Haló noviny se loučí se svými čtenáři
Haló noviny se loučí se svými čtenáři
Haló noviny vycházející u nás od počátku 90. let jako deník tento měsíc skončí. Poslední číslo vyjde ve čtvrtek 28. dubna. Právě v tento den se čtenáři naposledy začtou do obsahu tohoto listu. O problémech s klesajícím nákladem a financováním těchto novin blízkých KSČM se hovořilo již delší dobu, s větší intenzitou pak v několika posledních letech, proto tato skutečnost nepředstavuje nějaké zásadní překvapení. Současné Haló noviny přitom více či méně úspěšně plnily roli jediného autenticky levicového deníku, který u nás od počátku 90. let vycházel. Historie novin s tímto názvem však sahá až do doby první republiky. Navázat na prvorepublikovou tradici se ale deníku po obsahové stránce v nových poměrech příliš nepodařilo. Přesto si našel cestu ke svým čtenářům a tvořil jistou protiváhu silně mediálně protěžovaným pravicově orientovaným novinám.
Když bylo komunistům po převratu za značně podivných okolností uzmuto, lépe řečeno ukradeno Rudé právo, vyvstala otázka, jak tento list nahradit. KSČM po převratu z mnoha důvodů potřebovala mít vlastní noviny. Nejen kvůli informačnímu embargu a snahám o izolaci partaje na všech úrovních její činnosti. Komunisté jako v té době ještě stále masová strana potřebovali oslovit veřejnost, což v prvních popřevratových letech mohly nejvíce efektivně zajistit právě noviny. Nejlépe takové vycházející jako deník. Právě proto byla oprášena prvorepubliková značka Haló novin. List se od počátku potýkal s mnoha problémy. Obsadit redakci ostřílenými lidmi nepředstavovalo tu nejzásadnější překážku. Dost zkušených žurnalistů nepřevrátilo kabát, udrželi si cenné kontakty a zejména měli dávno dokonale osvojenou redakční práci, se všemi specifiky, které obnáší. Potíže tak mnohem více spočívaly v poměrně nízkém nákladu a také v obsahové úrovni. Díky své orientaci se na stránkách listu objevovaly především texty členů KSČM, zejména vedení, poslanců, senátorů, krajských a obecních zastupitelů, kteří zde prezentovali své názory. Haló noviny však samozřejmě vždy byly otevřeny i lidem stojícím mimo stranické řady, ale s komunisty třeba sympatizujícími. Deník byl od svého vzniku zaměřen na určitou cílovou skupinu, což ale představovalo, jak výhodu, tak i pravý opak. Brzy se ukázalo, že nevýhody převáží. Jistě nebylo prvotním cílem oslovit jen a pouze skupinu straších levicově orientovaných čtenářů. Jenže pro střední generaci, nemluvě o té mladé, Haló noviny nikdy nebyly dostatečně přitažlivé. Navíc se bývalé Rudé právo vcelku úspěšně adaptovalo na nové poměry a udrželo i nemalou část svých čtenářů z předlistopadového období. Rudé právo, později, od roku 1995 už jen Právo, vsadilo na sociálně - demokratickou orientaci. Řada redaktorů měla k této straně názorově velmi blízko, někteří byli i přímo členy partaje, což se na obsahovém zaměření nemohlo neprojevit. Navíc šlo o zavedenou značku, kterou mnozí dál kupovali nebo si ponechávali předplatné nezřídka i z nostalgie.
Právo dokázalo v průběhu 90. let vybudovat poměrně silnou sestavu redaktorů a spolupracovníků a přilákat do svých řad známá jména jako byli například Pavel Dostál, Pavel Verner, Jiří Franěk, Jiří Hanák, Petr Uhl, Alexandr Kramer a další. Také díky nim se Právo udrželo mezi nejprodávanějšími deníky nejen v průběhu 90. let, ale i později. To se Haló novinám naopak nikdy nepodařilo. Ostatně takovou ambici ani neměly. I kvůli poměrně úzkému segmentu potenciálních i skutečných čtenářů. Přesto svou roli deníku blízkého KSČM plnily i přes všechny nedostatky a vlastní limity vcelku dobře. Bylo navíc zřejmé, že list se bude permanentně potýkat s embargem ze strany sdělovacích prostředků. Nikdy se třeba Haló noviny neobjevovaly v přehledu tisku. Jejich redaktoři nebyli zváni do rozhlasových a televizních diskusních pořadů. Nemohly počítat ani s velkými příjmy z reklamy. Ty si mezi sebou rozdělily deníky s nejvyšším nákladem.
Historik Bořivoj Čelovský ve své knize Konec českého tisku (2002) uvádí, že v roce 2001 činil denní náklad Haló novin 35 tisíc výtisků, deník Právo v tu dobu měl náklad asi 210 tisíc denních výtisků. Autor zároveň řadil oba tituly k jediným deníkům v českých rukou. Všechny ostatní významné celostátní deníky byly v rukou převážně německých společností (podíl zahraničního kapitálu na českém trhu s tiskem tehdy činil plných 85%). I tato skutečnost hovoří velmi výmluvně o skutečném stavu svobody slova v naší zemi a především pak o tom, o čem se smí psát a jakým způsobem. Také je právě z těchto údajů velmi dobře patrné, proč u nás tak úspěšně probíhá už několik desetiletí obludný proces přepisování našich dějin přesně dle požadavků našich západních spojenců i kdo se na něm systematicky a horlivě podílí a rovněž kdo toto vše organizuje a platí. V předmluvě ke knize Konec českého tisku (tedy jejímu 2. vydání) stojí věty, které stojí i dnes za připomenutí, ačkoliv pocházejí z doby před rovnými 20 lety. Čelovský zde píše: „Ohlasy na knížku Konec českého tisku? mě přesvědčily, že na českém strništi už nikdy nevzejde obilí s tučnými klasy – všude vidím růst plevel. Prodali jsme vodu, kterou pijeme, plyn, na němž vaříme, a zítra prodáme cizincům telekomunikace, které nás spojují, i elektřinu, jíž svítíme. Na prodej toho zbývá už jen málo, snad jenom špitály a kriminály. Prodali jsme také naše noviny, které se dnes už přestaly pohoršovat nad tímto zločinným výprodejem národní podstaty, a dokonce se ani netáží, jak se uživíme, když už nebudeme mít vůbec nic na prodej. Proto jsem z názvu této knížky odstranil otazník.“
Uvnitř KSČM se opakovaně diskutovalo o nutné modernizaci Haló novin, zkvalitnění obsahu, grafické úrovni, nutnosti posílit redakční řady o mladé levicově orientované novináře, o potřebě lepší propagace a dalších tématech. Dílčí změny sice opakovaně proběhly, ovšem bez viditelného efektu. Novinám nepomohlo ani to, že se staly hlavním listem (deníkem s celostátním dosahem) s jasně kritickým postojem vůči polistopadovým poměrům. Ani tato skutečnost jim nepřinesla větší oblibu mezi čtenáři. Jelikož ani s postupem času se nepodařilo naplnit předpokládaný potenciál, zejména po obsahové stránce, začala se stále naléhavěji řešit další budoucnost tohoto deníku i ve světle masivního nástupu elektronických médií. To však nic nemění na tom, že tento deník byl tvořen poctivě, lidmi zkušenými a znalými a ve značně skromných podmínkách. Sice na jedné straně nedokázal adekvátně reagovat na čtenářskou poptávku. Na druhé straně se Haló noviny nikdy nesnížily k bulváru či přízemní úrovni některých namyšlených pisálků, kteří si na skutečné novináře jen hrají, ale nikdy nepřekročí stín vlastní omezenosti a tupé propagandy šířené skrze své arogantní všeználkovství.
Když se vezmou v úvahu všechny reálné skutečnosti, vlastně šlo o malý zázrak, že se Haló noviny udržely na trhu jako celostátní deník po dobu tří desetiletí. Jejich ozdobou byla kupříkladu tradiční páteční, později středeční kulturní příloha vycházející jako týdeník Unie českých spisovatelů pod názvem Obrys – Kmen, od roku 2014 přejmenovaná na LUK. Zajímavé texty se samozřejmě daly najít i v zahraniční rubrice nebo v příloze Naše pravda. Naopak jistou slabinou listu byly například komentáře. Při vší úctě k autorům zde až příliš citelně scházela osobnost kalibru Jana Kellera či Martina Hekrdly. Není tajemstvím, že si Právo mnozí lidé kupovali už v 90. letech právě kvůli stránce s komentáři a známým jménům, které stálo za to číst. Právě úroveň komentářů vždy bývala vizitkou každých kvalitních novin. Doba známých a oblíbených sloupkařů a fejetonistů je dnes již bohužel minulostí. Převládá povrchnost, senzacechtivost a bulvár. Bystré postřehy a inteligentní slovní styl nahrazuje slovní vata a pokrytecké fráze plné pseudohumanismu a jediných povolených postojů, snaha nevyčnívat z řady a v neposlední řadě obecně rozšířená autocenzura.
Ačkoliv se Haló noviny ještě letos naposledy rozhodly k některým vcelku sympatickým obsahovým změnám, ty již nic nezměnily na konci tradičního deníku. Když končí deník s tak dlouhou tradicí, pak se nepochybně závěrem sluší připomenout aspoň některá výrazná jména, která se podílela na jeho obsahu a třeba právě touto formou poděkovat za léta poctivé práce ve prospěch tohoto řadu roků zavedeného levicového listu. Jmenuji zde proto aspoň ty, kteří mi za ty roky výrazně utkvěly jako osobnosti, které dávaly Haló novinám výraznou tvář. V mém osobním výběru jsou tato jména – Václav Jumr, Václav Věrtelář, Jiří Janouškovec, Jan Hrobař, Jan Jelínek, Jiří Stano, Karel Růžička, Daniel Strož, Jaroslav Matějka, Petr Burda, Jaroslav Kojzar, Petr Kojzar, Zdeněk Hoření, Monika Hoření, Miroslava Moučková, Roman Janouch, Tomáš Hejzlar, Miroslav Kantek, Pavel Šafránek, Hana Škorpilová, Helena Kočová, Ladislav Šafránek, Ivan Cinka, Roman Blaško, Radovan Rybák, Jiří Nussberger, Zbyšek Kupský, Jan Zeman a mnozí další. Po ukončení vydávání Haló novin jako deníku, by měl od letošního května vycházet týdeník, který bude na Haló noviny navazovat. Nezbývá než věřit, že půjde po obsahové i grafické stránce o zajímavý titul, který se brzy dostane do povědomí levicově orientované veřejnosti. V moři současného bulváru, povrchních a jednostranných informací, potřebujeme u nás kvalitní levicový tisk doslova jako sůl.
Miroslav Pořízek
