České národní listy

Z naší chalupy zbyly jen otlučené zdi a rozbitá střecha...

Žiji ve středních Čechách, v kraji, kde jsme Němce neznali. Poznali jsme je však až v roce 1939 a v dalších letech. Vymysleli si, že v našem kraji si udělají vojenské cvičiště. Bylo to Sedlčansko, Neveklovsko a část Benešovska. Nikdo se neptal, kde lidé mají žít, museli jít, kam se dalo. Většina obyvatel se stěhovala do nouzových bytů. Byly to staré doškové chalupy i dřevěné boudy, spíše kolny.

Při stěhování kontrolovali SS, co si kdo veze. Otec platil za pytel brambor pokutu, a to ještě dopadl moc dobře. Souseda za pytel pšenice odvezli na Pankrác a víc ho nikdo neviděl. Skončil někde v koncentráku. My jsme měli menší hospodářství – všechno nám Němci sebrali. Dříve jsme byli samozásobiteli a nyní jsme museli žít na lístky; ty příděly v posledním roce války už ani k životu nebyly. Mně bylo tenkrát dvacet let, maminka nám za války umřela a já se musela starat o pět mladších sourozenců.

V květnu 1945 jsme poslouchala pana ministra Masaryka, který z Londýna v rozhlase hovořil o odsunu Němců. Řekl: „Koho táhne srdce do Říše, ať jde. Kdo chce být slušným občanem naší republiky, může zůstat.“. A většina jich do Říše chtěla.

Když jsme se po válce chtěli vrátit, neměli jsme kam. Z naší chalupy zbyly jen otlučené zdi a rozbitá střecha, bez podlahy, stropu, oken, prostě vše dřevěné bylo pryč.

Marie Hrstková, tehdy Nesvačily