Hra na „velké šachovnici“?

V roce 1997 vyšla v New Yorku publikace „Velká šachovnice“, jejímž autorem je Zbigniew Brzezinski. Tento americký politolog považuje Euroasii za dějiště rozhodující mocenské hry. Kdo ovládá tento „světový ostrov“, ten vládne světu. Je nutné, jak soudí, posunout vlastní dějiště hry co nejdále od Lisabonu na východ. Dojde-li k tomu, pak střed se bude postupně zapojovat do rozhodující sféry vlivu Západu, v níž dominují Spojené státy…

 Velmi otevřeně hovoří Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)

 „Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie.“ (c.d., str. 92)

Velmi zajímavé jsou věty, které Z. Brzezinski napsal o Rusku. „V době bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu představoval Jelcinův základní postoj vrchol staré, nicméně v podstatě neúspěšné ´prozápadní´ koncepce ruského politického myšlení: totiž že Rusko patří k Západu, mělo by být jeho součástí a co nejvíce jej napodobit při řešení domácích záležitostí… Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbudil prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. Když Američané začali pro vztah Moskvy a Washingtonu razit heslo ´vyspělé strategické partnerství´, jako by tím posvětili nové demokratické americko-ruské kondominium, které nahradilo dřívější soutěžení.

Toto kondominium mělo mít celosvětový rozsah… Tento přístup byl však problematický, neboť postrádal patřičnou dávku jak mezinárodního, tak vnitropolitického realismu. Přestože koncepce ´vyspělého strategického partnerství´ vypadala lichotivě, byla zároveň zavádějící. Spojené státy neměly v úmyslu dělit se s Ruskem o vládu nad světem, a ani nemohly, i kdyby o to stály. Nové Rusko bylo příliš slabé.“ (c.d., str. 104-105)

Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčího.“ (c.d., str. 200)

„Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu - … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.“ (c.d., str. 204)

Nicméně „hra“ o světovládu se na velké šachovnici zřejmě dál hraje.     

Do dění vstupují i další nové a rodící se velmoci a mocnosti. V této situaci stabilita Euroasie nemůže být zajištěna jednou světovou velmocí, její dominancí ve světě, nýbrž jedině spolupráci všech mocností při řešení palčivých problémů současnosti, zejména při odstranění hladu, chudoby, nerovnoprávného postavení Afriky a řady arabských států. Předpokladem míru je jak bezpečnost, založená na normách mezinárodního práva, na funkčnosti Rady bezpečnosti OSN, tak na spravedlnosti, zejména sociální spravedlnosti, na lidských právech, včetně práva na důstojný život všech lidí. Všechny snahy, směřující k tzv. nutné racionální redukci počtu lidí žijících na Zemi, aby údajně nedošlo k přelidnění, nejsou ničím než novodobým barbarským nacismem v globálních rozměrech. Ti, kteří hlásají tyto a podobní teorie, jsou zločinci, kteří by měli co nejdříve stanout před Mezinárodním trestním tribunálem. Jsou nebezpečnou a aktuální hrozbou pro celé lidstvo.

Připomeňme si v těchto souvislostech slova papeže Jana Pavla II.:„Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval.“ ( Centesimus annus, str. 69).  

 Připravil : Dr. O. Tuleškov