Ivo Šebestík -  unipolární systém jako nejnebezpečnější forma uspořádání světa

5.10.2024 15:24

Po rozpadu bipolárního uspořádání na počátku 90. let dvacátého století se do pozice jediné planetární supervelmoci dostaly Spojené státy, respektive jejich vládnoucí vrstva. Výsledek tohoto nového systému se dostavil okamžitě. Začala se rozpadat křehká stabilita, ve které měly Spojené státy proti sobě velmoc, která přece jenom do jisté míry omezovala americké úsilí o absolutní dominanci, jaká následně dospěla ke „kvalitě“ planetární diktatury.

Uspořádat svět způsobem, ve kterém se jedna velmoc postaví do pozice absolutistického vládce, jenž stanoví nejasně definovaná pravidla, jaká sám nedodržuje, který rozhoduje o tom, co se může a co se nesmí, co je Dobro a co je Zlo, je de facto ryzím šílenstvím. Romantičtí ideologové slastného zakotvení všech lodí v přístavu údajného západního blahobytu pod laskavým dohledem údajně vysoce odpovědných civilizovaných amerických elit (a vojenských základen), si vysnili svět, ve kterém si budou všichni obyvatelé planety nerušeně užívat blaha západní civilizace.

Snad nikdy v dějinách se neobjevila bláznivější utopie. Žádná mocnost na světě, ani Čína nebo Ruská federace, by neměla získat pozici absolutistického nekontrolovatelného vládce nad všemi ostatními státy. A už vůbec se takovou mocností neměly stát Spojené státy! Takové hegemonistické uspořádání motivuje každou vládnoucí elitu ke zneužití této pozice. A platí to obzvláště pro elity, které jsou chorobně posedlé po ziscích a je jim nejspíš vrozená bezohlednost, neodpovědnost a extrémní míra arogance, což je asi základní charakteristika washingtonských „elit“. Tyto „elity“ pochopitelně nemají vůbec nic společného s obyvatelstvem Spojených států. To je ale už obecný rys současné západní „demokracie“.

Důsledky absolutně a bezkonkurenčně nejhoršího možného uspořádání planety, tedy amerického unipolárního systému majícího kvalitu diktatury, může lidstvo sledovat už déle než tři desetiletí. Spojené státy přitom svoji dostatečně srozumitelnou vizitku ovšem předkládaly světu už během studené války. Jejich agrese ve Vietnamu, podpora krvavých převratů v zemích Latinské Ameriky, dokonce i chilského masového vraha Pinocheta, a stovky dalších „aktivit“ mluvily jasnou řečí a měly být dostatečným varováním světu, že zvětšením prostoru pro nadvládu Washingtonu se lidstvo ocitne ve stavu permanentní nejistoty a ohrožení. Obyvatelstvo planety si onu vizitku nejspíš dobře neprohlédlo.

Ideál „filozofa na trůně“ samozřejmě existoval po celé dějiny. Mocnosti ale nejsou „filozofy“. Mají sklon k uplatňování síly. Mocnost, které nikdo nevzdoruje, neukazuje jí hranice moci a neklade jí překážky, se stává mimořádně nebezpečnou. Toto pokušení nedokáže překonat žádná mocnost. Spojené státy jsou ale i zde zvláštní případ. Ony toto pokušení ovládnout nechtějí. Ony z toho pokušení doslova žijí.

Po rozpadu bipolární, alespoň křehké stability, se začaly rozpadat evropské federace. Byla násilím rozvrácena a následně zničena Jugoslávie. Na Blízkém východě se ihned rozhořely nové konflikty pod klamným heslem „války s terorismem“. Ve skutečnosti se jednalo o ovládnutí ropných zdrojů v této oblasti. USA s „vazaly“ vtrhly do Iráku, do Afghánistánu, do Libye a začaly agresívně vstupovat i do dalších zemí. Všude tekla krev a Washington házel k nohám jejich místních nepřátel hlavy svých bývalých spojenců a přátel. Jedním z důsledků amerického unipolárního běsnění v islámských zemích se stala masivní migrace do Evropy, která submisivní Evropě způsobila a stále působí značné problémy včetně teroristických útoků na nevinné oběti.

Už v říjnu 1993 proběhl v Moskvě pokus o násilný převrat, respektive o vyvolání druhé občanské války. Nepokoje v Moskvě sledoval Washington s nadějí (a nepochybně nikoliv se založenýma rukama), že se podaří to, co neuspělo v říjnu/listopadu 1917, tedy kompletní rozvrat Ruska s výsledkem jeho kolonizace a rozkradení. V Moskvě vyjely do ulic tanky, hořel parlament a byli desítky mrtvých a stovky zraněných osob. Z událostí předznamenávajících oranžové puče v postsovětském prostoru vyšel vítězně stávající první ruský prezident, Boris Jelcin a na území Ruské federace se rozhostila „jelcinovská smuta“[1]. S maximální podporou amerických „rádců“ a za účasti ruských oligarchů došlo k rozkrádání země. (V podstatě se dělo totéž, co zničilo Ukrajinu.) Boris Jelcin odcestoval do USA, kde pronesl projev, který může posloužit za vzor nejostudnějšího národního ponížení, za který ovšem sklidil ve Washingtonu potlesk (a úsměšky stranou). Jelcinovskou „smutu“ ukončila až „korunovace nového cara“ (stejně jako tu původní smutu ukončila korunovace prvního Romanovce), tedy Vladimíra Putina, jenž udělal Washingtonu obrovskou čáru přes rozpočet, čímž se stal na Západě povinně nenáviděným.

Americká útočná aliance NATO (výrobce „užitečných hrozeb“ a organizátor zakázek pro zbrojní průmysl) začala zřejmě ihned po rozpadu SSSR plánovat a realizovat projekt ohrožování a provokace Ruska s cílem destabilizovat postsovětský region v Evropě, zmocnit se kontroly nad ruskými zdroji, a jako vedlejší (ovšem důležitý) produkt ještě více oslabit Evropskou unii a prohloubit závislost evropských států na Washingtonu. Do NATO vstoupila spousta nových států, které si tím odvrátily „hrozbu“ vlastního bezpečí a tvrdě zasáhly své státní rozpočty novými poplatky na konta západních zbrojařů (zvýšené výdaje údajně na obranu). V každé zemi, která washingtonské „elity“ nějakým způsobem zajímá, což je pro onu zemi prokletím, se ihned rozvíjejí vnitřní spory a konflikty, ve kterých Washington neomylně podpoří vždy tu stranu, která je nejméně v právu, nebo je dokonce velice nebezpečná (viz Ukrajina a její „Majdan“).

Vzhledem k tomu, že neomezený vládce planety není schopen uspět v čestném hospodářském a technologickém zápolení (ve svobodném trhu) s Čínou, rozhodly se washingtonské elity (nemají nic společného s obyvatelstvem USA) destabilizovat také Tichooceánskou oblast. V ní si jako nástroj vybraly Tchaj-wan, jehož „suverenitu“ pod americkým dohledem kupodivu podporují, zatímco suverenitu Donbasu tvrdě trestají. Čert aby se vyznal ve washingtonském pojetí práva. V poslední době se pod činorodým americkým dohledem dále eskaluje konflikt na Blízkém východě, kde se s použitím Izraele snaží Washington vést válku proti Iránu, což je vlastně kopie metody, během které takto bezohledně využil a zneužil Ukrajinu (díky Ukrajině smrtelně nebezpečnému režimu, který si předtím Washington ovšem sám ustavil v Kyjevě) v jeho vlastní válce proti Rusku. Respektive v této prozatím poslední fázi „stoleté války“ Západu s Ruskem. Po ní budou následovat fáze další až do úplného vyčerpání jedné či druhé strany. Inu, není nad washingtonský unipolární systém! Není nad nebezpečný svět!

A takto bychom mohli pokračovat dál a pořád dál. Nezmínili jsme stovky amerických zásahů vedených vždy ke škodě zasažených zemí. Většinou k obrovské škodě. Bylo by to nejenom na knihu, ale na celou stosvazkovou encyklopedii „amerického unipolarismu“. Jeho obhájci a zastánci jsou většinou lidé, kteří buďto nic nepochopili nebo se sami podílejí na „plodech“ americké diktatury. Vystavěli na ní svoji doživotní kariéru a někdy i nekřesťanské zisky (většina vlád v zemích NATO/EU, šéfové nadnárodních a mezinárodních institucí a fondů, armádní špičky, velký byznys, mediální magnáti, byrokratické elity a podobně). Patří sem také ideologové, kteří tuto diktaturu považují za nějaké nutné mezidobí, asi jako jím měla být jakobínská diktatura nebo diktatura proletariátu u bolševiků, po kterém se teprve rozhostí slastný mír amerického blahobytu sdílený úplně všemi. Něco jako blažený posmrtný život na nebesích.

Ovšem, prozatím se nad Zemí rozhostila spíše tma, a bude-li americký unipolární systém pokračovat ve svém fungování ještě nějaký čas, možná jde dokonce jen o měsíce, nanejvýš roky, může dojít k tragédii. Na této tragédii bude nejtragičtější fakt, že její symptomy byly k vidění už před více než třiceti lety. Kdo je dokázal a chtěl vidět, ten je viděl a sleduje v přímém přenosu. Většina lidí se o „politiku“ nestará, zato politika se stará o ně. A v tomto případě se dokáže postarat definitivně. Jistě existují osoby, kterým se rozšíří zorničky vzrušením, když sledují třeba obrovský požár nebo přihlížejí jiné katastrofě. I mezi těmito lidmi můžeme asi najít příznivce planetární diktatury.

Cestou ven od tragické předpovědi může být nahrazení amerického unipolárního systému (diktatury vojenských základen, dolaru, sankcí, agresí a dalších nástrojů) multipolárním (mnohopolárním) systémem vzájemné komunikace států na bázi rovnosti a při respektu mezinárodního práva a zohlednění bezpečnostní situace každého státu. Tedy systém, ve kterém jedna mocnost (jakákoliv!) už nebude mít možnost arogantně a bezohledně prosazovat své egoistické zištné zájmy vydávané za „hodnoty“ a šíření demokracie (a propos, není možno vyvážet zboží, které prodejce sám nemá na skladě), a ve kterém nebude jedna mocnost zákonodárcem, policistou, soudcem i katem zároveň. A to všechno se v unipolárním systému dělo a děje úplně beztrestně! Dokonce se souhlasem ovládané submisivní, a takto hluboce ponížené a zostuzené většiny.

PS.: Pokud si ale někdo přeje velkou válku v Evropě, paralelně s ní neméně velkou válku na Blízkém východě a současně též i válku v Tichooceánské oblasti, pochopitelně též velikou, s nadějnými vyhlídkami na válku světovou a jadernou, pak nechť i nadále volí ve své zemi politiky, kteří oddaně podporují americký unipolární systém, neboť si na něm vystavěli svoji kariéru. Dočká se brzy úplně všeho, ale bude se asi divit, že pro něj a jeho blízké se místo v protiatomovém krytu už jaksi nenajde.

Ivo Šebestík

(Noveslovo.eu)

[1] Smuta je termín pocházející z ruských dějin konce 16. a začátku 17. století. Pro ruské dějiny představuje „smuta“ symbol rozkladu státu nacházejícího se pod vládou různých samozvanců. Období nejistoty, bídy a zmatků. Smuta nastala v Rusku, když po smrti Ivana IV., „Hrozného“, nastoupil jeho syn Fjodor, který zemřel v roce 1598. Fjodor se o vládu nestaral, přenechával moc bojarům. Po jeho smrti se vlády ujal dřívější Ivanův rádce, car Boris Godunov (viz slavná a monumentální národní opera Modesta Petroviče Musorgského nazvaná Boris Godunov). Fjodor měl ale bratra, Dimitrije, který trpěl epileptickými záchvaty a při jednom si údajně prořízl hrdlo a zemřel. Vznikla ovšem pověst, že nezemřel, ale že se skrývá. Když odešel na věčnost car Boris Godunov a jeho syn Fjodor II. byl zavražděn, objevil se na polském královském dvoře ruský mnich, Jurij Otrepjev, který legendu o živém careviči Dimitrijovi vzkřísil, neboť se za něj začal vydávat. Polákům se velice zalíbila naděje dosadit na moskevský stolec svého člověka, který by Rusko rozvrátil (tohle je trvalé přání všech nepřátel Ruska až do dnešních dnů). A skutečně se stalo, že Lžidimitrij I. (následovali ještě dva) byl v Moskvě přijat jako ztracený Dimitrij, syn Ivana Hrozného, a korunován. Takto vrcholí v Moskvě „smuta“, pro kterou je v Rusku charakteristickým rysem, že se jedná o rozvrat řízený zvenčí, ale za účasti domácích škůdců. Smuta skončila v roce 1613, kdy byl korunován carem Michail Romanov. Takto po vymření Rurikovců byla zahájena éra Romanovců, která skončila teprve sesazením a vraždou posledního cara, Mikuláše II. Přání „darovat“ Rusku jakoukoliv novou „smutu“ je odvěkou a nikdy nekončící touhou nepřátel Ruska na Západě. Je těžké pochopit, proč se žádá po malých slovanských národech, aby tuto politiku podporovaly.