Obrany husitství 3
Obrany husitství 3
(Od české reformace k národnímu obrození)
Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.
Osvícenství bylo jevem, jehož název říká, že znamenalo negaci předcházející doby. Světlem rozumu se rozptylovalo temno minulosti. Svět byl nazírán takový, jaký byl v přítomnosti. Proto bylo osvícenství často neseno odporem k historickým studiím. Minulost byla temnem a temno mělo patřit minulosti. Jinak tomu bylo v české společnosti, v níž se osvícenství mimořádně silně zabývalo právě studiem minulosti. To mělo své specifické příčiny.
Barokní doba vytvářela nepravdivý obraz dějin českého národa. Minulost tendenčně představila jako dějiny církve a dějiny Čech převrátila v dějiny svatých Čech. Osvícenský rozum musel tedy být přímo přitahován k tomu, aby kriticky rozptyloval temno, které barokní dějepisectví rozprostřelo po celých českých dějinách. Spolu s barokním temnem muselo mizet a zmizet i temno z obrazu českých dějin. Nový obraz dějin musel být vzhledem k totalitě barokního zfalšování dějin českého národa přímo obrazem inverzním. Od negace tu bylo neobyčejně blízko ke kvalitativně novému obrazu národních dějin.
Nový obraz dějin, který postupně vznikal, už nemohl být představován ani jako obraz svatých Čech, ani jako obraz minulosti české stavovské společnosti. Konečným výsledkem se musely stát dějiny národa. Tato nutnost vyplývala i z celospolečenské situace. Pobělohorský politický systém znamenal stabilizaci vládnoucí pozice privilegovaných tříd a spolu s ní i nevolnickou negaci jakékoliv aktivity lidových mas mimo stavovskou společnost. Z krize společnosti uprostřed 18. století se však zrodila aktivita právě neprivilegovaných, která roku 1775 vzplanula ve výbuchu nevolnického povstání. Do pohybu se dostali především malovýrobci, z jejichž hospodářské a nakonec i politické aktivity se především rodila ekonomika trhu, tedy kapitalismus. Tento trend dějinného vývoje vyvolával v širším měřítku zájem o ta období minulosti, která se vyznačovala mimořádnou aktivitou lidových mas. Johann Wolfgang von Goethe psal drama Götz von Berlichingen a v něm podal snad jako první umělec té doby úchvatný obraz revoluční aktivity lidových mas v německé selské válce 16. století. A je přímo symptomatické, že české osvícenské dějepisectví se postupnou demontáží obrazu svatých Čech Bohuslava Balbína prodíralo k pozitivnímu ocenění vrcholu národních dějin staršího období, k pozitivnímu ocenění husitské reformace. Postupovalo k němu nepřímo, hlavně úsilím o vytvoření osvícensky pravdivého obrazu minulosti české vzdělanosti.
Prvopočátky tohoto vývoje byly neobyčejně obtížné. Vítězný katolicismus si zprvu vynucoval jenom negativní stanoviska k nejslavnější době minulosti českého národa. Pokrokem už byl nárůst zájmu o husitské století, přičemž hodnotící soudy zůstávaly negativní. Zdá se, že tento vývoj začíná u světícího biskupa pražského Antonína Vokouna, o němž víme, že s mimořádným zaujetím studoval kroniku Beneše z Hořovic a že výklad tohoto kronikáře provázel hojnými, dnes nám neznámými marginálními poznámkami. Druhým v řadě byl piarista Gelasius Dobner od svaté Kateřiny (1719-1790). V komentářích Kroniky české Václava Hájka z Libočan (+1553) se sice k husitství nedostal a po celý život produkoval formulace, jimiž husitství odsuzoval, naposled ve spise o Janu Nepomuckém, avšak rukopis jeho historického slovníku českých dějin, na němž pracoval před rokem 1757, obsahuje bezpočet záznamů o osobnostech husitství a obsáhlá hesla o Janu Husovi, Janu Žižkovi, Jeronýmu Pražském a Prokopu Velikém, které rozsahem překračovaly záznamy např. o Karlu IV. a o svatém Václavovi. Nezvyklý zájem o husitství projevil i benediktýn z Rajhradu Josef Bonaventura Piter (1708-1764), který uvažoval i o edici některých pramenů k dějinám 15. století. Zůstalo však při plánech, a tak prvním vydavatelem některých pramenů husitské doby se stal Dobner, který vydal též latinský překlad fragmentu zápisů starých českých letopisců. Narůstal zájem o husitství a pozornost se silněji než dříve obracela k pramenům husitského století.
Roku 1773 vyšel první svazek čtyřdílného latinsky psaného a do němčiny překládaného spisu Podobizny učenců a umělců Čech a Moravy. Tento osvícenský pohled na minulost české vzdělanosti začali vytvářet Mikuláš Adaukt Voigt (1733-1787), František Martin Pelcl (1734-1801), Ignác Born (1742-1791), později vedoucí osobnost středoevropského zednářství a koneckonců také radikální iluminát, a snad i Václav Fortunát Durych (1735-1802. Všichni psali latinské životopisy, nejméně Born, který však překládal výsledek práce do němčiny a platil souběžné vydávání latinského a německého textu. Po odchodu Borna a Voigta z Čech sepsal poslední dva svazky díla Pelcl sám a vydal je už jenom německy. V prvním svazku tohoto díla se v galérii významných českých osobností objevili i Jan Hus a Jeroným Pražský. Hus sem byl zařazen prý pro výstrahu, jak snadno povaha příliš prudká, příliš tvrdošíjná samolibost ve svých míněních, ve věcech božských a lidských, co způsobí zla. Byl ovšem představen s nepatrnými výhradami jako opravdový katolík, avšak striktně oddělen od neřádu husitského. Na pořad dne se tedy dostal pozitivní obraz mistra Jana Husa. Co to znamenalo, bylo možno pochopit srovnáním s Balbínovým spisem Učené Čechy, který v letech 1776-1780 vyšel dokonce dvakrát, přičiněním zaujatého svobodného zednáře Karla Rafaela Ungara (1743-1807), který vydal německy ovšem Vojenské listy a nařízení Jany Žižky (1791), a pak Kandida od svaté Terezie. Českou literaturu dělil Balbín na katolickou a kacířskou, přičemž hovořil o kacířských spisovatelích jedovatých, s omluvou, že poskvrnil svůj spis jejich jmény. Hus i Jeroným byli pochopitelně proklatí, Hus jako arcikacíř, bouřlivý a vzpurný duch, bezbožník. Jakoubek ze Stříbra byl dokonce arcikacíř, zločinec nejjedovatější, svedený kacířstvím viklefistů až do šílenosti. Žižka byl sice Hannibalovi rovný válečník, avšak ničema větší než Hannibal, hotov ke každému zločinu. Táborité se stali jednoduše žháři a vrahy. Balbínovy výklady byly jakoby závanem barokní stuchliny v čistém osvícenském proudu, směřujícím až ke svému prvnímu cíli, k pozitivnímu ocenění díla mistra Jana Husa.
První svazek Podobizen z roku 1773 uvedla alegorická frontispice, která byla dílem kreslíře Jana Tomáše Kleinhardta a mědirytce Jana Balzera. Klíčem k této alegorii je kresba ležícího lva s královskou korunou, která je odkazem k české státnosti a k oslavě jeho vědců, učenců a vzdělanců. Za ním je kresba atletického starce s křídly, s kosou a s přesýpacími hodinami, což je Chronos jako alegorie Času. Další postavou kresby je Genius v letu s pochodní v ruce, který ukazuje na skupinu čtyř vážených mužů, snad Pelcla, Voigta, Durycha a Borna, pozorujících s úžasem vidinu okrouhlého chrámu v pozadí. Nad chrámem je zobrazena Pravda jako nahá dívčí postava, vznášející se v oblacích, se Sluncem, které září nad jejím čelem, s vavřínovým věncem jako znamením Slávy. Alegorie Času a Pravdy směřuje k imaginárnímu chrámu Moudrosti, zednářského templu v imaginární záři Poznání a Humanity, symbolů čistších než sluneční paprsky. Před vchodem do chrámu, který je vymezený dvěma sloupy, se tísní skupiny postav, které se snaží dosáhnout Moudrosti. Tímto svým obsahem je frontispice jako celek alegorií humanistických obsahů svobodného zednářství.
Vstup svobodného zednářství na území podunajské monarchie se uskutečnil v Haagu mezi 14. květnem a 24. červencem 1731, na zasedání Velkou spojenou lóží anglickou delegované lóže z Londýna, kde byl za předsednictví Johna Theophila Desagulierse (1683-1744) a za účasti anglického vyslance Philippa Stanhopea hraběte z Chesterfieldu zasvěcen v prvních dvou stupních František Štěpán Lotrinský (1708-1765), později manžel Marie Terezie Habsburské a císař římskoněmecké říše. Mistrem se stal až před 27.listopadem 1731 v Norfolku, v době návštěvy na venkovském sídle Hougton premiéra Roberta Walpolea (1675-1745). Spolu s ním se tu mistrem stal vyslanec Vídně v Anglii český šlechtic Filip Josef hrabě Kinský (1700-1749). Marie Terezie svobodnému zednářství nepřála, avšak až na deklarace proti němu nic nepodnikla, už proto, že v roce 1764 byl v lóži „U tří sester“ v Drážďanech zasvěcen manžel její nejmilejší dcery Marie Kristýny Albert Kazimír vévoda Sasko-Těšínský (1738-1822). Přímo v okolí panovnice, a také na nejvyšších postech v královských a zemských úřadech byla celá řada renomovaných zednářů. Vzhledem k tomu, že svobodné zednářství bylo tehdy „diskrétním“ hnutím, jehož příslušníci byli vázáni slibem mlčenlivosti, pak je obtížné ledacos zjistit a hlavně spolehlivě doložit.
Kdo tedy ovlivnil onu frontispice? Byl to Ignác Born (1742-1791)? V kolektivu autorů Podobizen mohl být vlastně jediným zednářem, a to v postavení nanejvýš tovaryše. Spolehlivě víme jenom tolik, že byl jako tovaryš inkorporován v lóži „U opravdové svornosti“ až na jejím třiatřicátem zasedání 14. listopadu 1781, že stupeň mistrovský získal na základě balotáže 28.listopadu 1781 a že stoličním mistrem se tu stal až 9. března 1782. Jenom z literatury víme, že v Praze byl v lóži „U tří korunovaných sloupů“, která měla vzniknout a být patentována z Londýna v roce 1743 s názvem „U tří sloupů“ a pak aktivována rovněž z Londýna v roce 1770. S jistotou však víme, že svobodným zednářem v „Rodomské prefektuře“ byl od 10. prosince 1764 rodák z Frankfurtu nad Mohanem a Bornův knihkupec a nakladatel Wolfgang Christian Gerle (1744-1825). Od podzimu roku 1772 byl Born natrvalo až do roku 1776 na svém statku ve Starém Sedlišti u Tachova a z toho důvodu se můžeme domnívat, že to byl Gerle, kdo ciseloval ideový obsah frontispice k Podobiznám.
Výrazný pokrok přineslo desetiletí vlády Josefa II. Náboženská tolerance a zrušení cenzury odstranily značnou část opatrnosti a obezřetnosti u těch, kteří se rozhodli psát o husitské problematice. V letech 1780-1785 vydal profesor pražské teologie a svobodný zednář Kašpar Royko (1744-1819) německy čtyři díly spisu Dějiny velikého všeobecného církevního shromáždění v Kostnici, první díl ještě anonymně, další díly už pod svým jménem. První dva díly Roykova spisu do češtiny přeložil olomoucký profesor teologie Václav Stach (1754-1831) a vydal trochu bojácně roku 1785 pod pseudonymem Václav Petrýn, s rytinou znázorňující Husovo upálení a s nápisem: Totoť jest přikázání mé, abyste se milovali vespolek, jak já miloval vás! Royko ještě oddělil Husa od husitství, kostnický soud však představil jako čiré barbarství a Husa vyobrazil už nikoliv jako ideálního evangelického pastora, ale jako předobraz osvícenského církevního reformátora. Ještě dále šel profesor historie z pražské univerzity Jan Jindřich Wolf (1745-1794), jemuž Hus byl nejenom jako Roykovi pravověrný katolík, ale osvícenský hlasatel nadřazenosti státní moci a občanské společnosti nad církví, myslitel, který hlásal to, co by nedávno mohlo být pokládáno za čisté kacířství, že zeměpán jest ve své zemi obecným od boha zřízeným biskupem. V letech 1789 a 1790 vyšly německy dva díly Životopisu mistra Jana Husi z Husince, jejichž autorem byl Augustin Zippe (1752-1785), významná osobnost josefínské církevní politiky, který Husa představoval jako dobrého katolíka, bojovníka za státní suverenitu proti vševládným snahám papežství a jako českého národního hrdinu v zápase s němectvím. Mraky nad Husem se rychle rozplývaly.
Royko, Stach a Zippe byli knězi a Wolf zase exjezuita. Měli tedy předpoklady porozumět náboženské problematice husitské doby. Ty ovšem postrádal František Martin Pelcl (1734-1801), jehož dílo přesto znamenalo podstatnou změnu v nazírání na husitství. Pelci vstoupil do vědeckého života poměrně pozdě, jako třicetisedmiletý hofmistr v paláci hraběte Františka Antonína Nostice. Tehdy vyjádřil na stránkách Pražských učených zpráv odmítavé stanovisko k husitství, když příznivě posoudil českou hru Kníže Honzyk, která byla ovšem překladem z němčiny. Přál si více takových překladů se zdůvodněním, které dokazuje život husitské tradice v českém lidu: Snad by pak mnohý zapomněl na své husitské knihy, které většinou čítá z dlouhé chvíle a proto, že jsou psány česky. V roce 1774 vydal poprvé Stručné dějiny Čechů, německy psaný osvícenský pohled na české národní dějiny, jehož další vydání vyšla v letech 1779, 1782 a 1817 a které začaly vycházet i česky s názvem Nová kronika česká. Úvodem prvního vydání se Pelci vyznával: Snad enthusiasmus pro vlast svedl mne častěji k příliš velkému obdivu činů našich reků; avšak neměl by Čech být hrdý na rekovství svého Žižky nebo Prokopa? Byli to ovšem neblazí husité, ale věřili přece v Krista, ctili jeho svatou matku a svatého Václava, ba Žižka dával si denně v táboře čísti mši; mají tudíž v tom přednost před pohanskými hrdiny, jejichž činy bez ohledu na jejich pohanství vynášeny jsou do nebes. Národní hledisko tu vystupovalo zřetelně do popředí. Pelcl odsuzoval husity nikoliv jako pravověrný katolík, ale jako osvícenec, pro něhož nebyla přijatelná náboženská motivace lidského jednání.
Na cestě k pozitivnímu ocenění husitství měl Pelcl značný význam tím, jak koncipoval své hlavní badatelské práce. Ve své monografii o Karlu IV. představil tohoto římského císaře a českého krále jinak než Balbín, jako vynikajícího panovníka, a nikoliv balbínovsky jako loutku v rukou církve, jejíž velikost měl vytvářet první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Pelclova monografie o Václavu IV. se rozcházela s katolickým vyobrazením tohoto panovníka jako shnilého anebo lenivého krále, proklínaného kněžími jako viníka smrti přepodivného svatého Johánka (Janka) z Pomuku alias Jana Nepomuckého. Odtud byl už jenom krok k pozitivnímu ocenění husitství, krok, který Pelcl nebyl s to učinit proto, že byl osvícencem. Hus mu ovšem byl dobrý katolík, který si předsevzal osvěcovat své krajany, očišťovat náboženství od pověr a odhalovat mravní zkaženost a pokrytectví duchovních a kléru. Husité ale byli Pelclovi zcela neosvícení náboženští horlivci, kterým bohosloví pomátlo rozum natolik, že se přitom jako hladoví vlci na sebe vrhli a navzájem se kousali nejhorším způsobem. Pelcl sice otiskl Dobrovským objevenou píseň Ktož jsú boží bojovníci i Žižkův Vojenský řád, který se dostal do jeho doby od Balbína přes Tomáše Pěšinu z Čechorodu, litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna a Gelasia Dobnera, avšak o husitech soudil nepříznivě. Vynesl nad nimi ovšem osvícenský ortel a v tom se jenom zdánlivě sešel s Eneášem Sylviem Piccolominim a Václavem Hájkem z Libočan, s kronikáři, jejichž spisy byly hlavním zdrojem nenávistného odsuzování božích bojovníků
