Václav Pavlíček Dekrety demokratické hodnoty a národní zájmy 1
Václav Pavlíček Dekrety demokratické hodnoty a národní zájmy 1
O dekretech prezidenta republiky bylo již dost napsáno, ale málo přečteno a poznáno. V současné době se staly dekrety opět předmětem aktuálních politických diskusí. O rozruch kolem této problematiky se zasloužily zahraniční subjekty, které chtějí přepsat historii druhé světové války. Často spojují své výroky s úvahami, že bylo osudnou chybou rozhodnutí po první světové válce, jehož důsledkem vzniklo i Československo. Nejde tedy jen o Postupimskou konferenci, dohody a smlouvy po této válce, ale i o smlouvu Versailleskou, Saint-Germainskou a Trianonskou. Uzavřené smlouvy a dohody se zpochybňují a spoléhá se na ztrátu historické paměti, tak jak to ukazují některé výroky politiků z Bavorska, Rakouska i Maďarska, které tak mezinárodní vztahy destabilizují. Zřejmě i proto je nedávno dr. Bednář přirovnal ve svém vystoupení v Berlíně, které vyvolalo i mezinárodní pozornost, k "ose zla".
Některé z těchto států vynakládají ze svých rozpočtů i nemalé prostředky, aby vůči České republice i uvnitř české společnosti prosadily své politické zájmy. Za finančního přispění bavorské vlády vyšel nedávno první díl zatím téměř tisícistránkové dvojjazyčné německo-české publikace nazvané Odsun, die Vertreibung der Sudetendeutschen, vyhnání sudetských Němců, vydaný Sudetoněmeckým archivem. Tato rozsáhlá a skvěle vypravená publikace zatím zahrnuje období od roku 1848 (někde zasahuje ještě hlouběji do historie) a končí v roce 1939. V podtitulu knihy se mluví o etnické čistce v letech 1945 až 1946 a v úvodu o tom, že kniha navazuje na výstavu, která byla uspořádána nejdříve v Mnichově v roce 1995, později na jiných místech a také v Evropském parlamentu ve Štrasburku.
Tato soustavná a zkreslující propaganda tak ovlivňuje i poslance Evropského parlamentu a zpracovává veřejné mínění v České republice. Několik let v Evropském parlamentu prosazované rezoluce ohledně dekretů prezidenta republiky namířené proti České republice ukazují, že tyto vynaložené náklady na dezinformace přinášejí užitek. Je třeba si zodpovědět otázku, jak český stát a zejména jeho vláda čelí těmto soustavným útokům a hájí české národní zájmy. Nikdo jiný to za ně neudělá.
Skupina česky mluvících a píšících publicistů od počátku 90. let se snaží přesvědčit český národ a zejména mladou generaci, že jsou národem zločinců, a českému národu jsou vytýkány akty války po boku spojenců. Příkladem mají být dekrety prezidenta republiky, jejichž obsah se zpravidla nezná, proto je účelově zkreslován. Tito publicisté, z nichž někteří byli neúspěšnými politiky, působí nejen v té části tisku, která je v rukou německých subjektů, ale značně, někdy i dominantně ovlivňují zaměření veřejnoprávních médií. Chtějí rozložit českou národní identitu, diskreditovat vědomí hrdosti na staletí trvající českou státnost a demokratické tradice vyjádřené v I. republice prezidenty Masarykem a Benešem. Tato kontinuita české státnosti pokračující vznikem Československa a nyní České republiky je rovněž napadána.
Na dekrety prezidenta republiky se soustřeďují útoky z důvodů ideově politických i s ohledem na požadavky majetkových restitucí. Z ideově politických důvodů proto, že představují kontinuitu s demokratickými hodnotami I. republiky a obsahují normy, jež upravovaly postavení Československa jako účastníka protinacistické koalice v době války a v poválečném období. V těchto právních normách byla obsažena obdobná opatření, která uplatňovaly i ostatní státy protinacistické koalice proti poraženému nepříteli, který předtím ve jménu ideologie nadčlověka, panské rasy a popření všech principů demokracie a rovnosti lidí způsobil tak hrozné zločiny. Spojenci na ně reagovali takovými opatřeními, aby byly zločiny potrestány a nemohly se znovu opakovat a demokratické hodnoty byly chráněny.
Dekrety prezidenta republiky byly tedy součástí legitimních protinacistických norem demokratického světa a zůstávají jimi dosud.
Druhý důvod spočívá ve snaze získat zpět majetek, který byl konfiskován z důvodu opatření, jež souvisela s reparacemi uvalenými na všechny německé subjekty po válce nejen v Československu, ale i ve všech spojeneckých státech protiněmecké, protinacistické a protijaponské koalice. Česká republika by se tak měla stát prvním státem, který by tato opatření zvrátil.
K tomu cíli vypracoval na objednávku bavorské vlády v roce 1991 rakouský profesor Felix Ermacora, bývalý člen Evropské komise pro lidská práva, v souvislosti s československo-německou smlouvou cca dvěstěpatnáctistránkovou expertízu, jejímž obsahem je podrobný scénář, jaká opatření je třeba učinit, aby byl tento majetek získán a aby byl na československou vládu činěn efektivní nátlak. Analýzu těchto jeho doporučení a expertiz dalších autorů jsme v roce 1998 uveřejnili ve stati "O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích". Pro obranu českých národních zájmů však nebyla tato analýza využita.
Na Ermacorovo dobrozdání navazovaly v lednu 1992 vypracované a uveřejněné požadavky Landsmannschaftu na odškodnění, zpracované tehdy pod vedením poslanců Wittmana a Neubauera, kteří prohlašovali, že gesto Václava Havla je nedostačující a je třeba dosáhnout, jak uváděli, "navrácení uloupeného majetku a z toho vyplývající nároky na odškodnění". Vstřícné kroky některých českých politiků vedly spíše ke stupňování těchto nároků, neboť byly pochopeny jako slabost československé a české vlády.
Ermacora doporučoval mj. označit jednání Čechů za genocidu vůči národní skupině sudetských Němců a konfiskační opatření označit za akt trvalého bezpráví, které bude napraveno teprve tehdy, až bude tento majetek vrácen. Uznat toto údajné bezpráví českou stranou mělo otevřít prostor k jeho "nápravě" majetkovými restitucemi. Takové pojetí má význam i pro současnou diskusi a úvahy o případném zrušení či distancování se od dekretů prezidenta republiky ex nunc, neboť by to vytvořilo základ pro restituční argumenty navazující na tuto jinak absurdní teorii.
Co tedy byly dekrety prezidenta republiky, kdy a proč byly vydávány?
