České národní listy

I.

Tzv. čeští Němci se pokusili odtrhnout od vznikajícího se Československa čtyři provincie, připojit je k Rakousku a poté i s Rakouskem vplynout do Velkého Německa. Když tento jejich plán nevyšel, začali hlásat, že jsme je připravili o právo na sebeurčení. V březnu 1919 začali proto demonstrovat, stávkovat.  Tato jejich „občanská neposlušnost“ vyvrcholila nakonec přestřelkami s čs. vojenskými jednotkami. Němci měli raněné i mrtvé. Bylo jich na desítky. Nakonec čs. stát se prosadil.  Byla vyhlášena pro německé pučisty amnestie. Do ČSR se vrátili i ti, kteří ve strachu před odsouzením uprchli za hranice. Mnozí Němci časem začali s republikou spolupracovat.

Nebyla tehdy jiná alternativa pro ně. I jim muselo dojít, že vítězní spojenci neodmění Německo, které podnítilo první světovou válku, zvětšením jeho území, a to  nejen o Rakousko, ale také o pohraniční oblasti Československa. To Dohoda rozhodně neměla v úmyslu, ale naopak. Německo mělo být potrestáno. Kdežto nástupnické státy Rakouska, včetně Československa, spojenci podpořili.

Čs. Němci však  dále trvali, i když v několika dalších letech republiky zcela nevýrazně, na svém údajném práva na sebeurčení. Byli to však oni, kteří před časem  zmařili české naděje na vyrovnání s Rakouskem, jakého dosáhli již dříve Maďaři. České politice šlo nikoliv o dualizaci Rakouska-Uherska, ale o trializaci.  Tomu však „čeští Němci“ dlouhá léta bránili. Tak uhájili svá privilegia. Na druhé straně však sklidili velkou nepřízeň Čechů, která vzrostla, když pro jejich odpor ztroskotala i Badeniho jazykové nařízení.

Ovšem rakouští  Němci v době předválečné a válečné měli jasné plány. Čechům vzít všechna práva, která si vydobyli a zahájit kurz na důslednou germanizaci. O tom všem věděl T.G. Masaryk a když mu jeho kontakty u vídeňského dvora potvrdily německou budoucnost, jež Čechy čekala po vítězném ukončení války, nerozpakoval se již déle a odešel do zahraničí, aby odsud začal protirakouský odboj.

Čs.  Němci však nikdy právo na sebeurčení neměli. Nebyli nikdy samostatným národem. Byli jen početnou národnostní menšinou. Mezinárodní právo však zajišťovalo právo na sebeurčení jen národům, které neměli vlastní stát, nikoliv tedy národnostním menšinám. Němci měli hned dva německé státy, a to Německo a Rakousko. Mohli odejít z republiky tam či onam, mohli si vzít sebou movitý majetek i peníze ztržené za nemovitosti. Ale tohoto práva optovat pro Německo nebo Rakouska užili jen jednotliví „čeští“ Němci.

Za to všechno, co nám „naši“ Němci udělali, jsme se jim nijak nemstili. Po amnestií i vzbouřenci se mohli účastnit politického života. Německá menšina měla v Československu ideální podmínky pro svůj rozvoj. Přesto časem velká většina přešla na stranu nacistických henleinovců a republiku zradila.

II.

„Po porážce Německa v 1. světové válce zasvitla srbským vlastencům jiskra naděje na lepší časy. Již v listopadu 1918 se sešel z iniciativy poslance Arnošta Barta „Srbský národní výbor“, který požadoval pozemkovou reformu, sociální reformy, národní rovnoprávnost a územní autonomii pro oblast Horní a Dolní Lužice. Zároveň požádal tento výbor pařížskou mírovou konferenci, aby projednala srbské požadavky na základě 14 bodů amerického prezidenta Wilsona. Srbské požadavky zde přednesl Arnošt Bart, který se zúčastnil mírové konference v rámci československé delegace. Srbové navrhovali různé varianty řešení: autonomii v rámci Německa, samostatný stát, připojení k Československu. Na podporu lužickosrbských požadavků vystoupil i československý ministr zahraničních věcí Eduard Beneš. Hlas malého a nadto velmocem úplně neznámého národa nebyl ovšem na konferenci vyslyšen a srbské požadavky se neprojednávaly.

Německá vláda vystoupila velmi ostře proti představitelům Národního výboru. Bart byl po svém návratu do Německa zatčen a odsouzen pro velezradu ke třem rokům vězení. Byl propuštěn po dvou letech na žádost prezidenta Masaryka.

V nové německé ústavě, tzv. Výmarské, bylo zakotveno ustanovení: „národnostní menšiny nesmějí být omezovány ve svobodném národním vývoji, zejména v užívání mateřské řeči při vyučování právě tak jako ve vnitřní správě a soudnictví.“ Tato ustanovení Výmarské ústavy však prakticky nebyla uskutečněna. Postoje vládních míst k Srbům se zřetelně zračí např. ve stanovení cílů tzv. oddělení pro srbské věci (Wendenabteilung).

20. ledna 1920 se tam uskutečnila porada o „vhodných opatřeních k posouzení srbské otázky“ (über geeignete Maßnahmen zur Beachtung der Wendenfrage) u státního sekretáře říšského prezidenta dr. Meißnera za účasti zástupců zemí Saska a Pruska a dalších organizací (Deutscher Shutzbund, Deutsche Landesgeschichte), kde bylo rozhodnuto o zřízení srbského oddělení (Wendenabteilung) s následujícím cílem: „posílení práce pro Němectvo (Deutschtum) v srbských oblastech (wendische Gebiete), účinný postup proti nebezpečí srbského irredentismu ve všech oblastech veřejnosti i soukromého života, dalekosáhlá podpora širokého objasňování (propagandy) o velezrádném charakteru veškerých srbských národních snah i zdánlivě nezávadných (harmlos), odhalování veškerých snah o srbské národní uvědomění jakožto činností nepřátelských říši, podpora snah směřujících k zániku Srbů splynutím s Němci, zabránění jakémukoliv vlivu radikálního socialismu, zabránit jakémukoliv rozruchu při sledování těchto cílů, v žádném případě nesmí vzniknout dojem, že se se Srby jedná podle zpřísněných hledisek, proto příležitostná podpora takových srbských podniků, které neohrožují dosavadní pořádek, dozor nad srbským tiskem, přezkoumávání srbských knih a tiskovin, dozor nad srbskými shromážděními jakéhokoliv druhu, dozor nad jejich hospodářskými sdruženími, nad srbskými představiteli, dozor nad věcmi, týkajícími se škol a církví, nad činností učitelů a duchovních, shromažďování tuzemských i cizozemských informací, týkajících se Srbů, dozor nad cestami cizinců v srbském území a Srbů v zahraničí, sledování pokroku v činnosti na poněmčování srbských osad a vypracování zásad pro vhodná opatření v tomto směru atd. Určeno pro: 1) ministerstva Saska, Pruska a říšské, 2) podřízené úřady a instituce a starostu města Budyšína, 3) okresní a krajské správy Slezska a Braniborska, 4) policii a církevní úřady obou konfesí, 5) německé obranné svazy (Schutzbünde) a organizace hájící německé zájmy (Deutschtumsorganisationen).

Vpravdě nádherná ukázka německé důkladnosti! Zároveň otřesné svědectví, jak vážně to Německo myslilo s dodržováním Výmarské ústavy. - Že za těchto okolností neměli Srbové na růžích ustláno, je více než zřejmé.

Po ztrátě iluzí o možnosti řešit srbskou otázku na mezinárodním fóru nezbylo Srbům nic jiného než se spolehnout na vlastní síly. K hájení srbských národních zájmů byla již v r. 1919 založena a v r. 1924 obnovena „Serbska ludowa strona“, která do svého programu kromě národních požadavků pojala také řešení sociálních otázek. - Srbské obyvatelstvo tvořili kromě nepatrného množství větších sedláků a drobných živnostníků a řemeslníků z největší části domkáři a zemědělští dělníci. Příslušníky inteligence byli především učitelé a kněží, jen výjimečně lékaři, právníci a inženýři. Na venkově vládly polofeudální poměry, velkostatkář-junker měl určitá zděděná privilegia a byl pánem vesnice, ta na něm byla hospodářsky závislá. Srbové byli takto i hospodářsky a sociálně diskriminováni. Proto „Serbska ludowa strona“ žádala ve svém programu odstranění sociální nespravedlnosti, zrušení privilegií junkerů a pozemkovou reformu.

Ve volbách se SLS neprosadila pro nedostatek finančních prostředků k vedení volebního boje a také v důsledku volební geometrie, která roztrhala srbské území Lužice na několik volebních obvodů, takže SLS v žádném nedosáhla volebního čísla. Chtěli-li Srbové mít své zastoupením, musili kandidovat za některé německé strany, které jim za jejich podporu ve volbách slibovaly prosazovat některé srbské požadavky. Teprve v r. 1927 se jim podařilo získat zastoupení v saském sněmu, kdy byl za stranu „Sächsisches Landvolk“, která zastupovala zájmy zemědělců, zvolen srbský rolník Jurij Špitank. Ten se však po dvou letech vzdal mandátu, protože ztratil naději, že by pro srbský lid mohl něco získat. Srbští voliči dávali své hlasy nejvíce centru, sociálním demokratům a komunistům, kteří jim slibovali modré z nebe, ale když se dostali k moci, stali se největšími hrobaři Lužice.

K hájení hospodářských zájmů byla založena již v r. 1920 „Serbska ludowa banka“. Ačkoliv musila pracovat ve velmi obtížných podmínkách proti německé konkurenci a nepřízni úřadů, udržela se až do r. 1932, kdy za hospodářské krize byla nucena zastavit platy.

Se vzrůstajícím nacionalismem a šovinismem v Německu šla ruku v ruce snaha o potlačení národnostních menšin. To vedlo k poznání, že proti tomuto tlaku je možno bojovat jen spojenými silami. V r. 1924 byl v Německu vytvořen „Svaz národních menšin“ (Poláků, Srbů, Litevců, Dánů a Frísů), který měl hájit zájmy těchto národů a prosazovat dodržování práv národních menšin, k němuž se Německo zavázalo. Svaz vydával časopis „Kulturwehr“, jehož redaktorem se stal srbský publicista a básník Jan Skala.

Přes všechny perzekuce a šikanování ze strany úřadů nepolevili Srbové v úsilí o udržení svého jazyka a kultury. V březnu 1920 bylo založeno „Swobodne zjednoćenstwo serbskich wučerjow“, které si vzalo za úkol prosadit proti všem útokům a překážkám srbské vyučování na školách, vydávání srbských učebnic, umožnit v jazykových kurzech srbským učitelům, aby byli schopni srbsky vyučovat. Již za rok byly vydány srbské učebnice a příručka pro vyučování srbštině nákladem 90000 marek, které byly uhrazeny jen ze sbírek srbského obyvatelstva. Byly podávány petice proti germanizaci školství „Maćicí Serbskou“ r. 1924 a „Domowinou“ r. 1928 (přes 12 000 podpisů rodičů), ale všechno bezvýsledně, nikdo se věcí nezabýval.

Velký vliv na udržení národního vědomí v období mezi válkami mělo Sokolstvo. První sokolská jednota vznikla v Budyšíně v r. 1920. Do r. 1930 vzrostl jejich počet na 20. Sokolové, kromě tělovýchovného programu prováděli mezi svými členy i osvětovou práci, zaměřenou na srbské národní zájmy. Bylo pořádáno několik sletů v Lužici, ale již velmi brzo navázalo srbské sokolstvo styky se zahraničím, zejména s českým Sokolem. V r. 1926 se zúčastnila skupina cvičenců VIII. všesokolského sletu v Praze, účastnili se i sletů v Poznani (1929) a v Bělehradě (1930) a zejména pak na IX. všesokolském sletu v Praze, kde byli přijati s obrovským nadšením. Sokolstvo se stalo páteří srbského národního života a z jeho řad vyšli nejneohroženější bojovníci za srbskou národní věc…“ Jaroslav Teplý , Česko-lužický věstník, č. 11-12/1997

III.

Chceme-li udělat nějaké závěry, musíme si nejprve uvědomit zásadně rozdílnou situaci německé menšiny v ČSR a Lužických Srbů v Německu. Lužičtí Srbové byli v té době národem, který žil na svém původním území, kde se již v 6. století usídlili jeho slovanští předkové. Němci již koncem 10. století Lužičany vojensky porazili a začali je germanizovat. Lužičané však přesto zůstali národem, žijícím na svém původním území, kdežto Němci byli dobyvateli, kteří na úkor práv původního slovanského obyvatelstva, jeho zemí nejen vládli, ale začali si jí i přisvojovat a Lužičané se stávali jen druhořadými občany.

Lužičané byli příkladem národu, na který se vztahovalo Wilsonovo prohlášení o právu podmaněných národů na sebeurčení. Přesto toto jejich právo bylo státníky na konferenci ve Versailles oslyšeno. Jak k tomu asi došlo? Zatímco porobené národy v první světové válce vyvíjely řadu nejrůznějších aktivit, které je učinily známými v dohodové veřejnosti, např. československé legie fungovaly jako armáda státu, který de iure ani de facto ještě neexistoval, propagace lužickosrbské věci byla, pokud k ní docházelo alespoň sporadicky, téměř neslyšitelná. I to šlo pochopit. Jak mohli Lužičané ve válečném vilémovském Německu agitovat pro svou samostatnost či splynutí s tehdy ještě neexistujícím Československem, nebo pro autonomii v rámci Německa, když válečný režim, dokonce i v Rakousku, znemožňoval na veřejnosti jakoukoliv propagaci těchto cílů. Již podezření z takovéto činnosti trestně stíhal, dokonce i na hrdlech. Lužičané své reprezentativní exilové zastoupení neměli. A tak  tolik potřebnou přípravu  pro zdar své věci museli oželet, což pak pro ně, bez ohledu na pomoc, jíž jim poskytoval dr. E. Beneš a celá československá delegace na mírových jednáních, mělo katastrofální důsledky. O jejich programu mírová konference vůbec oficiálně nejednala.

Poražené Německo však vidělo v aktivitách Lužičanů nebezpečnou zradu. A proto Němci zareagovali celým systémem protiopatření, který měl zajistit germanizaci Lužických Srbů. Na mnohem horší a nebezpečnější aktivity tzv. čs. Němců čs. stát zareagoval umírněně a nakonec německé spiklence dokonce amnestoval.  Rozdíl mezi jednáním Němců vůči Lužičanům a nás vůči čs. Němcům je tak velký a podstatný, že je zbytečné jej dále rozvádět. Škoda, že tzv. čeští Němci si alespoň některé skutečnosti neuvědomili a nejednali dále jako loajální českoslovenští občané německé národnosti. Pouze malý zlomek z nich si počínal státotvorně.

Kdyby tomu bylo obráceně, nedošlo by k Mnichovu, anexi našeho území rajchem. Německé obyvatelstvo, by ani po válce nebylo přesídlováno, až na malé množství nacistů, z Československa do Německa. Převažující němečtí antifašisté by zůstali ve své vlasti, nikdo by jim nekonfiskoval jejich majetek, a byli by dále jednou z opor československého státu. Skutečnost však byla jiná. Byli to tzv. sudetští Němci, kteří zradili republiku. Ve velké většině se ztotožnili s válečnými plány nacistů a napomáhali k jejich realizaci. Svým zločineckým jednáním sami rozhodli o svém budoucím osudu, o přesídlení do Německa, které se stalo jejich jedinou vlastí a domovem. „Sudetští Němci“ byli strůjci svého vlastního osudu.

J. Skalský