanštění svého pohanského lidu a zvolil, přijal a šířil křesťanství východního, byzantského ritu. Jeho prostřednictvím tak východní Slované navázali na misii bratří ze Soluně, Konstantina a Metoděje, kteří přišli k nám, na Velkou Moravu, r.863. Přinesli slovanskou křesťanskou liturgii, slovanské písmo a písmnictví. Pod nátlakem římsky orientovaných kněží, kteří přišli z germánského západu a osobovali si právo po západním způsobu šířit učení Kristovo, byli však slovanští kněží r.886 z Velké Moravy vyhnáni. Většina jich se uchýlila do Bulharska nebo do Srbska, posléze našli útočiště též v Rusku. Rusové se stali křestˇany sice o 100 let později než Slované západní a jižní, ale cyrilometodějský charakter jejich křesťanství, písmo cyrilice a jejich nejstarší, staroslověnská literatura vychází ze stejného cyrilometodějského pramene. (Přijetí křesťanství na Rusi popsal nejstarší ruský kronikář Nestor, my je známe i z Havlíčkovy úsměvné satiry „Křest svatého Vladimíra“). Kyjevská země se těšila dobré pověsti. Kníže Vladimír si vzal za manželku byzantskou princeznu, podobně jako německý král Otto II. Nepochybně vlivem spojení s Byzancí vznikla v Německu tzv. otónská renesance. A podobně Kyjevská Rus jistě spojením s Byzancí prostřednictvím Vladimírova sňatku s byzantskou princeznou ve vývoji získala. Byla kulturně na výši, stala se vyspělým kulturním centrem široko daleko. V Kyjevě a v Novgorodě byly stavěny krásné kamenné chrámy podle byzantských vzorů, zdobené mozaikami a freskami. Z Byzance přicházely i knihy, nejen bohoslužebné. Podnítilo to přirozeně domácí tvorbu, vznikly i nejstarší ruské písemné památky, Nestorův „Letopis“(přelom 11. a 12.stol.) a „Slovo o pluku Igorově“ (1185-7). Stálé ohrožení ze strany tatarských nájezdníků ovšem trvalo. Známe je v básnické formě z ruských „bylin“, národních básní ruského lidu, epických zpěvů, jimiž „skazitělé“ opěvovali bohatýry, jako byli Ilja Muromec, Aljoša Popovič, Dobryňa Nikitič, Čurila Plenkovič a mnozí jiní bohatýři z kyjevského cyklu bylin. (Byl ještě cyklus novgorodský, moskevský a kozácký.)
Bohatýři statečně bránili„matičku syrou zemi,“„svatou Rus,“ jak po generace šířílo ústní podání, ale nakonec neubránili. Raně feudální stát Kyjevské Rusi podlehl r.1240 náporu mongolských Tatarů definitivně.„Zlatá horda“ si jej podrobila. Zavedla vysoké daně z hlavy, pořádala devastující vojenské vpády do ruských sídlišť. Právě opakované tatarské vpády a ožebračující nadvláda způsobily, že se Rusko ve vývoji opozdilo. Mezi mnoha rozdrobenými slovanskými knížectvími a mongolskými chanáty časem posílilo Moskevské knížectví, založené r.1147. Moskva se stala hlavním městem (1325) a podařilo se jí vytvořit nové státní centrum. Po pádu Byzance, která se stala r.1453 kořistí osmanských Turků, přesídlil do Moskvy i patriarcha, hlava východní křesťanské církve. Moskva se tak stala „Třetím Římem.“
Po několika dílčích vítězstvích (např. na Kulikovském poli r.1380) se konečně Rusko vyprostilo z tatarské poroby (1481). Ale i po osvobození byly vnitřní poměry za posledních Rurikovců neutěšené: intriky, násilí a vraždy v boji o trůn, krutovláda, lidové bouře a zmatky.
Připomeneme si jen cara Ivana Hrozného (1533-1584), jak jej zobrazil I.E.Rěpin, připomeneme si Musorgského operu „Boris Godunov“ ( literární text A.S.Puškina). Hrůza, děs, zoufalství, vláda Lžidimitrijů, bezmezná bída a hlad zotročeného lidu.
Počátkem 17.stol. nastupují na ruský trůn Romanovci (1613-1917). Mezi přečetnými válkami, územními změnami a vytyčováním nových hranic mezi sousedními zeměmi z dob panování Romanovců uvedeme jako nejdůležitější, že roku 1654 Ukrajina, vedená hetmanem Bogdanem Chmelnickým, se připojila k Rusku. Za Petra I.Velikého ( nar. 16782, carem 1689-1725) Rusko vyrostlo v mohutnou ruskou říši. Stalo se velmocí vedle Anglie, Francie, Rakouska a Pruska.
Car Petr vstoupil do dějin jako radikální reformátor s cílem zahladit v zemi stopy dlouholeté tatarské poroby a zpátečnických tradic. Staral se o novou techniku, myšlení, kulturu. Na základě vlastní zkušenosti i z manuální práce v západní Evropě ( byl např. v Holandsku, v Anglii, ale i ve Vídni a v Praze), dal Rusku novou organizaci administrativní správy, armády, budoval válečné
lod´stvo, podporoval vzdělávání, knihtisk, dbal o povznesení zemědělství a hornictví. Vyhlásil konec starých tradic a odloučenosti od ostatního světa. Založil na severu na řece Něvě nové město, které mělo být výkladní skříní nového Ruska - Petrohrad. Od r.1712 hlavní město. (Moskva zůstala městem korunovačním.) V zahraničí usiloval získat strategické cesty k moři. Na jihu zatím nedosáhl výraznějšího výsledku, i když byl dobyt Azov, na severu zato s naprostým úspěchem. Na jihu se to definitivně podařilo až Petrovým nástupcům ve vítězných bojích s Turky ( vítězstvír. 1774). Rusové získali Azovské moře a poloostrov Krym. Kateřina II. je anektovala r. 1783. Anexi uznala i Vysoká Porta v Cařihradě, poražená vojsky knížete Potěmkina-Tauričevského.
Souhlas vyjádřil i rakouský císař Josef II.
Krym, čarovný poloostrov na severu Černého moře. Bájný Tauris, podobně jako sousední Kolchis, cíle nejen vzrušující plavby Argonautů za „zlatým rounem.“ Pohnutá a často krvavá historie po celá uplynulá tisíciletí a staletí. A znovu se k němu historie obrací. Od r.2014 se stala otázka jeho státoprávního statutu vážným tématem mezinárodní politiky. Jak k tomu došlo? Co tomu předcházelo?
Na Krymu od 13.stol. upevňoval svou moc bojovný tatarsko-mongolský chanát, bohatl drancováním sousedů, prodejem otroků, krutým vybíráním daní. Časem upadl do feudální závislosti na osmanských Turcích. Po jejich porážce byl připojen k Rusku. Od anexe Krymu Kateřinou II. r.1783 až k pádu carismus 1917 uplynuly 134 roky.
Avšak i po Velké říjnové revoluci r.1917 zůstal Krym součástí Ruska. Nejdříve se stal autonomní republikou, pak oblastí Ruské socialistické federativní sovětské republiky, v rámci SSSR. R. 1954 jej Nikita Chruščov, hlava tehdejší sovětské vlády, přiřadil k území Ukrajinské SSR. Šlo o administrativní opatření uvnitř státního celku, bez vlivu na jeho mezinárodní vztahy. Opět to bylo v rámci SSSR. Problém nastal, až když se Sovětský svaz rozpadl. Stalo se, že 8. prosince 1991 se ve vládní rezidenci v Bělověžském pralese sešli čelní představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska, aby projednali ekonomické otázky impéria. Tehdy se dohodli, že země, jež spravují, osamostatní, rozpustí Sovětský svaz a utvoří Společenství nezávislých států. Tím se ovšem Krym, od zásahu N. Chruščova r. 1954 součast ukrajinského území, octl mimo ruské hranice. ( Součástí Ruska do revoluce byl 134 roky, po revoluci 74 roky. Celkem tedy 208 let.) Důvody historické a strategické vedly pak vládu Vladimíra Putina i na základě souhlasu místního občanského referenda k znovupřipojení Krymu k Rusku. Tento akt se na mnoha vlivných místech mezinárodní politiky setkal s bouřlivým nesouhlasem a vyvolal i výstražné sankce. Jsme jejich svědky dosud.
Ale vraťme se do historie. Car Petr v severské válce připravil Švédsko o velmocenské postavení a uvedl Rusko na jeho místo. Získal důležité pozice na Baltu a v severní Evropě vůbec, stal se účastníkem mezivládních koalic a koaličních válek. Izolace od ostatní Evropy byla překonána.
K stínům imperátorova působení patří, že reformy prosazoval tvrdě, bezohledným násilím, nemilosrdně proti odpůrcům, i když se týkaly třeba jen způsobu života, odívání, úpravy vousů apod. Byl samovládcem, tvůrcem novodobého samoděržaví, despotismu, nositelem absolutní moci. Samoděržaví je režim, v kterém panovníkova neomezená vůle řídí rozsáhlou říši po všech stránkách. Je to režim, který v Rusku zapustil hluboké kořeny. A i když v Evropě docházelo různými formami, revolucemi shora i zdola, k postupné demokratizaci řízení, ruští carové až do roku 1917 trvali na své nedotknutelné, absolutní jedinovládě. Trvali na ní, i v době když ze Západu přicházely myšlenky osvícenské, myšlenky lidských práv a svobod, konstituce, parlamentu, demokracie. I carevna Kateřina II., obdivovaná pro své sympatie k pokrokovým myšlenkám předních osvícenců ( např. k tomu, čemu učil Montesquieu), známá svou korespondencí s Diderotem a Voltairem, sotva se doslechla o revoluci a o pádu francouzské monarchie, zavrhla osvícenské myšlenky, odmítla zrušit nevolnictví, tvrdě potlačila Pugačevovo selské povstání a bezohledně upevňovala starý režim. A podobně si uvnitř říše počínali i další ruští carové. I za hranicemi dbali o rozšíření a zabezpečení carské moci, většinou z pozic nadpráví absolutismu. Rusko se např. podílelo na trojím dělení Polska, podílelo se na válkách s Turky, účastnilo se napoleonských válek.Válčilo z pozic obhájce předrevolučního režimu. Jen v jedné válce má naše sympatie, jen v jednom směru schvalujeme jeho postoj v tehdejším historickém dění. Jsouc r.1812 napadeno, projevilo Rusko nesmírnou vlasteneckou statečnost. Vzpomeneme na „Vojnu a mír“L.N.Tolstého. Obdivuhodné dílo, neobyčejně bohatou a věrnou epopej o historickém dění a zároveň báseň o lidském utrpení a hrdinství. Jednoznačný obdiv má také „Symfonie 1812,“
P.I.Čajkovského, apoteóza slavného vítězství při obraně vlasti, i když bylo s nesmírnou bolestí zapotřebí obětovat i Moskvu).
Avšak z mocenských, nikoli vlasteneckých pohnutek pak car Alexander I. na Vídeňském kongresu (1815) dává podnět k založení Svaté aliance mocností, spojenectví panovníků proti národům, k potlačení nebezpečných revolučních myšlenek v celé Evropě. Vláda ustavičného slídění a krutých perzekucí za sebemenší náznak a podezření vyvolá v Rusku po carově smrti povstání děkabristů (1825). Několik pluků žádá při změně panovníka na trůnu o konstituci, ústavu. Pluky jsou obklíčeny a potřeny. Povstalce a jejich příznivce krutě trestá carův bratr a nástupce,
Mikuláš I., „četník Evropy.“ Další car, Alexander II., se stane 1881 obětí atentátu. Atentát provedli nihilisté, ilegální organizace zastánců individuálního teroru. Nihilisté programově chtěli odstraňovat korunované hlavy a vysoké hodnostáře jako představitele režimu nelidského útlaku, v očekávání, že tím nelidský absolutistický režim padne.
Po léta odsuzované nevolnictví je konečně zrušeno r. 1861, ale nový stav ve správě zemědělství stejně neuspokojuje potřeby prostých mužiků. Dál trvá jejich bezmezná bída. (U nás bylo nevolnictví zrušeno o 80 let dříve, reformou Josefa II., r.1781.) Ostatně i zavedení některých nedotažených reforem carské vlády bylo vyvoláno potřebou odčinit nezdar v tzv. „krymské“ válce
(1853-1856), kterou Rusku překvapivě vypověděli (občasní)spojenci, Anglie a Francie. Velmoci se tentokrát rozhodly podpořit Turecko, aby ztížily Rusku přístup k Bosporu a Dardanelám. Porážka Ruska ukázala zaostalost země a prohnilost režimu. Urychlila zostření revoluční situace, která pak vedla po další porážce ve válce s Japonskem k revoluci r.1905 a posléze, za první světové války, k revoluci r. 1917. Revoluce přinesla definitivní konec carského samoděržaví a posléze vznik Sovětského svazu socialistických republik.
