České národní listy

Ústně činit nátlak, ve skutečnosti spolupracovat – „nová“ strategie EU vůči Rusku

Rostislav Iščenko

23. 6. 2021       sputnik

Lidové přísloví říká, že všechno nové je dobře zapomenutým starým. Toto pravidlo není použitelné k tomu, co je podáno jako nová strategie EU vůči Rusku.
 

Nejvyšší zástupce EU pro zahraniční záležitosti a politiku bezpečnosti (se značnými podílem podmíněnosti jej nazývají ministrem zahraničních věcí EU nebo hlavou evropské diplomacie) Josep Borrell zveřejnil zprávu, která bude 24.-25. června projednána v Bruselu na summitu Evropské unie. V ní oznámil tři zásady, na nichž se bude budovat "nová" strategie EU vůči Rusku.
Slovo "nová" jsem ne náhodou dal do uvozovek. V daném případě mluvit o "novotě" by mohla Šípková Růženka, která úspěšně prospala poslední půlstoletí a včera se nečekaně probudila.

"Čelit, brzdit, vzájemně působit", přesně totéž, co EU dělala vůči Rusku posledních dvacet pět let, to minimálně. Přičemž se dokonce významový náboj těchto termínů nezměnil. V interpretaci Borrela "čelit"znamená zasahování do vnitřních záležitostí Ruska pod záminkou ochrany lidských práv, zásad demokracie a mezinárodního práva. "Brzdění" se definuje jako chránění informačního prostoru Evropské unie před pokusy Ruska přinést svůj názor na aktuální problémy současnosti. "Vzájemné působení" pak znamená koordinaci úsilí s Moskvou v těch oblastech, v nichž EU není s to dosáhnout požadovaného úspěchu bez ruské podpory.

Podle sovětských šablon?

Pokud je v tomto něco nového, tak výhradně názvy, přiřazené k principům, na nichž se zakládá evropská strategie směrem k Rusku. Její podstata se avšak nezměnila již od té doby, co EU spolupracovala s nyní neexistujícím SSSR, ba dokonce od té doby, co v první polovině 20. století země sovětů spolupracovala s evropskými státy.

Nicméně, kvůli něčemu EU novou-starou strategii ohlásila. Nejen to, sdělení Borrela zaznělo hned po ukončení summitu EU-USA (15. června) a před rusko-americkým setkáním špiček v Ženevě (16. června).

Znamená to, že evropský diplomat se pokoušel zaslat Moskvě signál, že podle výsledků jednání s Bidenem se vůči Moskvě se Západem nic nezmění? Ne, neznamená. Jelikož všechno se změnilo ještě před jednáními. Vždyť v zastoupení Bidena byl právě kolektivní Západ (přičemž jeho nejvíce "jestřábí kruhy") nucen požádat Rusko o jednání rovného s rovným a pod tlakem okolností nepřekonatelné síly přiznat, že dlouholetá politika tlaku a zvyšování sázek ve vztazích s Moskvou se vyčerpala. Západ už nemá argumenty pro pokračování činnosti v dřívějším modelu.

Dáváme pozor na ruce!

Proč Borrel novými slovy vykresluje starou politiku? Protože dávno je čas si zvyknout na to , že Západ říká jedno, myslí další, a dělá třetí. A také vkládá do téhož termínu spoustu různých významů. Pro vnitřní západoevropské použití smysl jeden, pro Rusko druhý, pro šedé limitrofní *) zóny na východních hranicích EU třetí.

V daném případě jsou důležité ne deklarované zásady, které, na rozdíl od velmi čilé mezinárodní politiky EU, zůstávají neměnné v průběhu desetiletí, ale konkrétní činy pro jejich realizaci a priorita.

Jednoduchý příklad. Už v polozapomenutém případu s Navalným Německo formálně zaujalo velmi tvrdý postoj. Němci na nejvyšší úrovni bezvýhradně přijali verzi otravy, oficiálně vyjadřovali Rusku protesty a obavy. Ale když se jejich spojenci v EU zkusili učinit narážku, že silným tahem by za dané situace bylo uvalení sankcí proti Severnímu proudu 2, němečtí politici řekli "to je něco jiného" a vynasnažili se operativně zbavit se opozičníka jeho odesláním zpět do Ruska.

Výsledek: Navalný sedí, SP-2 je prakticky dostavěn (dokonce USA se už nechystají zabránit dostavbě), na incident všichni skoro zapomněli. Postup Německa zcela odpovídal pouze včera deklarované"nové" strategii EU. Berlín "čelil", když se znepokojil zdravím opozičníka, "brzdil" Rusko odmítáním posuzovat alternativní verzi jeho nemoci, přičemž úspěšně pokračuje ve spolupráci s Moskvou na konkrétních pro Německo důležitých ekonomických projektech.

Myslím, že když se situace prudce a dramaticky nezmění (a to je možné, jelikož Západ není vnitřně jednotný a ve věci vzájemných vztahů s Ruskem tam pokračuje aktivní boj), pak další vývoj vztahů RF s EU bude mít přibližně tutéž podobu, co i popsaný německý případ.

Západní Evropa bude vyslovovat znepokojení a činit tvrdá prohlášení ohledně ruské vnitřní politiky a práv opozice a přitom prakticky nemá možnosti skutečně působit na situaci v Rusku. Svůj informační prostor bude EU rovněž bránit před pro ni nevýhodnými srovnáními s rostoucím Ruskem. Ale u toho, co se týká konkrétní hospodářské spolupráce, se Evropa bude snažit vyhýbat konfrontaci a politizaci, zavádění nových sankčních balíků, pousiluje postupně ne zrušit, ale obejít (nivelizovat) už zavedené sankce. "Nová" strategie EU bude spočívat v ekonomickém sblížení s Ruskem při zdůrazněném politickém se distancování a zdůrazněném informačním povyku, imitujícím "tvrdý zápas".

Odvrátit "vzpouru limitrofů"

Proč však přední představitelé EU demonstrují tyto zázraky politické ekvilibristiky?

Vynuceně.

Za dvacet pět let narůstající opozice vůči Rusku Západ vychoval celou smečku limitrofních režimů, smysl jejichž existence spočívá v organizování protiruských provokaci. Část z nich vstoupila do EU, jiní měli méně štěstí, ale všichni mohou žít pouze ve formátu vnějšího pumpování zdrojů. Vlastní základnu pro podporu suverénní existence mají nedostatečnou.

Snížení napětí ve vztazích Západu a Ruska, natož potenciální přechod k normálním pragmatickým kontaktům, zbavuje smyslu přikrmování limitrofů. Už pocítili na sobě nedostatek pozornosti Západu, a dostali (Pobalťané, Poláci a s Ukrajinci) první hysterické záchvaty v této souvislosti.

Problém Západu spočívá v tom, že v době opozice s Ruskem dovolil limitrofům, aby obsadili příliš důležité pozice v strukturách, formujících západní politiku (včetně v NATO a EU). Změnit nynější situaci rychle nelze, k tomu je potřebný čas - několik let, během nichž vliv východoevropských zemí na politiku Západu musí být vynulován, a oni sami marginalizováni.

Pro Západ je velmi důležité nepřipustit během této doby "vzpouru limitrofů", kteří se v zoufalství mohou pokusit vyprovokovat konflikt s Ruskem, dokonce s rizikem bojových akcí na vlastním území.

Proto, ve svých nejlepších tradicí, EU ohlašuje skutečnou neměnnost své politiky (aby se limitrofové neznepokojovali), přitom dobře chápe, že nikdo jí nemůže zabránit hrát ve směru oznámených "strategických principů" tak, jak bude chtít.

Mimochodem, i pro případ nenadálého ochlazení s Ruskem je také pojistka. Nikdo dnes přece nemůže předpovědět, jaké seskupení uvnitř Západu zvítězí a jaké politické zásady ruským směrem budou ve skutečnosti dominovat.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

*) pohraniční státy