Jdi na obsah Jdi na menu
 


Srebrenica - hledání pravdy I

13. 7. 2019

 

Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.             

           

           Občansko-etnicko-náboženská válka v někdejší Jugoslávii, od začátku v 1991 cílená výrazně proti srbsky a všestranně propagandou i finančně podporovaná Západem (Evropská unie /EU/ - obzvláště Německo, NATO, později i USA) s cílem zničení multietnické a prosperující Jugoslávie, vyvrcholila agresí NATO protiMalé Jugoslávii“, SRJ, (Srbsko+Černá Hora) 24.března 1999, kdy tato organizace bez povolení Radou bezpečnosti OSN, tedy vlastně  jako teroristická organizace, jako vzor AGRESORA, 78 dnů a nocí barbarsky bombardovala „Malou Jugoslávii“, převážně Srbsko, s tisícemi mrtvých, raněných a zmrzačených, s nedozírnými materiálními škodami, s devastací zevního prostředí, s doslova zase zločineckým, z vojenského hlediska zcela zbytečným, použitím ochuzeného uranu Američany. Tato agrese, nyní hlavně v režii USA a NATO, byla zdůvodňována do nebe volající lží a výmysly o genocidě Albánců na Kosovu, kterým dnes už nikdo seriózně myslící nevěří. Jejím následkem bylo oloupení a vyhnání z Kosova a Matohije , řádově 230 000 Srbů a Romů, více tisíc jich bylo při tom zavražděno nebo prostě zmizelo. Stovky z nich byly uvězněny a pak jejich albánskými vězniteli zavražděny jen proto, aby některé jejich orgány mohly být prodány k transplantacím do zahraničí, jak to zveřejnila práce švýcarského senátora-vyšetřovatele Dicka Martyho, který z těchto zločinů obžaloval i významné předáky, ministry, kosovských Albánců, včetně nynějšího prezidenta Kosova Hashima Thaciho, chráněnce USA. Psala konečně o těchto kosovsko-albánských vrazích a jejich zločinech ve své knize i hlavní prokurátorka tribunálu v Haagu (ICTY) Carla del Ponte (2008), která jistě Srbům a Romům nijak nestranila. A svět zcela zapomněl na smutný osud pro srbských kosovských Albánců, kteří, pokud neuprchli z Kosova do Srbska, byli povražděni.

           

Pak přišla loupež Kosova, jeho násilné odtržení od Srbska v roce 2008, téměř obratem uznaná Západem, který vše „pečlivě“ připravil, ve které svou špinavou roli při tom rychlém uznání samostatnosti Kosova, sehrál i náš tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg,  přes výrazný odpor prezidenta Klause

             Byla to doba pro moje nejvnitřnější JÁ velmi složitá. Do konce 80tých let XX.století jsem téměř neochvějně věřil Západu, hlavně oficiálním Spojeným Státům (USA), Evropské Unii.. A pak přišel bolestivý zlom důvěry, který se nicméně pomalu chystal řadou událostí už v osmdesátých letech XX. století, některé z nich ale už i kolem války 1939 - 45, při trapné zradě statečného srbského generála Mihailoviće, kdy sám veliký Churchill pomohl komunistovi Titovi převzít násilím moc v Jugoslávii, i když oba, Tito i Mihailović proti Němcům statečně bojovali. Tito pak nechal v rámci „justiční vraždy“ Mihailoviće popravit. Proto se o tom všem zmiňuji, včetně dalšího obrovského propagandistického výmyslu, Západu, kolem krvavých událostí nazývaných „GENOCIDA V SREBRENICI.“.

Mnoho roků dramatické události a  jejich odezva, včetně těch narůstajících dezinformací s jménem SREBRENICA, dřímaly pod povrchem dění a čekaly, až je jejich proti srbští spolutvůrci využijí. Copak někdo ze Západu a z bosenské strany během Daytonské konference koncem 1995 mluvil o pozdějším „zlatém hřebu západní proti srbské propagandy“, o vymyšlené masové vraždě (popravě) před necelým půl rokem (tedy v červenci 1995)  přes 8 000 zajatých muslimských mužů a chlapců, což by jim jistě mohlo v té době (tady opakuji koncem 1995) „diplomaticky“ i propagandisticky velmi prospět. Ale nikdo se o těch 8000 údajně postřílených - popravených v Daytonu nezmínil, protože se to vůbec nestalo ! A protože se to tak nestalo, nemluvila tehdy o tom počtu 8 000 údajně popravených  muslimských mužů a chlapců, Bosňanů, ani k dezinformacím vždy pohotová Madelaine Albrightová, později nazvaná kýmsi na Západu, vzhledem k  jí vyprovokovaným událostem a zabíjení na Kosovu,„balkánská řeznice“.

         V oblasti kolem  Srebrenica se odehrálo mnoho násilí a nepravostí během let 1992-95, kterých se účastnily obě strany, muslimsko-chorvatská a srbská, ale důležité je si uvědomit, že  to všechno zabíjení a ničení začali muslimové a Chorvati - Srbové přece Jugoslávii rozbít nechtěli, nechtěli násilnou secesi Chorvatska a Slovinska v červnu 1991, nechtěli protiústavní, násilné odtržení Bosny a Hercegoviny (BaH), její muslimsko-chorvatské části 6.dubna 1992, které svým způsobem  již vyprovokoval, jako zločin proti míru (dle kritérií soudu v Norinberku v 1946), Kohlův německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, za podpory Vatikánu - v té době byl papežem Jan Pavel II. Hans Dietrich Genscher v Maastrichtu 17.prosince 1991, svým předčasným uznáním Chorvatska a Slovinska za samostatné státy, jen podpořil vznik válek a prodloužil jejich trvání na Balkáně. Obzvláště když se k tomu připojilo i skutečně předčasné uznání Bosny a Hercegoviny. Srbové v těch událostech hájili celistvost Jugoslávie, bránili se proti chystaným etnickým čistkám, které měly vyhnat Srby z Chorvatska a z některých částí Bosny a Hercegoviny (BaH).

Uvažoval jsem o všem tom při návštěvě (2014) smutného hřbitova Potočary u Srebrenici, kde jsou oficiálně pohřbeni,   muži a chlapci - Bosňané (Muslímové), údajné oběti genocidy, poprav. Nikdo nestranný ale nekontroloval, nebylo mu dovoleno kontrolovat, kdo tam je skutečně pohřben. Zda údajně jen „popravení“, jaká proporce byla údajně popravených v porovnání s padlými v těžkých bojích (tedy ne popravenými) ustupující muslimské 28.divize ze Srebrenici do Tuzly. Podle řady mezinárodních odborníků v těch bojích padlo do 3-4 000, snad až 5 000 Bosňanů, další padli v urputných bojích posledních 2-3 let kolem Srebrenici (1992-95), v loupežných  výpravách srebrenické muslimské posádky proti srbským vesnicím, kterých tato posádka řádově hodně přes 50 zničila, vyloupila (dokonce snad až 100 i více), a jejich obyvatele vyhnala nebo pobila. Některé ze zničených vesnic jsem navštívil (1992-94) jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců.. V údajích o pohřbených na hřbitově Potočary se  vůbec nepřipomíná, opakuji, že jich řada padla v  bojích. Byli údajně prostě  popravení v rámci genocidy..

            Dnes je pojem SREBRENICA spojen nejenom s pojmem různě udávaného zločinu, ale i s pojmem podvodu až lži. Publicista George Pumphrey nazval svůj obsáhlý článek o Srebrenici již před téměř 20 lety (Bonn, Německo: Dialogue, Vol. 7, Nr.27-28, str.108-142, podzim-zima 1998) „The Srebrenica Massacre“: A Hoax? („Masakr v Srebrenici“ - Podfuk ?). Co dnešnímu pojmu SREBRENICA dává málo věrohodnosti, je jeho absolutní jednostrannost. Podle srebrenického oficiálníého narativu, byli  kolem Srebrenice Bosňané (Muslimové) popravovíni v rámci genocidy, nic se nepíše o tam, že  se tam tvrdě bojovalo, že tam řada z nich padla v těžkých bojích. Jako by vůbec nebojovali. Nebyly povoleny mezinárodní kontroly různých nálezů, nebyla povolena přítomnost srbských forenzních odborníků u masových hrobů, nic nebylo řečeno o masakrech v srbských vesnicích kolem Srebrenici, že zmizelo srbské obyvatelstvo Srebrenici z jeho původních 50% v 1941 na nulu začátkem 1995, nic nebylo řečeno, že násilnosti začali Muslimové a Chorvati a jejich již připravené vojenské a para vojenské skupiny (vycvičené před tím i v Chorvatsku, i Slovinsku), před a  kolem jednostranného prohlášení samostatnosti BaH 6.dubna 1992. Propaganda kolem Srebrenici mlží a vymýšlí si o významnosti důkazů za použití DNA mrtvých, které absolutně nemohou určit ani čas  ani příčinu smrti, jak kdo a kdy zemřel - zahynul. Při tom je surově umlčován jakýkoli kritický nesouhlas s mantrami o Srebrenici.

 Britský premiér David Cameron, jeden z největších viníku (podporovala ho i Hillary Clintonová) zničení státu Libye, spolu s francouzským prezidentem Sarkozym, a tím i katastrofální invaze uprchlíků do Evropy, chystal tvrdě závaznou a zcela jednostrannou, nesmyslnou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která by doslova zakazovala jakékoli pochyby o povídání, o  narativu o „genocidě“ v Srebrenici. Pochybovat o tom  mělo být dokonce trestné. Tuto trapnou rezoluci na štěstí vetovala Ruská federace. Pojem genocidy a strašné počty postižených v Rwandě, v nacistickém Německu, v Armenií v Turecku za Války 1914-18, ve vyhlazovacích táborech Srbů ustašovského Chorvatska (1941-45) byl jasný, ale jsou kontroverzní okolnosti té údajné genocidy v otázce Srebrenici, kde se násilností dopouštěly obě strany, kde je ale započala muslimská strana, a ve kterých neuvěřitelná propaganda Západu nevěděla kam až zajít ve svých výmyslech!? Byl počet mrtvých hodně přes 30 000 při spojeneckém náletu na Drážďany začátkem 1945 také genocidou? Zmatek západních i muslimských medií je vyvolán i tím, že  v něm příliš často míchají ozbrojené zahynulé v bojích (tedy svým způsobem „legálně“ zabité), oběti údajných poprav, se zcela neověřenými a neskutečně zveličenými jejich počty, že se volně míchají tzv. nezvěstní (třebas jen dočasně) s údajně popravenými. Velikou chybou je proto to, že se nikde nepřipomínají ti četní členové bosenské srebrenické 28. divize, kteří zahynuli v mnoha bojích s jednotkami bosenských Srbů (uváděli to i oficiální mluvčí OSN !) a které vůbec tedy nelze zařazovat jako „popravené“. A nepřipomínají se ani ti, kteří padli v bojích mezi samotnými muslimy.

Než začne nějaká diskuse o Srebrenici, měly by se uvést základní strohé demografické údaje a některé historické skutečnosti z té doby (1992-95), o kterých zglajchšaltovaná západní i naše media moc neinformovala. Podle sčítání lidu z 1921 a 1931, žilo v Srebrenici  49% a 50%  Srbů (před válkou v 1941 to bylo 17 766 duší), těch zbývajících kolem 50% byli Bosňané (Muslimové) . V roce 1991 to už bylo jen 28% Srbů (9 381), hlavně díky vyhnání a masakrům v  BaH během 1941-45 v ustašovském pro Srby, Židy a Romy genocidním Nezávislým státě Chorvatsko (NDH), kterému Hitler a Mussolini dali i Bosnu a Hercegovinu. Počet muslimských obyvatel se výrazně zvyšoval, byl 17 332 (1931) až  28 118 (1991). V opštinách (větších obcích, okresech) Srebrenica a sousední Bratunac žili Srbové v 93 různých osadách.  Do dubna roku 1993, po násilném prohlášení secese BaH v dubnu 1992, bylo zničeno v okrese Srebrenica 81 srbských osad, tamní Muslimové nezničili jen vesnice Crvica, Liješće, Petrića a Skelani, ve kterých přežívalo 860 Srbů, tedy jen 9% (!) původního srbského obyvatelstva (M.Ivanišević : Pole neštěstí, 2014). Takže 91% tamních Srbů bylo do dubna 1993 nejen oloupeno a vyhnáno, ale ze značné části i povražděno a osady zničeny (počty vyvražděných kolem Bratunce a Srebrenici se udávají na 900-1100, ze srbských osad východní Bosny se udávají na 1 500 až 3 000).

Ještě před 6. dubnem 1992, kdy Západ uznal BaH jako samostatný stát, proti protestům Srbů z BaH, přepadla 1.března 1992 tlupa muslimsko-chorvatské chátry srbskou svatbu u tzv.„starého“ kostela v Sarajevu, zabila ženichova otce Nikolu Gardoviće, těžce zranila pravoslavného kněze. Na den prohlášení samostatnosti BaH (6.duben 1992) se mladý Muslim v Sarajevu pokusil zavraždit populárního (i mezi Bosňany a Chorvaty) děkana lékařské fakulty, Srba, profesora Borišu Staroviće, který dostal  kulku do krku a do plic. Profesora zachránila vícehodinová operace. S autorem článku se velmi spřátelil za pozdějších návštěv prof. Dolečka, jako  visiting professora  v Republice Srbské (BaH).

            Hned po vyhlášení samostatnosti začaly muslimské i chorvatské mnoho měsíců předem připravované paravojenské jednotky, milice (Zelené barety, bojůvky, které si říkaly divize Handžár, podle 13.SS muslimské divize za poslední války), později i jejich vojsko, svou vražednou práci proti bosensko-hercegovským Srbům po celé BaH, nejen kolem Srebrenici. Muslimský generál Sefer Halilović se ve své knize „Lstivá strategie“ (Sarajevo, 1998)  vychvaluje, že měli na začátku války v BaH připravených  120 000 mužů proti Srbům. Již podruhé v XX.století muselo srbské obyvatelstvo, aby zachránilo holé životy, opustit 9.května Srebrenicu, když tam Muslimové 8.května 1992 zavraždili soudce a člena bosenského   parlamentu Srba Zorana Zekiće. Dění z té doby v Srebrenici vylíčil britský tlumočník v Bosně G.R.Thornton (TIME, 23.června 1993):

            -„Zapomněli jste se zeptat a zjistit, co se stalo se Srby, kteří představovali 30% obyvatel Srebrenici. Ve chvíli, kdy válka propukla (tj.jaro 1992), byli vyhnáni ze svých domovů s příručními zavazadly a zatímco prchali, Muslimové divošsky stříleli na muže, ženy a děti na útěku…“

            Koncem zimy 1992-93 velitel bosenské armády Sefer Halilović přerušil po n-té příměří a začal od Tuzly a Srebrenici ofenzivu na všech frontách. Právě již zformované Vojsko Republiky Srbské (VRS) , pod velením generála Ratka Mladiće (zvolen 12.5.1992 za velitele VRS), tuto ofenzivu brzy zastavilo, obklíčilo Srebrenicu a obsadilo  osady  Cerska a Konjevića Polje. A už 3. března 1993 hlásal veliký nápis v londýnském Financial Times: -„Stovky zemřely, když Srbové dobyli muslimskou enklávu.“ Z tepla bělehradského (?) hotelu hlásila Laura Silber o „stovkách mrtvých na ulicích“. Generál P.Morillon, velitel UNPROFORu hned navštívil obě osady a ŽÁDNÉ MRTVOLY NA ULICÍCH TAM NEBYLY.„Kachna“ nevyšla a generál Morillon si znepřátelil muslimské úřady a západní novináře. Unikly jim další hrůzné „kachny“.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář