Znojmo například bylo 8. května poloprázdným městem
Ač slabá žena, postavila se odvážně, vynalézavě a přitom nenápadně okupační moci a záměrům nacistů učinit z nás hloupé otroky. Její hodiny začínaly obvykle písněmi, mezi nimi často, považte, píseň znojemského českého buditele Jana Vlka „Přijde jaro, přijde,“ dokonce i lehčí árie ze Smetanovy prodané nevěsty. Její vlastivěda a hodiny literatury v nás probouzely hrdost na minulost našeho národa a obdiv k velikánům české literatury. I když to výslovně nebylo řečeno, dozvídali jsme se, že se nemáme za co stydět, že si s Němci v ničem nezadáme. Vším tím se vystavovala velkému nebezpečí. Bohužel jen jeden rok mě učila, i tak však ovlivnila celý můj život.
Když ovšem bilancuji své základní školní vzdělání v okupovaném Znojmě, kromě působení tří zmíněných českých učitelů a jednoho německého, vše ostatní bych musel hodnotit známkou nedostatečná. Odcházeli jsme ze školních lavic ve čtrnácti letech naprosto nepřipraveni pro učňovské školy a tím míň i pro ostatní vyšší školy. Několik ročníků českých dětí vstupovalo do života s minimálními předpoklady k získání vyššího vzdělání, což ve svých důsledcích znamenalo často celoživotní handicap pro většinu mých vrstevníků. Na tomto smutném faktu nic nemění ani to, že několika mým generačním druhům se podařilo navštěvovat měšťanské nebo střední školy v protektorátu, anebo, že někteří, bylo jich velice málo, vstoupili do škol německých.
Ostatní aspekty našeho života byly určovány válečnými požadavky Německé říše. Já sám jsem skončil povinnou školní docházku v r. 1944 a poté jsem nastoupil jako pomocný dělník do místního velkoobchodu. Mí o rok starší vrstevníci byli povoláváni i na nucené zákopové práce, např. do Maďarska. Starší zcela běžně otročili po celé Evropě. Gestapo (tajná státní policie) dělalo svou špinavou práci ve Znojmě jako všude jinde. Za poslech cizího rozhlasu například byli lidé odsuzováni do káznice, do koncentračních táborů a dokonce i na smrt. Pro ilustraci jeden konkrétní případ z mé blízkosti: „V červenci 1942 v Dobšicích byl zatčen p. Václav Koudelka č. 233 pro poslech cizího rozhlasu. Byl odsouzen ve Vídni na 7 roků káznice. Vězněn byl ve Vídni – Straubingu a pak v severním Norsku v koncentračním táboru. Jeho paní Marie K. byla odsouzena na 1 rok, který strávila v Aichachu v Bavorech. Jejich dvě dcerky osm a jedenáct let staré, byly tak tři roky bez otce a jeden rok bez matky. Samy doma jen s najatou sílou paní Zámečníkovou“ (Citaci jsem převzal z kroniky obce Dobšice). Za aktivnější odpor byli provinilci odsuzováni především do koncentračních táborů, u Židů pak koncentrační tábor už jen za původ – a koncentrační tábory končívaly pro mnohé násilnou smrtí. Násilnou smrtí končily i miliony lidí na frontách Hitlerem vyvolané světové války, další miliony nevinných ztratily své živitele, sourozence, příbuzné. Kolik zla a neštěstí způsobilo nacistické Německo!
V kontextu všech těchto neblahých skutečností jsme posuzovali počínání značné části českých Němců, které způsobilo Mnichov, likvidaci ČSR a spoluzodpovědnost za rozpoutání světové války a její důsledky. Řešení německé otázky v ČSR v r. 1945 vycházelo z vědomí, že drtivá většina českých Němců Hitlera vítala. Ano, dobové fotografické a filmové dokumenty ukazují triumfální Hitlerův příjezd na území naší republiky a české Němce, kteří mu fanaticky vzdávali hold jako svému osvoboditeli. Koneckonců není neznámý ani jejich hysterický požadavek „Heim ins Reich“. Jsem sice pevně přesvědčen, a zkušenost z pozdějšího totalitního režimu u nás mě v tom utvrzuje, že v tom moři hajlujících byli i takoví, kteří Hitlera sice jednoznačně nepodporovali, ale projevit své výhrady nebo nesouhlas se neodhodlali. V tom je jejich osobní tragédie, neboť neprojevený nesouhlas je přiřazuje k příznivcům Hitlera, a tudíž i k viníkům všeho neštěstí, které bylo způsobeno světu. A oni si to uvědomovali, proto také tolik Němců dobrovolně uteklo do Rakouska a Německa ještě před podpisem kapitulace. Znojmo například bylo 8. května poloprázdným městem.
Emil Adam, Znojmo
Pokračování
