Ludmila, kněžna a světice
Ludmila, kněžna a světice
Sv. Ludmila vystupuje z přítmí raného středověku jako mlhavá postava hodící se spíše na oltářní obrazy než do reálného života. Přesto to byla skutečná osoba, která byla ve své době významnou a energickou ženou, nejen prosazující christianizaci země ale zároveň i ovlivňující politický život Čech na rozhraní 9. a 10. století. Určitě se nedá tvrdit, že by stála ve stínu svého muže, Přemyslovce Bořivoje ale spíše se zdá že je tomu právě naopak. Jakoby první křesťanský a historickými prameny doložený český panovník zůstával ve stínu své manželky. A možná, že to nebylo jen díky její mučednické smrti a náboženské horlivosti. Kdo to tedy byl, ta svatá kněžna Ludmila?
Historických pramenů, pojednávajících přímo o Ludmile mnoho není. Prakticky jen legendy, které pochopitelně zdůrazňují náboženský život kněžny a její mučednickou smrt. Přesto ale i tyto texty obsahují řadu údajů, které nám umožňují poznat její osobnost a to i po světské stránce. Mnoho dalšího napoví ostatní prameny, které se sice Ludmily přímo netýkají ale umožňují nám poznat reálie doby, ve které žila a osobnosti, které byly jejími současníky. Zdrojem dalších poznatků je pak archeologie a antropologie a samozřejmě další vědecké obory.
Podle všeobecně přijímaného názoru byla Ludmila , narozená někdy kolem roku 860, dcerou knížete Pšovské krajiny v místech dnešního Mělnicka. Jeho jméno bylo Slavibor a sňatkem jeho dcery s Přemyslovcem Bořivojem, snad roku 874, byla zřejmě upevněna vazba mezi ústřední přemyslovskou mocí a podřízeným knížectvím kolem hradu Pšova, dnes Mělníka. Není to ale jediná představa o Ludmilině původu. Ve staroslověnském Prologu o Ludmile je pokládána za dceru knížete lužických Milčanů. Tady jde asi o omyl, který vznikl při některém opisu legendy. Autor Kristiánovy legendy měl k českým vládnoucím kruhům evidentně velmi blízko a o pšovském původu kněžny byl jistě dobře informován. Podle tradice byla Ludmila i její manžel Bořivoj pohany. Není třeba o tom pochybovat i když křesťanství nebylo v českém prostředí té doby neznámé. Už v roce 845 bylo v Řezně pokřtěno 14 českých předáků. Vzhledem k pozdějším válečným událostem ale tento akt neměl hlubšího významu. Přemyslovci té doby a Bořivoj zejména, se opírali o moc Velké Moravy, se kterou udržovali spojenecké svazky a příbuzenství Přemyslovců a Mojmírovců je téměř jisté. V roce 872 bojuje Bořivoj s Franky jako spojenec Moravanů kdesi u Vltavy spolu s dalšími českými knížaty. Svatoslavem, Vitislavem, Mojslavem, Herimanem a Spytimírem. V bitvě sice zvítězili Frankové ale ovládnout české území se jim nepodařilo. Je pozoruhodné, že mezi jmenovanými vůdci chybí jméno Slaviborovo. Proč, to nelze říci. Důvodů to mohlo mít mnoho.
Vztahy s velkou Moravou se nadále ukázaly jako rozhodující v životě tehdejších Čech a tím pádem i v životě mladé kněžny Ludmily. Mojmírovec Svatopluk patřil mez nejambicioznější vladaře své doby a spojenectví s Čechy, kteří ovládali území ležící mezi Moravou a Východofranckou říší se jevilo jako klíčová strategická skutečnost. Právě proto asi došlo, snad mezi léty 880 a 885, k jednání na Svatoplukově sídle, jehož důsledkem bylo nejen upevnění vzájemného vztahu Moravy a Čech ale i křest knížete Bořivoje. Je otázkou, nakolik lze brát vážně historku o Bořivojově ponížení, kdy mu mělo být znemožněno stolovat s křesťany. V reálu si to lze jen těžko představit. Tady jde asi o literární klišé. K určitému nátlaku na přijetí křtu a to přímo z rukou moravského arcibiskupa ale asi opravdu došlo. Kníže Bořivoj tedy přistoupil ke křtu a s ním i jeho žena Ludmila i když podle některých pramenů byla pokřtěna později, při cestě arcibiskupa Metoděje do Čech.
Návrat z Moravy nebyl pro Bořivoje jednoduchý. Podle legend došlo k pohanské reakci, vedené jakýmsi Strojmírem, který jako vypuzený mocenský konkurent žil v Bavorsku a zapomněl i rodný jazyk. Tuto zprávu je nutno brát s určitou rezervou, těžko si lze představit, že by v křesťanském Bavorsku žil pohanský velmož, který by se vrátil do Čech jako vůdce pohanské vzpoury. Ani to, že by zapomněl mateřský jazyk nezní příliš přesvědčivě. Spíše to vypadá, že Strojmír využil nepokojů vyvolaných stoupenci starých bohů a pokusil se o převrat, který by pravděpodobně znamenal nejen Strojmírovo panování ale zřejmě i podřízenost východofrancké říši. Bořivoj ovšem zvládl situaci a silou a lstí ovládl sněmovní pole Čechů s knížecím stolcem. Tím místem byla Praha, respektive prostor, kde dnes stojí Pražský hrad. Bořivoj pak přenesl své sídlo z Levého Hradce přímo na Pražskou planinu a ta se z posvátného symbolu moci stala skutečným panovnickým sídlem. Zde také založil první křesťanskou svatyni, kostel Panny Marie kde se o bohoslužby a další duchovní záležitosti staral kněz Kaich, kterého si Bořivoj přivedl z Moravy. Ten měl patrně I vliv na Ludmilino nadšení pro novou víru.
Bořivoj umírá někdy před rokem 890 a podle některých badatelů vládne Čechům přímo Svatopluk. V každém případě je k tomuto roku mezinárodně uznávána svrchovanost moravského Svatopluka nad Čechami. Pokud tomu tak bylo, jistě to bylo se souhlasem promoravsky orientované Ludmily, která vychovávala dva následníky trůnu, Spytihněva a Vratislava. Tato poměrně stabilní situce vzala za své když Svatopluk v roce 894 umírá. Vládu převzal jeho syn Mojmír II. A druhý syn, Svatopluk, vládl ve svém údělu. Je možné, že třetím Svatoplukovým synem byl Předslav, jehož jméno se mihlo v pramenech ale není o něm nic bližšího známo. Boj o moc mezi Mojmírovci nebyl sám o sobě ničím neobvyklým ale situace mojmírovské říše se zkomplikovala i z dalších důvodů. Útoky Franků a stále silnější dotírání kočovných Maďarů, kteří přitáhli z jihoruských stepí do Panonské nížiny, kterou brzy ovládli. Rovněž knížata lužických Srbů a Čechů usoudila, že je čas na vedení nezávislejší politiky. Mojmír II. se zřejmě celistvost říše pokusil udržet silou a to se obrátilo proti němu. V Čechách se právě někdy kolem roku 894 ujímá vlády syn Bořivoje a Ludmily Spytihněv. Těžko říci do jaké míry souvisela Svatoplukova smrt s nástupem Spytihněva na knížecí stolec ale je jisté že byl osobností výraznou a ctižádostivou. Když se mu politika Mojmíra II. jevila jako nepřijatelná a utiskující, změnil politický kurs a požádal o pomoc východofranckého krále Arnulfa. Zajímavé je, že při cestě na jednání s Arnulfem byl doprovázen velmožem Vitislavem, snad totožným s oním Vitislavem, který bojoval po boku Bořivoje v roce 872. Byl to nepochybně významný muž a snad jeden z českých knížat. Někteří historici ho ne bezdůvodně pokládají za předka libického vladaře Slavníka.
Pro promoravsky orientovanou kněžnu Ludmilu to byla jistě nelehká situace ale kroky svého syna a dalších českých knížat bezesporu chápala a podporovala. Intenzivně se věnovala podpoře křesťanství a náboženským otázkám. V těch jí byl jistě rádcem kněz Pavel, o němž se zmiňují legendy. Příklon k západu se projevil i v dalších krocích knížete Spytihněva. Obnovení pobořeného kostela Panny Marie v Praze a založení nového kostela na Budči znamenalo také příchod latinských kněží. Zda zde jmenovaný kněz Pavel byl ještě slovanským knězem z Moravy nebo se jednalo o západního duchovního není jisté ale spojitost s Ludmilou hovoří spíše ve prospěch Pavlovy příslušnosti ke slovanskému ritu. Vláda Spytihněva I. končí jeho smrtí roku 915 a vlády se ujímá jeho bratr Vratislav.
I kníže Vratislav pokračoval v budování raně středověkého státu a v legendách ho někdy nazývali slávou velikým. Založením baziliky Sv. Jiří posílil křesťanský charakter státu i jeho sídelního hradu. Pražská ostrožna tak už měla dvě křesťanské svatyně, které ale zároveň respektovaly posvátný prostor Žiži s knížecím stolcem uprostřed hradního prostoru. Jak ale vlastně vypadaly Čechy na přelomu 9. a 10. století? Středověký stát o ještě v pravém slova smyslu nebyl. Celek Čech, obývaný lidem, který se nazýval Čechy a v cizích pramenech Českými slovany nebo Boemany vystupoval jako jednotný politický subjekt . Země ale byla rozdělena na řadu knížectví, která měla spíše správní než kmenový, etnický charakter. Knížata těchto celků pak za svého předáka uznávala zřejmě pražského knížete, tedy knížete který byl velkým sněmem zvolen a rituálně nastolen na knížecí stolec na sněmovním poli, na kterém později vznikl Pražský hrad. Někdy měla místní knížata odstředivé tendence a pak docházelo ke konfliktům typu mýtické Lucké války. Pražský kníže byl spíše prvním mezi rovnými než středověkým suverénem. Tím lze vysvětlit smysl sňatku mezi Bořivojem a Ludmilou a účast několika knížat v bitvě u Vltavy, Vitislavův doprovod Spytihněva na sněm franscké říše ale i starší události, jako třeba křest 14 knížat v Řezně roku 845. Takový stav byl pro nastávající potřeby řízení státu už nevyhovující. V této situaci jsou pochopitelné státnické kroky Bořivoje i jeho synů a nelze přitom pominout i součinnost kněžny Ludmily. Takovým státnickým krokem byl jistě i sňatek Vratislava s Drahomírou, pocházející z krajiny lutických Stodoranů. A právě tato žena sehrála jednu z rozhodujících rolí v následujícím vývoji země. Byla jistě temperamentní a mocichtivá. Sotva ji ale lze pokládat za pohanskou stvůru. To by těžko bylo možné na dvoře křesťanského vládce a v přítomnosti kněží. I když bylo křesťanství ještě dost čerstvé a drželo se prakticky jen u knížecího dvora a jak Drahomíře tak ani Ludmile nebyly předkřeťanské představy zcela cizí. Pro autory legend byla však Drahomíra vhodným záporným protipólem ke svaté Ludmile a tak ji obdařili pohanskou zběsilostí aby Ludmilina svatost více vynikla.
Ludmila se jako vdova a babička ujala výchovy vnoučat. Václava, Boleslava a jejich sestry Přibyslavy. Nejednalo se ale jen o výchovu mladých kněžiců ale také o vzdělání, na svou dobu dost mimořádné. Legendy pochopitelně zdůrazňují vzdělání jen u staršího Václava ale pokud se takového vzdělání dostalo Václavovi, lze totéž předpokládat i u Boleslava. Podle legend se vzdělávání Václava a zřejmě i jeho bratra, odehrávalo na Budči, při tamním kostele a učitelem byl kněz, uváděný jménem Učen. Zřejmě ale nešlo o vlastní jméno, spíše o označení učence či učitele. Kostel na Budči náležel ovšem k latiskému ritu a tak byl zde Václav vzděláván v latinském písmu. Staroslověnské legendy se zmiňují i o vyučování slovanskému písmu, což v této době není vyloučeno. Ludmilin přístup k výchově a vzdělání synů byl na svou dobu naprosto mimořádný když si uvědomíme, jak neobvyklá byla gramotnost nejen mezi obecným lidem ale i ve vládnoucí vrstvě. Možná že právě tím dala Ludmila rozhodující podnět k budoucímu rozmachu českého státu v desátém století.
Podle zpráv legend byl právě vliv Ludmily na vnuka Václava příčinou sporů mezi Ludmilou a její snachou Drahomírou. Spíše ale šlo o mocenské soupeření, které mohlo souviset se zahraniční orientací státu. Východofrancká říše se rozpadala a o moc bojovali vládci Bavorska a Saska. Čechy se nechtěně staly předmětem sporu o politický vliv obou dynastií, což nezůstalo bez důsledků na vnitřní situaci Čech. Těžko říci, ke které straně se klonila kněžna Ludmila ale předpokládá se, že spíše podporovala, v souladu s koncepcí svých synů, spíše bavorskou stranu a Drahomíra se klonila k podpoře Saska, kde se dravě prosazoval Jindřich Ptáčník.
V této složité situaci v roce 921 zemřel kníže Vratislav a vlády se měl ujmout starší syn, Václav. Byl ale pokládán za nezletilého a tak prozatím vládla matka Drahomíra a Ludmila se ujala přípravy mladého knížete na úkol panovníka. A právě tehdy spor mezi snachou a tchyní nabral na prudkosti. Nebyl to samozřejmě jen spor dvou žen v nejvyšších mocenských patrech ale dvou státnických koncepcí, které jistě měly dost příznivců a odpůrců na obou stranách. Že docházelo k násilným střetům je jisté. V této situaci nebylo myslitelné aby Ludmila žila v blízkosti své snachy a protivnice a tak odešla na hrad Tetín. Je pozoruhodné, že právě toto místo, spojované v tradici s mýtickou Tetou, ctitelkou pohanských božstev, se stalo posledním místem pobytu kněžny, tak intenzivně spojované s křesťanstvím. Zde se vytvořilo středisko opozice proti Drahomíře vytvořené Ludmilou a knězem Pavlem.
Drahomíra pochopila že se musí zbavit vůdčí postavy svých odpůrců a tak se uchýlila k prostředku, který byl v raném středověku obvyklý a svou oblibu si zachoval i v pozdějších dobách. K úkladné vraždě. A tak jednoho záříjového dne roku 921 dorazili na tetín členové Drahomířiny družiny, Tunna a Gomon. Jejich neslovanská, exoticky znějící jména ukazují na jejich severogermánský původ. Právě severští Vikingové byli s oblibou najímáni jako válečníci a také jako všeho schopní zabijáci. Asi se už nedovíme, jak a pod jakou záminkou se dostali do blízkosti kněžny ale podle známých textů vnikli v noci 15. září do Ludmilina domu a odpočívající kněžnu uškrtili provazem, nebo šátkem. Došlo k politické vraždě, která se stala martyriem budoucí světice.
Drahomířina vláda neměla dlouhého trvání a když se ujal moci starší syn Václav, podnikal uvážlivé státnické kroky k překonání vnitřních rozbrojů a zajištění míru. I za cenu ročního výkupného saskému vládci, který byl uznávanou hlavou německých zemí na území bývalé Východofrancké říše. Diplomatickými kroky zajišťoval i loajalitu místních knížat, jak o tom svědčí řešení sporu mezi ním a zlickým Radslavem.
Jedním z Václavových kroků bylo i přenesení těla kněžny Ludmily z Tetína na Pražský hrad. Už dříve se šířily pověsti o zázracích v okolí Ludmilina hrobu a i její exhumace a přenesení byly opředeny řadou vyprávění o neobvyklých jevech. Takovézprávy byly nepochybně podporovány a záměrně šířeny. Ludmilino tělo bylo uloženo v bazilice Svatého Jiří v blízkosti místa posledního odpočinku jejího syna Vratislava. I to přispělo k šíření úcty k první české světici, přestože byla oficiálně svatořečena až roku 1143 . To ale jen potvrzovalo už dávno zakořeněnou a praktikovanou úctu k české kněžně - mučednici.
Národní světci hráli v životě středověkého člověka důležitou roli. Zařazovali národní celek do kontextu křesťanského světa a určovali jeho svébytnost politickou a kulturní. Tím spíše byli důležití pro panovnický rod dané země, zejména když byli příslušníky tohoto rodu. Tím dávali vládnoucí dynastii legitimitu a duchovní posvěcení. Ludmila a kníže Václav tento požadavek splňovali dokonale. Oba patřili k Přemyslovcům a oba stáli u zrodu nové, středověké státnosti. Přervším proto mají své důležité místo v našich dějinách a kulturní tradici a to jak u věřících, nábožensky cítících osob, tak i u těch, kteří sice nejsou nábožensky založení ale jsou si vědomi své identity a vědí, kde je jejich domov a co to znamená.
Jiří Pondělíček
