České národní listy

Alexander Dubček. Pražské jaro. Sametová revoluce 5

Podtitulek: Jak se volil prezident sametové revoluce?

VI.

PhDr. Antonín Benčík,CSc.

Z pěti tisíc respondentů průzkumu veřejného mínění se pro Dubčeka vyslovilo pětkrát více hlasů než pro V. Komárka a dvacetkrát více než pro Havla a Adamce. K tomu připomeňme, že nesrovnatelně větší šance pro Dubčeka potvrdil i průzkum v českých zemích. Bylo proto samozřejmé, že A. Dubček návrh na svou kandidaturu - vyhlášením z 10. prosince - uvítal. Reagoval tak mj. na skutečnost, že na další demonstraci OF na Václavském náměstí předchozího dne po projevu V. Havla, v němž oznámil mj. demisi G. Husáka, Jiří Bartoška vyhlásil - jménem Koordinačního centra OF - kandidaturu V. Havla na úřad prezidenta.

Proto A. Dubček poskytl sdělovacím prostředkům stanovisko ke své kandidatuře na úřad prezidenta: „Již skutečnost, že nejen v posledním období jsem aktivně vystupoval na mnoha fórech, ale že vlastně celých 21 let jsem z politické praxe neodešel, je základem zodpovězení nastolené otázky. Když se naše společnost po 21 letech dala opět do pohybu, musím vědět, kde je mé místo. Skutečnost, že se spontánní hlasy ozývají zdola, mluví sama za sebe. Už předkové říkali: Hlas lidu, hlas boží. Celé dějiny ukázaly, že rozhodující  pohyb vždy začínal na ulici. I když jsem nikdy netoužil po vysokých poctách, tuto velkou spontánnost jsem nemohl nepocítit. Celý život pracuji s lidmi a lidé rozhodnou, co bude dále. Chápu to tak, že je tu přece jen kontinuita s rokem 1968, a to podnítilo současné obrodné hnutí. Jsou to přece otcové těch, kteří opět pozdvihli prapor, a toto poselství musíme dotáhnout do konce. Tomu chci být nápomocen. Tedy opakuji, o mé kandidatuře musí rozhodnout lid. Musím říct, že mám stále na zřeteli ty statisíce lidí, před nimiž jsem stál a vystoupil na Letné, ale i ty, kteří v roce 1968 podporovali naši obrodu.

V případě, že by se potvrdila má kandidatura, chápu to jako rehabilitaci lidu, který byl uražen, i pokračování v cestě, kterou nastoupili mladí. Je to jasná návaznost na to, co před dvaceti léty podnikli jejich otcové. Říkáte, že mě kandidovala ulice, ale já musím dodat, že zatím z oficiálních míst to se mnou nikdo nekonzultoval, s výjimkou nového vedení NF SSR. Když zváží, že můžu být obrodě ve společnosti nápomocen, mají můj souhlas. V tomto smyslu se vyjádřily i některé občanské iniciativy z Prahy. Má odpověď je stejná. Rozhodující slovo však musí mít lid této země".

K prohlášení A. Dubčeka dodávám, že v následující den, 11.12.1989, PÚV NF SSR návrh jeho kandidatury podpořilo. A nejen to. O den později - 12. prosince Předsednictvo Slovenské národní rady přijalo k návrhu kandidatury A. Dubčeka toto usnesení: „Předsednictvo Slovenské národní rady navrhuje Federálnímu národnímu shromáždění Československé socialistické republiky za kandidáta na funkci prezidenta ČSSR Alexandra Dubčeka. Je to občan s demokratickým, humánním cítěním. Je reprezentantem demokracie našeho národa. Je nejvýznamnější postavou moderních československých dějin. On první vnesl nové myšlenky, posouvající náš stát do evropského domu. Je to člověk pevný, věrný, setrvávající na svém přesvědčení".

Mezitím ale v OF zavládlo silné znepokojení, vyvolané návrhem KSČ na přímou volbu prezidenta. A bylo zřejmé, že za této situace by měl V. Havel jen malou naději vedle kandidáta KSČ L. Adamce, jehož kandidaturu verbálně podpořil i M. Gorbačov, ale také i vedle slovenského kandidáta A. Dubčeka. Proto se úsilí OF v řadě jednání, a to i se zástupci KSČ, soustředilo na zamítnutí tohoto návrhu, k čemuž OF vydalo několik prohlášení.

Za této situace došlo k první z řady pěti či šesti schůzek mezi Havlem a Dubčekem na téma, kdo z nich má, či bude a proč kandidovat na funkci prezidenta. Svědectví o těchto schůzkách podali přátelé A. Dubčeka jako jejich přímí účastníci a organizátoři: Věněk Šilhán - zástupce A. Dubčeka na 14. mimořádném sjezdu KSČ v roce 1968 a nyní člen Obrody i signatář Charty 77 a také člen užšího vedení OF; František Vlasák - v roce 1968 ministr národohospodářského plánování; Miroslav Kusý - signatář Charty 77 a vedení VPN; a konečně i Vladimír Hanzel, v době sametové revoluce osobní tajemník V. Havla

Pokud jde o hlavní aktéry, Dubček žádné svědectví o těchto schůzkách nezanechal. A vágní poznámky V. Havla na toto téma, už i vzhledem k jeho zapomnětlivosti nelze brát vážně. V tomto případě je proto nezbytné vycházet především z autentických dokumentů, záznamů zjednání OF, veřejných vystoupení V. Havla a osobních svědectví účastníků těchto schůzek.

S velikou pravděpodobností svědectví o první schůzce Havel-Dubček podává Miroslav Kusý, jako osobní přítel obou aktérů. V úvodu svého svědectví podává jejich charakteristiku: „Dubček byl jedinou, všeobecně - tj. v Čechách i na Slovensku - známou charismatickou politickou osobností Sametové revoluce 1989. Osobnosti českého disentu, na čele s V. Havlem, které v Praze vytvořily OF, si tehdy ještě jen začínaly získávat celonárodní popularitu. Osobnosti slovenské VPN procházely teprve prvním politickým křtem".

Podle M. Kusého, k první schůzce došlo v jedné z hereckých šaten pražské Laterny magiky a citlivost schůzky spočívala mj. v tom, že V. Havel v té době byl již nominován za kandidáta OF i VPN na prezidenta, ale Dubček o tom nebyl ještě informován. On totiž přišel nabídnout Havlovi své síly. Pochopitelně i bez přímého vyslovení bylo zřejmé, že šlo o post prezidenta. Byl to rozhovor v náznacích. Když ale Dubček vyzval Havla k otevřenému vyslovení, zda a jak se s ním počítá a Havel začal nahlas uvažovat, zda by se Dubček neměl ucházet o nějakou funkci na Slovensku, Dubček uraženě vstal a s poznámkou, že v tom případě přišel zbytečně, že zde není o čem jednat a odcházel dlouhou chodbou plnou novinářů, fotografů a kameramanů. Teprve na poznámku Kusého, že přece nemůže Dubčeka nechat takhle odejít, Havel prý vyběhl na chodbu za Dubčekem a zavolal na něj: "Pane Dubček, vraťte se, ještě jsme přece neskončili". Podle Kusého "na tomto setkání poté vznikla první slovensko-česká politická dohoda mezi oběma muži, která vynesla V. Havla na post čs. prezidenta a A. Dubčeka na post předsedy čs. federálního parlamentu".

Že mohlo skutečně dojít k nějaké podmíněné dohodě, svědčí i vystoupení P. Pitharta 13.12. na koordinačním centru OF, kde informovalo tom, že A. Dubček nepřímo vyslovil souhlas se svou kandidaturou na předsedu FS a že podpoří V. Havla na funkci prezidenta. A následujícího dne, 14. prosince, V. Havel v 18.00 hodin v rozhlasové besedě zdůraznil, že funkci „dočasného a pracovního" prezidenta je ochoten vykonávat pouze „v těsné a přátelské součinnosti s A. Dubčekem". Řekl také, že nedopustí, aby kdokoliv mezi něj a Dubčeka „vrazil klín".

Vzápětí i Ján Čarnogurský, jako člen vedení VPN a nyní již i místopředseda nové čs. vlády, v rozhovoru s předsedou SNR R. Schusterem a novým předsedou slovenské vlády byl ujištěn, že předsednictvo ÚV NF SSR a předsednictvo SNR potvrzují kandidaturu A. Dubčeka na úřad prezidenta.

Uběhlo však sotva několik hodin a vše bylo jiné. Podmíněnost souhlasu Dubčeka s plánem Havla a jeho přátel - pokud vůbec byla vyslovena - se ukázala doopravdy silně podmíněná, jak budu dokumentovat dále. A stejně také silácká slova V. Havla o přátelské spolupráci s A. Dubčekem se ukázala jako vynucená ctnost z nouze.

Havel - Čalfa

Zásadní průlom do vývoje sametové revoluce a postupného přebírání moci do rukou opozice, představované OF a VPN, a nový postoj k osobnosti A. Dubčeka vnesla totiž zcela neočekávaná událost v zákulisí tohoto procesu. Byla to utajená schůzka V. Havla s designovaným předsedou vlády M. Čalfou, který vystřídal L. Adamce po jeho demisi. Po demisi G. Husáka 10.12.1989 totiž soustředil       ve svých rukách veškerou moc v totálně rozloženém starém       režimu. V rozjitřené situaci, kdy čtyři pětiny obyvatelstva podporovaly přímé volby prezidenta, navrhl Čalfa - 15. prosince - V. Havlovi utajenou schůzku mezi čtyřma očima. Výsledkem této schůzky byla jejich dohoda o vyřešení čtyř základních úkolů a přesném harmonogramu jejich plnění, které měly zajistit, aby do funkce prezidenta sametové revoluce byl zvolen V. Havel a A. Dubček by se musel spokojit s funkcí předsedy Federálního shromáždění.

Ještě téhož dne se - po schůzce Havel-Čalfa - v bytě výtvarníka J. Skalníka sešla úzká skupina Krizového štábu OF (J. Bartoška, V. Hanzel, E. Kriseová, J. Křižan, M. Kvašnák, S. Milota, P. Pithart, A. Vondra), na níž je Havel informoval o výsledcích jednání s Čalfou. Poté se zde rozproudila obsáhlá diskuse, na níž se tato úzká skupina měla dohodnout jak to udělat, aby byl z prezidentské volby vyšachován A. Dubček a zajistit, aby byl zvolen V. Havel. Celé toto jednání bylo výslovně vedeno jako přísně tajné, o němž neměl být nikdo další z vedení OF či jiných opozičních skupin informován, dokud nebude vše projednáno a volba Havla zajištěna. Byla to typická ukázka kabinetní kuloárové politiky. Havlem hlásaná zásada, že "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" byla odhozena na smetiště a spolu s ní i zbytek demokratických zásad v jednání o tak závažné otázce. A to přesto, že Havel si to dobře uvědomoval, když v úvodu své informace konstatoval: "A paradoxnost mého postavení spočívá v tom, že jsme odpůrci kabinetní politiky, a že to celé se musí totálně utajit, ne před StB a odposlouchávačem a na tom nezáleží, ale před našima lidma a před veřejností, která nás podezírá z kabinetní politiky. Domluvíme se, jak to uděláme. Pro tuto chvíli bych vás prosil, abyste všechno co vám řeknu, drželi v sobě jako hrob, všichni, a nikomu nic neřekli. Přinejmenším do chvíle, než se domluvíme co budeme dělat dál".

Skutečně také v tomto konspirativním duchu pak probíhala dlouhá diskuse, na níž bylo dohodnuto uskutečnění jednotlivých opatření, která měla zajistit, aby do konce roku 1989 byl Havel zvolen prezidentem a A. Dubček odsunut do funkce předsedy FS. Vše mělo ovšem probíhat tajně, bez informování širšího vedení OF či vedení ostatních opozičních skupin. O jednotlivých opatřeních se měly tyto skupiny dovědět až po jejich uskutečnění.

Bylo zde dohodnuto:

1) Že příští den, v sobotu 16. prosince, vystoupí V. Havel v televizi v nejsledovanějším čase s 20minutovým projevem „jako občan Havel", který má starost o svou zemi. Tento projev bude ovšem konzultovat s Čalfou a bude odvysílán po jeho odsouhlasení. Vysílání pak zajistí Čalfa a jeho poradce.

2) Na nejbližší plenární schůzi Federálního shromáždění vystoupí Čalfa, jako předseda vlády, s programovým prohlášením, do něhož pod záminkou, že dosud nebyl schválen ústavní zákon o době bez prezidenta, aby tato doba byla ze 40 dnů prodloužena jen do 28. prosince. A současně navrhne, aby za „prozatímního prezidenta" do svobodných voleb byl zvolen V. Havel. Případný odpor poslanců měl být zlomen nátlakem Čalfy, resp. příslibem, že poslanci si alespoň na čas zachovají své posty.

3) Mezitím J. Čarnogurský (VPN) musí na Slovensku zajistit, aby za některého odstoupivšího poslance byl zvolen A. Dubček pod záminkou, že Havel jako kandidát na prezidenta nechce dělat nic bez Dubčeka. Zatím však nemělo být prozrazeno, že by měl být zvolen předsedou FS.

4) Konečně, na schůzi FS 28.-29. prosince bude Dubček zvolen předsedou FS a vzápětí Havel prezidentem.

Hlavním garantem splnění tohoto plánu byl M. Čalfa. Pojišťoval si tak vlastně Havlem slíbené zachování postu. Současně tak plnil i přání G. Husáka, zbavit A. Dubčeka možnosti získat politickou satisfakci jeho vystřídáním na funkci prezidenta.

Dubček o těchto zákulisních jednáních však do poslední schůzky s Havlem informován nebyl. I když první příležitost k tomu se naskytla několik hodin poté, co v úzké skupině přátel V. Havla z Krizového štábu OF bylo dohodnuto, „jak to udělají". V. Havel s A. Dubčekem, ale také s Č. Císařem, dalším kandidátem na post prezidenta, se sešli na italském velvyslanectví na recepci za účasti tajemníka italské Socialistické strany Betina Craxiho a Jiřího Pelikána. Cílem Craxiho návštěvy v Československu v tomto případě podle svědectví italského dopisovatele L. Antonettiho bylo podpořit vytvoření silné levice v Československu v čele se silnou osobností a nejlépe v čele s A. Dubčekem. V. Havel při této příležitosti Dubčeka od jeho kandidatury neodrazoval. Zato dokázal odradit od kandidatury dalšího adepta na prezidentský post, Č. Císaře, příslibem příští diplomatické  funkce. A po této schůzce Betino Craxi, podle svědectví J. Pelikána, vyslovil předpověď, že V. Havlovi „moc zachutná opravdu moc".

O tom, že při této příležitosti k žádné dohodě mezi Havlem a Dubčekem v duchu plánu Havlovy skupiny přátel Krizového štábu OF nedošlo, svědčí i Dubčekovo interview pro italské listy La Republika a L´ Unitá z téhož dne, 16.12.1989. Prohlásil, že nadále kandiduje na funkci prezidenta ČSSR s podporou SNR, SSM, Strany slobody a Strany slovenské obrody.

Vyslovil se pro švédský ekonomický systém a prohlásil, že do KSČ zpět nevstoupí. Že při uvedené recepci na italském velvyslanectví přece jen k nějaké diskusi mezi Havlem a Dubčekem došlo, svědčí televizní vystoupení V. Havla ve večerních hodinách téhož dne, 16.prosince. V závěrečné části svého vystoupení řekl: "Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho. Ale se dvěma podmínkami: že bych byl oním prozatímním pracovním prezidentem, kterého teď potřebujeme, a že ten, který usedne na dobu pěti let do Masarykova křesla, vzejde až ze svobodně zvoleného Federálního shromážděnÍ. Druhou podmínku, kterou si kladu je, že po mém boku, ať už v jakékoli funkci, bude stát Alexander Dubček. Je to po Milanu Rastislavovi Štefánikovi pravděpodobně nejvýznamnější muž, kterého dalo Slovensko naší zemi a světu. Nedopustím, aby se jakýmkoli temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne a tím i mezi naše dva národy".

Ano, bylo to velice krásně řečeno. Kdyby ve skutečnosti v tomto případě ony „temné síly" nepředstavovaly představitelé VPN s jejich silnou animozitou, ba odporem proti A. Dubčekovi a reformistům. Dali přednost V. Havlovi, přičemž s kandidaturou A. Dubčeka, jako představitele reformního hnutí, by souhlasili jen v krajním případě. Avšak animozita proti reformistům a tudíž i proti Dubčekovi silně ovlivňovala i myšlení a jednání V. Havla a jeho úzkou skupinu spolupracovníků, zejména však spolupracovníka nejbližšího, Petra Pitharta. Pro ně, i pro VPN, reformisté i Dubček představovali nebezpečí návratu reformního hnutí z roku 1968. A ony temné síly, o nichž mluvil Havel, to byl ve skutečnosti protest  slovenských reformistů H. Kočtucha, I. Laluhy a M. Húska proti odsouvání A. Dubčeka  Veřejností proti násilí z kandidatury na funkci prezidenta. A je nesporné, že tento protest vyjadřoval stanovisko drtivé většiny občanů Slovenska.