Mír jako symbol extremismu
Mír jako symbol extremismu
Marek Řezanka
Je pro tuto dobu příznačné, co se můžeme dočíst ve čtvrtletní zprávě o extremismu Odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra České republiky za první pololetí roku 2023 – a co v ní naopak ani omylem nenajdeme.
Hned na začátku této zprávy se dozvíme, že: „V první polovině roku 2023 tradiční extremistickou a xenofobně populistickou scénu zcela zastínilo tzv. antisystémové hnutí. V současné době ho tvoří široká škála nesourodých uskupení s omezeným počtem členů a omezenou životností.“
Jinými slovy, fašistické bojůvky již dávno k extremismu nepatří. Kdo si chce zahajlovat, vyrazí si legálně na Bandera party či podobně ušlechtilou akci, kde může propagovat nacistické symboly jako černé slunce či vlčí hák bez bázně a hany. Pokud tedy nebereme v potaz tyto aktivity, pak se nelze divit, že za největší extremisty jsou považováni ti, kteří se vymezují vůči stávajícímu – v přímém přenosu kolabujícímu – systému.
Naší pozornosti by rozhodně neměl ujít následující odstavec věnovaný alternativním médiím:
„V rámci České republiky se soustředila na zásobování tzv. antisystémového hnutí situačním zpravodajstvím. Kontinuálně produkovala nesourodé zprávy namířené proti systému liberální demokracie, vládě a ukotvení státu v rámci mezinárodního demokratického společenství. Pravidelně označovala členy vlády za vlastizrádce, kteří ČR údajně zaprodali různým zahraničním subjektům, umožnili zde pobyt cizích vojsk, ohrožují českou kulturu prostřednictvím Istanbulské úmluvy apod. V rámci prezidentských voleb byla vyjadřována podpora zejména Pavlovi Zítkovi a Jaroslavu Baštovi. V souvislosti s Petrem Pavlem byla generována široká škála dezinformací. Okrajově doznívala témata spojená s koronavirovou pandemií.“
Pojďme si tyto body postupně rozebrat. Pokud chceme rozebírat šíření nenávistných předsudků v médiích, měla by taková zpráva obsahovat všechna média, tedy i mainstreamová. Není snad nenávistnější médium než Forum 24, přesto ve zprávě zmíněno není (ať již v šíření nenávisti vůči M. Zemanovi, J. Nohavicovi, M. Ševčíkovi, P. Drulákovi či J. Baštovi). Mnoho mainstreamových médií potom spojuje protiruská předsudečná nenávist, kdy je pranýřovaný každý Rus bez ohledu na to, jaké postoje zastává. Skandální bylo nevpuštění ruské tenistky A. Pavljučenkové na Prague open, což byl ostudný protiprávní počin. Byla perzekuována jen a pouze proto, že je Ruska. To by mělo být v právním státě nepřijatelné. Uplatňování principu kolektivní viny není znakem demokracie. Bohužel, nic takového si ve výroční zprávě o šíření nenávisti nepřečteme.
Alarmující by pro nás všechny mělo být, že je v souvislosti s extremismem uváděn odpor k vládě a systému „liberální demokracie“. Takže v naší „demokracii“ je zakázána kritika?
Kdyby zpráva měřila každému bez rozdílu, mělo by se již v jejím příštím vydání objevit, že nenávist šíří sami vrcholní politici, mj. M. Jurečka, který sdílel fotografii jednoho romského občana (bez jeho souhlasu) s tím, že Romové obecně zneužívají sociální dávky.
Již v této výroční zprávě by se ale mohlo vyskytnout, že velký bojovník proti principu kolektivní viny, Vít Rakušan, vůči Rusům přesně tento princip aplikuje. Patrně Rusy nepokládá za lidi.
Za extremistické považuje tato zpráva i podporu bývalého disidenta, Jaroslava Bašty. Naopak kritika minulosti P. Pavla, známého jako agent Pávek, který nyní jmenoval do Ústavního soudu jiného kariérního komunistu, R. Fremra, je rovněž hodnocena jako extremistická. Parodoxem tohoto tvrzení je, že extremistou se zde stává i liberálně orientovaný historik Petr Blažek, který na problematickou minulost Pavla opakovaně upozorňoval. Jak můžeme vidět na příkladu pana Fremra, byly tyto obavy podložené.
Už jenom na těchto příkladech lze dokumentovat povrchnost, neodbornost a manipulaci, které z výroční zprávy o extremismu přímo tryskají.
Přesuňme se v textu zprávy dále: „Dalším specifikem pak byla snaha bagatelizovat ruské zločiny na Ukrajině a definovat státy NATO jako válečné štváče. Za tímto účelem byly zakládány různé „mírové iniciativy“. Terčem kritiky se stala Smlouva o obranné spolupráci s USA. V důsledku však jde o aktivity, které nahrávají kremelskému režimu a jeho snaze, aby Západ přestal podporovat Ukrajinu.“
Osobně za extremistu pokládám každého, kdo eskaluje jakýkoli válečný konflikt – a usiluje o konflikt jaderný. Každého, kdo jedná proti míru. Jenže potom bychom se ve zprávě o extremismu museli dočíst zejména o Janě Černochové, Janu Lipavském (Bakalářovi, který šíří hoax, že je Česka republika ve válce s Ruskem) a Petrovi Fialovi. Jestliže chce někdo stíhat zločiny ruské, musí jedním dechem mluvit i o těch ukrajinských, například v souvislosti s používáním kazetové munice.
Faktem je, že NATO má na svědomí bombardování vlaku s civilisty v Grdelické soutěsce (12. 4. 1999) a tato organizace se podílela i na válkách v Iráku a Libyi, které se nesly ve znamení vraždění civilistů, a které jsou neobhajitelné. Kritika NATO jako útočné, nikoli obranné aliance, je naprosto na místě.
Takzvaná smlouva o obranné spolupráci staví Českou republiku do role nesvéprávné jednotky – a opět by mělo být samozřejmé, že čelí oprávněným výtkám. Manipulací je potom formulace o nahrávání „kremelské propagandě“. Stačí, když kritizujete, co se vládě Petra Fialy nelíbí – a jste onálepkováni jako podporovatelé Kremlu. Toto by mělo být označeno jako šíření nenávisti a jako extremistický počin.
Co ve zprávě zcela schází, jsou útoky na občany, kteří si dovolují prezentovat jiný než oficiálně schválený názor. Z funkce děkana byl pro své názory odvolán Miroslav Ševčík. Vedou se bezprecedentní soudní řízení s Josefem Skálou, Martinou Bednářovou, Tomášem Čermákem či Ladislavem Vrabelem. Na druhé straně lidé otevřeně vyzývající k podřezávání a upálení politiků (M. Lang) či k vraždění českých občanů s jiným názorem (P. Novotný) odcházejí od soudů bez trestu. Tyto zcela zjevné dvojí metry poukazují na bídný stav české justice, kdy jedni občané jsou zastrašování a slouží jako exemplární případy – a k druhým je soudní systém více než shovívavý. P. Novotný se mimo jiné netají svými kontakty s P. Fialou (premiérem) a P. Pavlem (prezidentem republiky).
Zatím je antisystémové hnutí výhradně na papíře. Připomeňme si ale proces s Omladinou na konci 19. století. Ta rovněž neexistovala. Díky soudnímu procesu ale vlastně vznikla. Dočkáme se dnes vzniku silného antisystémového hnutí?
Mohli bychom si prozatím naznačit, na jakých základech takové hnutí musí stát:
1) Hledisko ekonomické, přerozdělování: Klíčovým bodem je vymezení se vůči ekonomickým principům, které jsou u stávajícího systému neudržitelné. Tímto principem je maximalizace zisku a přírodních zdrojů v rukou čím dál užší skupiny čím dále bohatších jedinců. Drtivá většina lidí na naší planetě přístup ke zdrojům nemá – a v podstatě nic nevlastní. A rozhoduje o nich hrstka vládnoucích. O zdraví lidí pak rozhoduje farmaceutická lobby – o jejich vraždění pak lobby zbrojařská. Je zcela evidentní, že farmaceutické koncerny nemají zájem na zdraví lidí – ale na svém zisku. Zbrojaři pro změnu nechtějí mír – ale potřebují válku. Jestliže chce někdo prosazovat ochranu životního prostředí, nemůže uspět tam, kde je vše podřízeno něčímu zisku.
2) Hledisko politické, demokratizace a humanizace: Stávající systém je založen na tom, že občan má být udržován v mýtu, že disponuje rozhodovací pravomocí, ale ve skutečnosti jsou ve volbách voleni ti, kteří mají nejsilnější mediální podporu. Ti, kteří slouží zájmům domácích oligarchů a hlavně zájmům nadnárodních organizací či vlád. Antisystémové hnutí bude klást důraz na politickou vzdělanost, na znalost historie a na posilování prvků přímé demokracie, aby obce mohly hospodařit a zakládat průmyslová a zemědělská družstva, aby občané mohli rozhodovat o záležitostech, jež na ně mají dopad, v referendech – a aby nedocházelo ke kumulaci moci v rukách těch, kteří hájí cíle úzké zájmové skupiny.
3) Hledisko informační: Média nemohou být vlastněna nikým, kdo jejich prostřednictvím může manipulovat proti zájmu většiny občanů. Jakákoli cenzura musí být nepřijatelná.
4) Hledisko vlastnictví surovinových a jiných přírodních zdrojů: Tyto zdroje nemohou spadat pod soukromé vlastnictví. Není například možné, aby o přístupu k vodním zdrojům rozhodoval jednotlivec. Není možné podporovat koloniální praxi, kdy je nerostné bohatství kteréhokoli státu zneužíváno a drancováno státem jiným.
5) Hledisko vzdělanostní: Vysokoškolské vzdělání nesmí být poplatné žádné ideologii. Vysokoškolský titul musí značit výjimečnou kvalitu a odbornost, nikoli kádrovou spolehlivost.
Zatímco v domácích podmínkách je prozatím obava vládnoucích z antisystémového hnutí viditelnější než ono hnutí, v zahraničí příklad vidíme: Může jím být společenství států BRICS, za předpokladu, že dojde k jeho masivnímu rozšíření a s tím, že tyto státy budou tvrdě bojovat proti reliktům kolonialismu i neokolonialismu. Státy jako Francie si zvykly, že demokratický systém v Africe je ten, který jim umožní přísun levných surovin. Tomuto procesu se ovšem právem říká vykořisťování. Každý, kdo si skutečně přeje zastavit hladomory, musí v prvé řadě bojovat proti systému, který tyto hladomory z logiky zisku generuje. Jinak se jedná toliko o pokrytecké krasořečnění, které má podpořit systém – a současně navodit zdání humanity. Ta je ale – podobně jako demokracie – se stávajícím systémem neslučitelná.
Jeden z hlavních bodů antisystémového hnutí zmíním závěrem svého pojednání: Jde o požadavek míru. Ten ale nelze prosazovat v unipolárním světě, kde si pravidla diktují pouze vládnoucí kruhy jediné velmoci. Unipolární svět znamená neustálé vraždění v zájmu upevňování moci bez jakýchkoli regulí. Mezinárodní instituce slouží jen jako stafáž, aby tvrdá realita tolik nebila do očí.
V tomto kontextu si poslechněme vzkaz americké herečky, Susan Sarandonové, která v minulosti tvrdě kritizovala válku v Iráku (od roku 2003):
“I am against any war. I believe that the proxy war in Ukraine started much earlier, with the violation of the Minsk agreements,.. My feeling is that NATO is out of control, NATO should start talking about diplomacy and it should have already done it months ago when the United States refused to start negotiations… I believe the war is not about Ukraine but about Russia, is an attempt to weaken Russia for its relationship with China. My heart is terribly broken and in pain to witness the devastation and deaths that are taking place both in Ukraine and in Russia. We need to start working with diplomacy to try to put an end to this war, an end that certainly cannot be achieved using cluster bombs which are against the Geneva conventions.”
Česky zní její text následovně: „Vymezuji se vůči jakékoli válce. Domnívám se, že zástupná válka začala na Ukrajině mnohem dříve, a to porušením Minských dohod… Jsem přesvědčena, že NATO se vymklo kontrole. NATO by mělo přejít k diplomacii, a mělo tak postupovat již před několika měsíci, když Spojené státy jakákoli mírová jednání odmítaly... Jsem přesvědčena, že v centru zájmu této války není ani tak Ukrajina, jako Rusko. Je to pokus, jak Rusko pro jeho vztah s Čínou oslabit.
Mé srdce silně krvácí, neboť je svědkem neskutečné bolesti, která plyne ze zkázy a smrti jak na straně ukrajinské, tak ruské. Konec této války je možný jen prostřednictvím diplomacie, ale rozhodně ho nedosáhneme používáním klastrových bomb, které jsou v rozporu se ženevskými konvencemi.“
Susan Sarandonová by se v České republice nepochybně dostala do výroční zprávy resortu vnitra jako extremistka. Dovoluje si pohlížet na konflikt na Ukrajině z jiného hlediska, než jak žádá systém – a bojuje za mír. Co může být v totalitním zřízení více pobuřující, že?
Nezapomínejme, kdo v dějinách drží tragický primát v použití jaderných zbraní. Svět má stále na kahánku. A bude mít na kahánku tak dlouho, dokud stávající systém bude v poslední agónii ještě kopat kolem sebe, než vydechne naposledy.
Memento zhouby
Tlusťoch a klouček – zvláštní označení:
Šestého srpna a pak tři dny nato
ze dvou měst nic víc než podhoubí není
pro hřiby, jejichž výtrusem je atom.
V ohnivém sloupu zhoubu smrtka sklidí.
Proč se jen koukla zpátky žena Lota?
Ohromná síla statisícům lidí
v jedinou chvíli knot života smotá.
Zrůdný dech dějin opět v ústech dýmá:
Je nám snad málo jedna Hirošima?
Máme cíl cesty? Tak se ptejme, jaký?
Ptejme se sebe, jak se život cení,
a která zrůda žádá vyhrocení?
Ptejme se, kdo že spálil Nagasaki…
