Je to především na nás…
Je to především na nás…
Marek Řezanka
Tvářili se, že je to dílo spravedlivých:
Z domů zůstal jenom prach,
v nějž se obrátila demokracie,
dávno vyhozená do povětří
v taktu jednoty výstřelů.
Novorozenci byli vražděni
i s pupeční šňůrou.
Říkalo se tomu humanita,
tak pro jistotu pálili fotografie
zavražděných.
Slzy se nehodí
pro příběhy adorací
a legendy o vyvolených.
Řeky krve se vlévaly do moře,
kde na břehu nebylo úkrytu před bouří.
Zvláštní, že umělci malující čluny,
najednou na Archu zapomněli.
Strhané zbědované tváře matek a starců
hledajících jeden jediný bod
k životu
v poušti nemilosrdného zabíjení
přestaly dojímat
ve světě pokrytecké zvrácenosti.
Ve válce popravují Múzy:
Refaat Alareer
nepotřebuje pomník.
Vzniká v tisících srdcích současně
i s květinami,
jež voní utrpením
i nadějí.
Je děsivé,
jak rychle zmizelo ze západních slovníků
slovo genocida,
a jak rychle ti, kdo včera volali na náměstích
po porážce hegemona,
získali jeho jazyk u zuby.
Bestie chrlí oheň a spaluje lidskost,
současně ale probouzí vzdor
a otevírá oči slepých.
Z této setby nepovstane nic než zkáza,
a jen hlupáci si namlouvají opak.
Kéž by na obloze zavlála křídla holubic
s ratolestí
místo motorů
přinášejících zhoubu…
Je to hlavně na nás,
co hodláme pěstovat…
Tentokrát jsem k vyjádření svých pocitů zvolil pro mě netradiční verš volný.
Snad nic totiž neukazuje v plné nahotě západní pokrytectví tolik, jako právě dění v Gaze. Lidem, kteří demonstrativně vystupují proti zabíjení na Ukrajině jako tomu nejhoršímu, co jsme v novodobých dějinách poznali, a pak podporují politiku představitelů Izraele v Gaze, není možné cokoli věřit. Buď totiž někdo zabíjení civilistů schvaluje, nebo je proti němu – a apeluje na mír. Co ale možné není, na jednu stranu se tvářit jako velký bojovník proti genocidě – a pak ji nevidět tam, kde k ní skutečně ve velkém dochází. Je to Gaza, kde jsou obytné budovy plošně srovnávány se zemí, kde jsou ostřelovány nemocnice a kde uprchlíci před válkou nemají jediné bezpečné místo, v němž by jim nehrozila smrt. Jsou vražděni novorozenci i starci, ženy i děti.
V současnosti těžko můžeme na světě nalézt horší předobraz Pekla, než který vytvořila vláda Izraele v Gaze.
Najednou ale neslyšíme apely, jak tato hrůza musí skončit – a Evropská unie nemá potřebu vymýšlet jeden sankční ekonomický balíček za druhým, aby donutila Izrael ke stažení z Gazy.
Ozývají se hlasy, že toto je ospravedlnitelná „obrana“ po teroristických útocích. Pak ale musíme přijmout i ruský argument, že ukrajinská armáda vraždila ruské obyvatelstvo na Donbase a že v Oděse došlo k teroristickému útoku fašistů na civilisty, kteří zde byli upáleni.
Nebo snad cena jednoho civilisty má větší cenu, než jiného?
Vyloženě trapně potom působí proces s učitelkou Martinou Bednářovou, která byla viněna ze „schvalování genocidy“. Státní zástupce Aleš Cimbala se nechal slyšet, že paní učitelka podle něho: „Vybočila z řádného výkonu učitelství, relativizovala válečnou agresi a nepravdivé informace vydávala za pravdivé“. Podle něho se na poslední dva důvody vztahuje trestní řízení. Dodal, že výrok o vině by měl „výchovný efekt“.
Daný trestný čin spáchá podle trestního zákoníku člověk, který „veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru“.
Velmi by mě zajímalo, kolik učitelů dnes žákům nadšeně vypráví, jak je Izrael v právu – a jak je vyhlazení Palestinců jediným možným řešením? Je to již jen krůček k tomu uvažovat o „Konečném řešení palestinské otázky“. Bude i tady pan Cimbala ve svém inkvizičním tažení proti schvalovatelům genocidy pevný a nesmlouvavý – a bude požadovat tresty pro všechny, kteří ji obhajují, schvalují a radují se z ní? Asi mnozí tušíme, že nikoli.
Jako básníka se mě velmi dotkla neomluvitelná vražda palestinského spisovatele Refaata Alareera, která jen podtrhuje obludnost válečného běsnění, k němuž Západ trestuhodně mlčí.
Izraeli tato neomluvitelná zrůdná zvůle nijak nepomůže. Naopak. Pokud se podíváme do jeho historie, válkou se nic nevyřešilo – jen se zintenzivnila spirála nenávisti – a přibyly nové útoky. Zabíjení přinese zase jen nové zabíjení – a jen nepoučitelní se téže chyby dopouštějí opakovaně.
Největším problémem Izraele přitom nejsou Palestinci – a dokonce jím není ani Hamás. Největším nebezpečím pro Izrael je jeho vnitřní rozpad, kdy i mnoho jeho vlastních občanů s masakry nesouhlasí. Netanjahu (s korupčním skandálem na krku – podobně jako V. Zelenskyj s kauzou Pandora papers) má v Izraeli jen slabou podporu občanů – přesto však vládne.
Západ – a především Evropská unie – dává mlčením k hrůzám páchaným v Gaze najevo svou neuvěřitelnou slabost – a svou nedůvěryhodnost. Jak chce prosazovat hodnoty humanismu a demokracie, když nedokáže odsoudit vražedný běs a tyranii?
Selhávají-li vlády, je to na nás, občanech, abychom nemlčeli. Stále slyšíme obsahově vyprázdněné fráze o hodnotách. Dejme jim tedy obsah. Ukažme, že nám na životě každého z nás záleží – a že odmítáme podporovat zločiny, které nemají s demokracií nic společného. Možná se pak nejenom budeme schopni podívat do zrcadla – ale dokážeme se sjednotit v odporu proti těm, kteří nás ve jménu svých zisků bez mrknutí oka na krvavá jatka vyšlou. Je to vše opravdu především na nás samých.
