Pocta Villonovi
Pocta Villonovi
Jen krákot havranů se vznáší nad ruinami,
zdivo je zbořené a dřevo na popel.
Bard se nám snažil říct, ať nejsme nikdy sami.
Bard, opět uvězněn, svou tklivou píseň pěl.
Až slzy tekly mu, když vyřkl svoje slova,
a jeho plnovous byl smutkem rozechvěn.
Kam půjde, chápal již. I že se těžko schová.
Tak rád by ještě hrál – tak rád by z těsných stěn.
Vždy věděl trochu víc – a to se nepromíjí.
Jde zemí spálenou – v něm oheň hoří dál.
Múzy spí v okovech, když zbabělci jsou v říji,
a kdy ryk přehluší, co mudrc povídal.
V něm ještě plane žár – když jiní zhasínali,
v bezduchých nástrojích se neprojeví cit.
Svět spíše vojska chce – a prázdné kardinály,
to jenom básníků je na něm deficit.
Čím více toho znal, tím trpěl víc. Však tiše.
Přesto se usmíval, když pro něj přišli si.
„Mě chrání znalost má – to nechcete však slyšet,
tam totiž nazí jste i s těmi kyrysy.“
Jen krákot havranů se vznáší nad mršinou.
Bard hledí do dálky – na jednu ze všech cest.
Své dráby popíchl, že se prý příliš šinou:
On v sobě jasno měl, co že chce nepřenést.
Namluveno: http://muamarek.cz/files/mp3/pocta-villonovi.mp3
