Píseň rebelova
Píseň rebelova
Marek Řezanka
Rebel se neklaní,
rebel i o tom píše,
že mlčí vzdělaní,
když blbci sedí výše.
Když ctní jsou trestáni,
pak nemůže jít tiše.
Rebel si nezvyká
že stojí v řadě v kázni.
Když tma je veliká,
jeho hlas jasně zazní.
Když mizí etika,
přichází s mravní lázní.
Rebel se nechoulí
před pány do klubíčka.
Nežije bez boulí,
ať jiný hlavu hýčká.
Vždy křičí, vedou-li
tmou na popravu býčka.
Rebel se neschová,
když ránu střídá rána,
když pěst je plechová,
když je jen jedna strana.
Slušně se nechová,
když hra je nakázána.
Rebel se neprosí
o trapné milodary,
když zem je bez rosy,
a čeká na lektvary.
Nový plášť nenosí,
on obléká ten starý.
Když řeč je povinná,
pak radši zavře ústa.
Když praská sklovina
a jazyk s patrem srůstá,
on slovem protíná
své cíle podle gusta.
Rebel se neplazí,
byť ví, co stojí chůze.
Neuhne před srázy,
ač ho to děsí tuze.
Své paty nesrazí,
byť žije bez iluze.
Rebel se nevzdává,
byť ho to síly stálo.
Je zima lezavá?
Pak topí – aspoň málo.
Nechce žít bez práva,
tak píše, co se stalo.
Rebel lež nehájí,
a nic též nepředstírá,
i když se nenají,
i když je v botě díra.
Cpou lež mu – nechá ji,
a rozum podepírá.
Rebela nekoupí,
byť chce ho kamarila.
On před ni přestoupí,
ať sní, co navařila.
Tam kdesi před sloupy
zní píseň Karla Kryla…
Dne 12. dubna 1944 se v Kroměříži narodil Karel Kryl. Cením si ho zejména pro dvě věci – pro poetičnost a hloubku jeho textů a písní – a pro jeho konsistentní odpor vůči nepravostem.
Byl to člověk, kterému nešlo o posty, ale o stav naší společností a její rozvoj.
Napsal jsem báseň, kde mu vyjadřuji poděkování za to, čeho si též cením. Za hodnoty, na jejichž významu se časem nic nemění – možná jen, že ještě vzrůstá.
Karla Kryla si dnes přisvojují vládní kruhy jako antikomunistu. Ale raději zamlčuje jeho tvorbu z let devadesátých, v níž se zračí veškeré Krylovo zklamání z toho, kam se ubíráme. Zmínit lze například píseň Demokracie. Snad žádný verš v dnešní době nemrazí tolik jako následující: „Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce /
A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.“
Jak by asi hodnotil volbu Petra Pavla prezidentem? Leccos se dozvíme z následujícího verše, a to, co by nejspíše řekl k cenzurním počinům resortu vnitra a na nálepku „dezolátů“ od Víta Rakušana či Petra Fialy: „Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí /Zaujímáme postoje, místo, abychom stáli.“
Dnes se zapomíná, že Karel Kryl nebyl příznivcem ani Václava Klause, ani Václava Havla. Varoval před možným budoucím sklouznutím k nové totalitě – a tak se u vládnoucích té doby opět dostal do nemilosti.
V listopadu 1989 v jednom rozhovoru upozornil, že: „Já žiju dost dlouho na Západě abych věděl, že se z jedné země, která je demokratická, může stát válečné pole…“
Umíral s pocitem frustrace, hořkosti a marnosti. Světa, o němž snil, se totiž nedočkal.
Deník.cz, konkrétně Jaroslav Krupka, přispěchal se statí, že Karla Kryla dnes údajně zneužívá takzvané dezinformační scéna. To je tak hloupé, až je to komické. Uvědomuje si pan Krupka, že s největší pravděpodobností, která až hraničí s jistotou, by právě Karel Kryl byl dnes nejspíše předním dezolátem? Jestli někdo bojoval tvrdě proti jakýmkoli totalitním praktikám a cenzuře dvojnásob, byl to Kryl. Jestli ho někdo zneužívá, pak představitelé současné vládní moci. Je zřejmé, co by jim vzkázal:
„Demokracie dozrává do žaludečních vředů,
bez poctivosti bez práva, a hlavně bez ohledů.
A je to mýlka soukromá snad optického klamu,
že místo srdce břicho má,a místo duše tlamu…“
Stačí se podívat, jak je dnes oktrojován Jarek Nohavica, který jako první písničkář obdržel italskou hudební cenu Premio Tenco. Mainstreamu pomalu tato událost nestála za zmínku. Jarek Nohavica je totiž v mainstreamu veden jako „dezolát“.
Karel Kryl byl člověk, kterého se jakákoli nespravedlnost silně dotýkala. Nakonec se nedožil ani padesáti let. Jeho tvorba je však stále mimořádně živá. Ukazuje nám světlo. Proto si ji važme – a připomínejme si ji.
