Němci je zmlátili a vyhnali z domovů přes hranice do Kuchařovi, a to všechny
Němci je zmlátili a vyhnali z domovů přes hranice do Kuchařovi, a to všechny
V roce 1938 mi bylo 19 let. Vyučil jsem se autolakýrníkem u firmy Kršňák ve Znojmě, kde jsem po vyučení též pracoval.
V podzimní mobilizaci, kdy o deset let straší bratr musel rukovat, jsem jezdil na jeho nové motorce, kterou měl na splátky. Byla vyhlášena pracovní povinnost na kopání zákopů u Dobšic. Protože jsem na zákopech měl motorku, byl jsem požádán, abych vozil velitele znojemské vojenské posádky při kontrole zákopů i u Šatova a Devíti mlýnů. Po skončení pracovní povinnosti jsem na motorce někdy svezl ženu, která měla manžela v Šatově na vojenské mobilizaci. Od vojáků jsem se v Šatově dověděl, že ordneři, kteří utekli do Rakouska, se vraceli zpět ozbrojení a ostřelovali tamní vojáky z blízké kukuřice. Tak vojáci kukuřici na poli jednoduše posekali kulometem, aby se tam nikdo nemohl schovávat. Vedle Šatova je asi 2 km vzdálena obec Hnanice a celnice, kde byl ordnery zastřelen poručík Chlup. Ve Znojmě je po něm pojmenováno náměstí a je tam deska tohoto znění: Kapitán in memoriam 24. pěšího pluku ve Znojmě, Otmar Chlup, člen a cvičitel Sokola Znojmo, padl 22. září 1938 u Hnanic v boji se sudetoněmeckými ordnery.
V obci Kuchařovice (4 km od Znojma), kde jsem bydlel, jsem byl požádán Otou Mlejnkem, abych ho zavezl na motorce k Ústí nad Labem, kde pracoval na zákopech, pro jeho věci. Chtěli jsme odtud odjet ráno za světla. O půlnoci nás však probudil hurónský křik: „Tschechen raus“ a nadávání „českých sviní“. Urychleně jsme odjeli, a když jsme přijeli k únanovské křižovatce, stály tam již závory a celnice. Pochopitelně jsme chtěli jet domů. Do Kuchařovi, které byly vzdáleny jen 1 km. V Kuchařovicích, v hostinci U Klempů, kde byla úřadovna Němců, se nás prostřednictvím překladatele ptali, kde jsme byli. Po vysvětlení o naší cestě k Ústí nad Labem, jsem jim řekl, že mám práci v Brně u svého řemesla. Odpověděli mi, že práci dostanu v Německu, a když uteču, budou trestat moji matku (otce jsem neměl – zemřel, když mi bylo 10 let).
Bratr, který byl na mobilizaci, mi vzkázal z Přímětic (které nebyly zabrané), abych za ním přijel. Na okraji Přímětic byla závora přes silnici a budka celnice. Z obou stran bylo hodně lidí, kteří chtěli navštívit rodiny nebo své známé ve Znojmě a naopak. Já jsem v tom chaosu přijel motocyklem k závorám a motocykl jsem otočil jakoby směrem ke Znojmu. V nestřeženém okamžiku jsem posouval motorku pod závoru. Když jsem byl na druhé straně, jednoduše jsem motorku našlápl, otočil jsem ji a byl jsem v Přímětcích.
V Příměticích na mne čekal bratr Rudolf ve vojenském obleku (bez vojenských označení), kterému jsme přivezl civilní oblek. Se svým civilním oblekem, ve kterém šel na mobilizaci, se už neshledal, a tak dostal od vojska potvrzení, že dostane nový oblek od firmy Nehera a vojenský pak musí poslat vojsku zpět. Několik dní jsme spali v sále v hostinci na zemi a bylo nás utečenců v tom sále opravdu hodně.
Bratr byl na vojně v okolí Mikulova. Po oznámení, co bude Hitler zabírat, se vojáci pěšky přesouvali až do Pratce u Slavkova. Bratr pomáhal jako voják u selky na cukrové řepě. Selka měla manžela na mobilizaci. V Pratci byl bratr demobilizován z vojny, protože obec Kuchařovice (i když byla ryze česká) byla zabrána Němci. Bratr Rudolf se rozhodl, že pojedeme pomáhat na řepu do Pratce, protože tzv. utečenci nedostali ve zbytku Čech práci. Po skončení práce na cukrové řepě, kde jsme pracovali za stravu a nějaký peníz, jsme se museli hlásit v utečeneckém středisku v Brně. Byli jsme ubytováni na Červeném kopci a tam jsme se i zdarma stravovali. Odtud nás bylo asi dvacet posláno do Náměští nad Oslavou. Tam jsme byli ubytováni v domku po Němcích, kteří utekli do Rakouska, ale stačili ještě rozbít okenní tabule. V Náměští nad Oslavou jsme se mohli přihlásit, kdo chce, k emigraci do USA. Já a bratr bychom jeli raději do Polska nebo Ruska, ale bylo nám řečeno, že se tam již nesmí. Ti, co se hlásili do USA, jak jsme se později dověděl, dojeli pouze do Třebíče a byl konec zájezdu – též pro zákaz. Když jsme se dozvěděli, že Němci Kuchařovice opustili, nebyli jsme již utečenci, dostali jsme 20 Kč na benzín do motorky a odjeli jsme domů do Kuchařovi. Suchohrdly byly německou vesnicí. Na jejím okraji směrem ke Kuchařovicím byla tzv. česká kolonice – asi 40 domků. Moje budoucí manželka žila v Suchohrdlech právě v této kolonii. Suchohrdly byly zabrány Němci. Nechtěl jsem se tam proto přestěhovat. Práci jsme získal přes inzerát, a to jako autolakýrník u firmy Kuchyňka – karosárna v Hodoníně. Z Hodonína jsme jezdil každý týden na neděli domů do Kuchařovi.
Do Hodonína mi budoucí manželka, která čekala naši dceru, napsala, jak je Němci zmlátili a vyhnali z domovů přes hranice do Kuchařovic, a to všechny. Hranice procházela asi 100 m od našeho domku v české kolonii.
Od narození dcery – 2.5.1939 – bydlím v Suchohrdlech v české kolonii v domku, kde Němci moji manželku a ostatní Čechy zmlátili a všechny je drsným a surový způsobem vyhnali. Vzpomínky na soužití s Němci, kdy jsme mohli mluvit česky (třeba na ulici ve městě Znojmě) jen tak, aby to Němci neslyšeli, jsou velmi smutné.
Závěrem chci říci, že celá Evropa ví od Sudeťáků o tom, jak Němci zkusili od zlých Čechů. Ale zeptejte se ve Znojmě, co se událo 13. března 1939 v Suchohrdlech u Znojma v české kolonii, tak pochybuji, že by to někdo věděl.
Josef Rychlík, tehdy Kuchařovice
