České národní listy

Čechoslováci na frontách proti fašismu 4

Bc. Miroslav Pořízek

Čs. brigáda NOV Jana Žižky z Trocnova v Jugoslávii 

Několik tisíc Čechů a Slováků působilo v řadách jugoslávských partyzánů. V květnu 1943 nejprve vznikl 1. čs. partyzánský prapor. Na podzim téhož roku se prapor rozrostl v 1. Čs. partyzánskou brigádu Jana Žižky z Trocnova.  Dne 3. května 1943 se soustředilo v Cikotech, malé osadě mezi pohořím Psunj a Papuk asi 150 bojovníků. Řada z nich již v předchozích měsících bojovala v partyzánských oddílech Slavonie. Zpráva o formování čs. partyzánské jednotky se rozšířila do širší oblasti. 1. čs. prapor byl založen rozkazem štábu III. operační oblasti Národně osvobozeneckých vojsk a partyzánských oddílů Chorvatska rozkazem ze dne 3. května 1943. O bojovém nasazení a statečnosti příslušníků jednotky hovořilo v září 1943 i rozhlasové vysílání z Moskvy. Za statečnost v bojích ve Slavonii v létě 1943 byl brigádě udělen hrdý název „Úderná brigáda.“ 1. čs. samostatná brigáda v SSSR jménem svého velitele Ludvíka Svobody zaslala na podzim 1943 čs. partyzánům bojujícím v Jugoslávii bojový pozdrav: „Jménem příslušníků 1. čs. samostatné brigády v SSSR posílám plamenný pozdrav všem velitelům, politickým komisařům a bojovníkům vašeho praporu. S nesmírným nadšením jsme uvítali zprávu o tom, že po boku hrdinné jugoslávské partyzánské armády bojují také českoslovenští vlastenci. Znovu odcházíme na sovětskoněmeckou frontu, abychom se po boku statečné Rudé armády zúčastnili konečných bojů na východní frontě. … Přejeme vám mnoho bojových úspěchů. Na brzkou shledanou v osvobozené vlasti! Smrt německým a maďarským okupantům!“

V říjnu 1943 byla založena 1. čs. brigáda Národně osvobozeneckého vojska Jana Žižky z Trocnova. Brigáda po založení měla 3 prapory. Velení a štáby byly smíšené. V době svého vzniku měla ve svých řadách 588 bojovníků.  Kromě Čechů a Slováků v brigádě působilo asi 200 Srbů a 70 Chorvatů. V listopadu 1943 byla brigáda zařazena do 12. divize Národně osvobozeneckých vojsk a partyzánských oddílů Jugoslávie a v jejím svazku bojovala až do konce války. Čs. partyzáni se účastnili bojových akcí na různých místech zejména ve Slavonii. V létě roku 1944 svedli tvrdý boj ve slavonských nížinách o úrodu pod heslem „Ani zrno nepříteli.“  Byly prováděny diverzní akce na důležité železnici spojující Záhřeb a Bělehrad. V listopadu byl založen 3. prapor 1. čs. brigády Jana Žižky z Trocnova. Brigáda svým počtem přesáhla 1 000 bojovníků. V zimě 1945 probíhaly tvrdé boje na Papuku a Krndii. Brigádou celkově prošlo na 3 500 českých a slovenských mužů a žen. V brigádě působilo asi 50 žen, většinou zařazeny jako zdravotnice. 12. září 1945 nastoupili bojovníci brigády na Staroměstském náměstí v Praze a z rukou ministra národní obrany generála L. Svobody převzali nejvyšší vojenská vyznamenání, která jim udělil prezident republiky.

Čechoslováci na východní frontě

Po přepadení Sovětského svazu Německem se začala formovat čs. vojenská jednotka také na sovětském území. Vznikla v přiuralském městě Buzuluku na začátku roku 1942. Již v prosinci předchozího roku převzal Ludvík Svoboda od městské správy v Buzuluku objekty pro čs. vojenskou jednotku. Její jádro především zpočátku tvořili příslušníci polského legionu. Byla vytvořena přijímací a odvodní komise. V únoru má jednotka kolem 300 příslušníků. Na jaře 1942 postupně přijíždějí do Buzuluku čs. občané z různých míst SSSR.  Často jsou ve velmi špatném stavu po věznění v pracovních táborech. Jejich odhodlání zapojit se co možná nejdříve do boje proti německým okupantům je ale přes mnohé prodělané těžkosti velmi vysoké. Současně byl zahájen výcvik. V rámci daných podmínek velmi důkladný a náročný. V Buzuluku panovaly tvrdé klimatické podmínky provázeny velkými mrazy. Vnitřní pořádek probíhal dle předpisů předválečné čs. armády. Stejnokroje a výstroj byly anglické. Teplá zimní výstroj pocházela ze sovětských zdrojů. V březnu byla zahájena důstojnická a poddůstojnická škola, končila v srpnu 1942. Vycvičeny byly i ženy, a to jako spojařky a zdravotnice. V červenci 1942 měla jednotka ve svém stavu již téměř tisíc osob.

Rozkazem byla jednotka pojmenována 1. čs. samostatným praporem v SSSR. Jednotka však stále neměla k dispozici zbraně. Ty byly konečně dodány v říjnu.  Plukovník Ludvík Svoboda opakovaně žádal sovětské velení nasazení jednotky na frontu. Takové bylo i mínění většiny příslušníků jednotky. Konečně nadešel leden 1943. Přelomový rok Velké vlastenecké války. A na jeho počátku přišel první ostrý bojový křest naší jednotky na východní frontě. 30. ledna 1943 odjíždí 1. čs. samostatný prapor železničním transportem číslo 22904 na frontu. Cesta k frontové linii nebyla snadná, transport musel na mnoha místech dávat přednost vojenským vlakům směřujícím s nezbytným materiálem na frontu. Přesto koncem února dorazil do své cílové stanice Valjuky.  Poslední etapu své cesty do ohnisek bojů již museli čs. vojáci překonat v mimořádně náročných pěších přesunech zimní zasněženou krajinou. Pochodovalo se navíc hlavně v noci, aby přesunující se kolona byla chráněna proti německým náletům.  Celkem přes 300 kilometrů často extrémně náročným terénem, kde jednotlivé vesnice byly od sebe vzdáleny i desítky kilometrů, k tomu s plnou polní.

„Během pochodu v noci byla vždy jedna hodinová přestávka. Okamžitě každý sebou praštil do sněhu, nohy pokud možno do výšky a odpočívalo se. Nikomu nebylo ani do řeči. Konec února přece znamenal již jakési předjaří. Ve dne teplota stoupala a někdy se poskrovnu objevilo i slunce. To znamenalo, že večer, když jsme po setmění vyrazili, byl sníh pokryt tenkou vrstvou vody. Naše plstěné válenky si vodu rychle nasály, a když pak v noci přituhlo, zmrzly. Nebylo to vůbec příjemné. Museli jsme hlídat jeden druhého. Hrozilo stále nebezpečí, že v přestávce někdo ulehne stranou, usne, a rota odpochoduje dál. Pro jednotlivce by to znamenalo katastrofu. … … Sníh ztěžoval každý krok. Naše výstroj a výzbroj jako by s každým přibývajícím kilometrem nabývala na váze. Ramena byla otlučena od pušky a stále jsme měnili její polohu, jako bychom čekali, že bude lehčí. Podle zpráv, že nepřítel se snaží protrhnout přední okraj frontu, hrozilo nebezpečí střetného boje. Pochodovali jsme s plným bojovým zajištěním. V duchu jsme děkovali dobré fyzické přípravě při výcviku, jinak bychom těžko vydrželi tento pochod dlouhý 350 kilometrů.“(Karel Borský, Zítra začne obyčejný den.)

První boj svedl čs. prapor začátkem března jihozápadně od Charkova v obcích Sokolovo, Arťuchovka a Mirgorod. Němci se v té době pokusili zaútočit na Charkov, kde měla být původně čs. jednotka doplněna mechanizací a několik dnů odpočívat. Místo tohoto původního plánu, musel prapor rychle zaujmout obranné postavení na řece Mža u Sokolova. Bylo nutné udržet obranu a nedovolit okupantům překročit řeku. Úsek obrany byl 10-12 kilometrů. Šlo o nesmírně náročnou prověrku bojové připravenosti našich vojáků.

„V Sokolově se tvrdě bojovalo. Fašistická vojska používala plamenomety umístěné na tancích. Dřevěná vesnice byla za několik minut v ohni. Celý ten boj jsem sledoval z pozorovatelny. Občasné útoky, které hodlal nepřítel vést na Mirgorod, ztroskotaly na naší obraně. Hlavní nápor byl však veden na Sokolovo. Zprávy ze Sokolova byly neradostné a mnohdy si odporovaly.  Tu a tam jsme se něco dověděli z ošetřovny, kam byli odsunuti ranění. Od jednoho jsme se dověděli, že ten či onen kamarád byl zabit, druhý den jsme ho viděli živého. Nebo naopak. …. Zprávy o ztrátách v nás vzbuzovaly ještě větší nenávist proti nepříteli. Již několik dnů se náš prapor statečně bil s nepřátelskou přesilou. Fašisté proti nám poslali tanky i obrněná vozidla s plamenomety. Vedli soustředěnou palbu na přední okraj naší i sovětské obrany. Marně. Neustoupili jsme.“ (tamtéž)

„V boji se tedy ukázalo, že ten tvrdý výcvik, na který jsme si nejednou od plic zanadávali, nebyl marný. Generál Golikov, který si stav připravenosti našich vojáků prověřil při cvičném poplachu, když jsme jeli na frontu u Ostrogožsku, se před námi vyslovil: „…zbraně se dostaly do dobrých rukou!“ Tehdy nás tato slova uznání velmi těšila. Dnes jsme mohli říci, že sovětský generál měl pravdu. Žádný boj se nevede beze ztrát. I naše ztráty byly bolestné. Během týdne bojů padlo nebo bylo raněno 230 příslušníků prvního polního praporu, tj. čtvrtina celkového stavu. … Deset dnů a nocí trvala naše obrana řeky. My jsme stáli na svěřeném úseku a nepříteli se nepodařilo překročit ani o metr řeku, kterou jsme bránili.“ (tamtéž)

Ztráty nepřítele v bojích u Sokolova činily 300 – 400 vojáků a asi 19 tanků. Čs. jednotka kromě padlých, raněných a nezvěstných dále ztratila všechny protitankové kanóny, sedm protitankových pušek, pět těžkých a šestnáct lehkých kulometů. Padli velitelé 1. a 2. roty. Nadporučík Otakar Jaroš, který na své bojové pozici setrval přes těžké zranění až do posledního výdechu a do konečných vteřin svého života bojoval daleko od své vlasti za její svobodu proti nenáviděným okupantům, obdržel in memoriam jako první nesovětský občan titul Hrdina Sovětského svazu. Celkem 87 příslušníků praporu bylo vyznamenáno sovětskými vyznamenáními a řády, 88 důstojníků a vojáků obdrželo čs. válečné kříže a 77 medaili Za chrabrost před nepřítelem. (sborník Národ se ubránil 1939-1945) 

V létě 1943 dochází k vybudování 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Její základ utvořilo více než 600 příslušníků 1. polního praporu. Místem formování brigády se stal Novochopersk na řece Chopru a jejím velitelem ustanoven plukovník L. Svoboda. Jednotka měla dva pěší prapory, tankový prapor a dva dělostřelecké oddíly. Významnou posilou bylo na 2 500 Rusínů, uvolněných z lágrů a vězení. Byla otevřena důstojnická a poddůstojnická škola, do sovětského tankového učiliště odešlo 37 příslušníků brigády.  Počátkem září vykonala brigáda velitelsko-štábní cvičení na téma Průlom obranného postavení, boj v hloubce obrany, přechod do obrany a byla uznána bojeschopnou. Ve stejné době se zahajuje jednání o vytvoření čs. letecké jednotky v SSSR. Od 30. září postupně odjíždělo na západ osm vlaků s čs. vojáky. Nejprve 800 kilometrů vlakem, poté asi 150 kilometrů pěšky na frontu. Jeden z transportů byl při přesunu napaden německým letectvem v prostoru železniční stanice Jachnovščina a 54 vojáků zahynulo, stejný počet utrpěl různě těžká zranění.

Cílem příštích bojů bylo osvobození Kyjeva s náročným překonáním Dněpru. Čs. brigáda vyrazilo do útoku z ljutěžského předměstí severně od Kyjeva. Úspěch celé operace byl podmíněn momentem překvapení a mimořádně silnou dělostřeleckou a leteckou přípravou. Cílem bylo osvobodit Kyjev do 7. listopadu. Úkol byl splněn za vydatného přispění čs. vojáků, kteří se překonávali v nasazení a obětavosti a jako první pronikli do centra města, kde vztyčili  naši národní vlajku. Rudá armáda a čs. brigáda pokračovaly dále v pronásledování ustupujících německých jednotek směrem k Vasilkova a dále na jihozápad. Velmi těžké boje probíhaly u Žaškova a Bílé Cerkve. Za osvobození Kyjeva obdrželi poručík Antonín Sochor, podporučík Josef Buršík a podporučík Richard Tesařík titul Hrdina SSSR. Za statečnost a hrdinství v tomto boji dostala celá brigáda Řád Suvorova II. stupně.  Brigáda zakončila bojové akce na jaře 1944 na Volyni.