Památný den Sokola
Památný den Sokola
Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno II
Již jednou jsem o této věci psal (stať se jmenovala Památný den Sokola a Republika macecha), ale protože stav trvá a památný den Sokola ve dvou obcích kraje je stále dehonestován, v prvním případě neinstalací pamětní desky, ve druhém neregistrací válečného hrobu a pietního místa u orgánu státu, píši opět.
Vlastně bych měl začít od Adama, nebo spíše od Konstantina. Ano, od barona Konstantina von Neuratha, válečného zločince, jenž jako první protektor okupovaného Československa v takzvaném protektorátu programově zničil vlasteneckou organizaci Sokol a sám to přiznal na Norimberském soudu:
"Sokol byl nejnebezpečnější protistátní organizací. To jsem nemohl trpět..."
Takže 8. října 1941 hřměly motory automobilů Gestapa po všech vlastech českých i moravských - uloupené Slezsko a pohraničí již bylo v reichu. A gestapáci mlátili a vykopávali z domů stovky Sokolů, jakožto nepřátel Říše - "Reichsfeindů". Persekuce a teror vůči Sokolům pokračovaly za Heydricha, přičemž se hrůzně vyznamenal též Sudetoněmec K. H. Frank. Sokol rozpuštěn, majetek zabaven. Následovaly volksgerichty, popravy a transporty do koncentráků. Kniha "Památný den Sokola" T. Motlíčka a M. Doležela (Sokol Brno I, 2013, str.7.) uvádí:
Vězněno 11 611 Sokolů
Popraveno 1212 Sokolů
Zahynulo v koncentrácích a vězeních 2176 Sokolů
Tisíce Sokolů padly v zahraničních armádách a v Českém národním povstání.
Už jen toto jsou dostatečné důvody, aby Památný den Sokolů byl patřičně uznáván a ctěn v celé republice, a to nejen pietními akty, ale i instalacemi památek na padlé Sokoly, což jsou například pamětní desky jako pietní místa, a dále válečné hroby.
Z těch zahynulých připomínám jako příklady ty Sokoly, kteří jsou uvedeni jednak v citované knize autorů Motlíčka a Doležela, protože tam se stalo, že jiný vězeň Polák, malíř a grafik, Wincenty Gawroň, zachytil podobizny těchto Sokolů, ještě než zahynuli, což byl v daných poměrech unikátní případ. I proto má tato kniha podtitul "Sedmnáct osvětimských portrétů." Malíř Gawroň propašoval tužkokresby při svém zdařilém útěku z Osvětimi v roce 1942 (!) a do osvětimského muzea je vrátil roku 1963 (Op.cit. str. 19.) Vydání knihy je nesmírně záslužný čin Sokola Brno I.
Za své příbuzné v knize připomenu vězně č. 25601, Pplk. MVDr. Vojtěcha Červinku, mého příbuzného z otcovy strany. Vojtěch Červinka (1891-1943), rodák z Hodslavic na Moravě, byl jako podplukovník veterinární služby československé armády původně členem Sokola v Košicích za své služby na Slovensku, kde byl náměstkem starosty Sokolské župy Východoslovenské. Dále byl členem Sokola Letovice a Sokola Praha VII. Byl členem předsednictva Československé obce sokolské. Jako voják po Mnichovské zradě se organizoval v odbojové organizaci Obrana národa v odbočce "Jindra". Po prozrazení byl zatčen gestapem 8. října 1941 a vězněn v Malé pevnosti v Terezíně. Od 15. února 1942 do 9.února 1943 byl v koncentračním táboře Osvětim I, kde byl umučen. Jeho vězeňská fotografie ukazuje příšerně dobitou tvář člověka lidství zbaveného, a jeho portrét grafika reflektuje proměnu člověka vystaveného nejhoršímu násilí. Pplk. MVDr. Vojtěch Červinku ministerstvo národní obrany (tehdejší poválečné MNO) povýšilo na plukovníka. Byl rovněž vyznamenán válečným křížem 1939 od presidenta Budovatele dr. Edvarda Beneše.
Na vlastní náklady jsem mu zřídil společnou pamětní desku s druhy Sokolské župy krále Jiřího Boskovice v domě odbojářů v Doubravici nad Svitavou, kde je také pamětní deska mému druhému příbuznému z matčiny strany Aloisi Štěrbáčkovi, náčelníku Sokolské župy krále Jiřího Boskovice, který rovněž zahynul v Osvětimi.
V Letovicích plk. Vojtěch Červinka dodnes nemá žádnou pamětní desku. Zastupitelstvo města několikrát odložilo řešení této záležitosti, i přes intervenci Miloše Červinky mladšího, jeho synovce a mého bratrance, dnes zesnulého. Uctění strýce odbojáře se nedožil...
Pamětní deska mého druhého strýce, Aloise Štěrbáčka (vzdáleného příbuzného letce Jaroslava Štěrbáčka z Dolní Lhoty, zahynulého v bitvě o Anglii), připomíná jeho záhubu v Osvětimi. Rovněž on byl členem odbojové organizace Obrany národa, a byl udán do Rájce tamějšímu vrchnímu účetnímu panství Rájec, Alfredu Chwatiku-Tugemanovi, postrachu Rájce a okolí. Nacista, knížecí vrchní prokurista, blockleiter a zakládající člen NSDAP Letovice u továrníka Fabera, který na panství knížete přitáhl ze slovenského Popudína, povolal na doubravické Sokoly a speciálně na rodinu Holíkovu a manžele Štěrbáčkovy gestapo. To svou práci vykonalo dokonale.
Alois Štěrbáček, náčelník doubravické organizace Župy krále Jiřího v Boskovicích, se proslavil nejen cvičitelskou účastí na všechny prvorepublikové slety, ale též instalací plakety portrétu dr. Miroslava Tyrše na pomníku v Doubravici nad Svitavou.
Plaketa byla za okupace ukryta v hotelu Janák, a po osvobození instalována, po r.1948 sňata a opět ukrývána, až řadu let po převratu opět instalována. Alois Štěrbáček se zasloužil i o budování letního sokolského tábora v Jedovnicích u rybníka Olšovce s loděnicí veslic. Po osvobození byla jedna z veslic nazvána jménem Alois na jeho počest. V 50tých letech byly veslice vyřazeny, nahrazeny pramicemi, a veslice Alois údajně spálena...
Obec Doubravice nad Svitavou pořádala na počest Aloise Štěrbáčka atletický Memoriál v letech 1945-1948, Později byl Memoriál zrušen...
Dnes je na domě odbojářů v Doubravici (původního majitele mého dědečka legionáře Jana Holíka, umučeného výslechy gestapa za těžké nemoci) několik pamětních a informačních desek vztahujících se k ruskému legionáři Janu Holíkovi, k Sokolu Aloisi Štěrbáčkovi a k Sokolům legionářům a odbojářům KSČ - členů Sokolské župy krále Jiřího Boskovice.
Za dvě, dnes odložené desky, jsem byl souzen celkem dvěma procesy pro jediné slovo (první byl zrušen) celkem 10 let (orgán mi uznal pouze 8,5 roku, pominul první žalobu). Procesy nakonec skončily úspěšněji pro mne, vyhrál jsem všechny sankce, prohrál soukromou omluvu mrtvému a vyhrál veřejnou omluvu. Žalobkyně jsou již zesnulé a jejich restituce na základě i mnou podaných dokumentů, zejména unikátních fotografií nacistické svatby v Rájci, rozhodnutími Ústavního soudu zkrachovala.
(Paradoxy těchto procesů doposud zhodnotil pouze ústavní právník, profesor Karlovy univerzity JUDr. Václav Pavlíček CSc.)
Dnes jsou na domě odbojářů jiné pamětní desky.
Desky jsem zřídil vlastním nákladem, včetně plakety presidenta Beneše od sochaře a medailéra Bahníka. Přesto dodnes desky žádný kompetentní orgán neregistroval v seznamu pietních míst podle zákona 122/2004 Sb., který to ukládá obcím.
Dalším příbuzným z matčiny strany, byl člen Sokolské župy krále Jiřího Leopold Kunc, jediný příslušník KSČ v našem příbuzenstvu, který byl členem komunistické odbojové organizace, byl prozrazen údajně adjunktem lysického pána nacisty Dubskyho, a vězněn v Kounicových kolejích, v Ostravě a nakonec byl gilotinován 20. února 1945 (!) v Praze na Pankráci, onou gilotinou, která je tam dodnes uchována.
Tito Sokolové jsou uvedeni v pamětní brožuře "Náš žalov", vydané Sokolskou župou krále Jiřího v Boskovicích roku 1949. Leopold Kunc je vyfotografován v knize "Žaluji. Pankrácká kalvarie", II. díl (Praha, Orbis 1946, fotopřílohy.).
Červinka a Štěrbáček jsou registrování v knize Marka Poloncarze "Osudy vězňů z českých zemí v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka) ovšem jako vězňové tábora Osvětim I. (Památník Terezín - Oswald Praha 2010, str.156 a 280.).
Tyto příklady jsem připomenul proto, aby bylo jasně vidět, že památka Sokolů není v konkrétních případech ani ctěna, ani brána na vědomí soudobou společností. Když jeden hrdina nemá ani pamětní desku v místě svého působení, a druhý a třetí mají desky neregistrované orgány k tomu povinnými.
To však zřejmě patří k sociopatické necitlivosti našich vyšších kruhů, litujících "nebohé odsunuté Němce", litujících restituční kolaboranty v mnoha kauzách, a vynechávající oběti Čechů a Slováků, Židů a Romů, a dokonce i německé antifašisty, za německé nacistické okupace z paměti našich národů - až na nevyhnutelné výjimky.
Literatura:
Jaroš J., Oběti nacismu na Blanensku, Sborník Muzea Blansko 2000, str.27-36.
Jaroš J., Odvlečení náčelníka Sokola Doubravice do Osvětimi - zločin nacisty Alfreda Tugemanna, Sborník Muzea Blansko 2002, str. 83-89.
Jaroš-Nickelli J., Umlčená Osvětim. Zápisky a memoáry potomka odbojáře. Vydavatelství Jarošová, Brno-Líšeň 2016, 450 str. Bibliofilie.
Motlíček T., Doležel M. , Památný den Sokola. Sedmnáct osvětimských portrétů.
Sokol Brno I, 2013.
Náš Žalov. Vydala Sokolská župa krále Jiřího v Boskovicích, Knihtiskárna Jana Krále v Boskovicích,1949.
Zákon 122/2004 Sb.:
Péče o válečné hroby a vojenská pietní místa v České republice. In: Journal 2005, Zpravodaj číslo 2, Československá obec legionářská, str. 52 - (Instrukce pro registraci válečných hrobů a pietních míst pro obce a instituce.).
Foto desky Doubravice
Poloncarz M., Osudy vězňů z českých zemí v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka), Památník Terezín, Nakladatelství Helena Osvaldová - Nakladatelství Oswald, Praha 2010.
Žaluji. Pankrácká kalvarie. Druhá část. Orbis, Praha 1946, fotopřílohy, nepaginováno.
Foto desky Doubravice neregistrovány v soupise MO, pouze v registru ČSOL
