České národní listy

Újezd u Domažlic a pomník Jana Sladkého Koziny

(červenec 2007)

O Chodských právech psal kdysi i Adolf Wenig (1932) ve své knize Českých pověstí...

O chodských právech

Adolf Wenig, 1932

Po západní hranici Čech, kterou tvoří horstvo Šumavy a Českého lesa, táhnou se hluboké lesy, s hřebene horského až do kraje sestupující. Bývaly ty hvozdy hlubší, hustší, prales to byl, kde ležely také kmeny stářím i větry skácené, na nichž mladé stromky vyrůstaly, mezi nimiž trní a hloží bujelo; to byla hradba dobrá proti nepříteli, jenž by usiloval s německé strany do Čech vniknouti. V hvozdě tom divá zvěř bytovala, medvědi tam byli, draví vlci a divocí kanci potměšilí, chodce ohrožující, také skřek dravců ozýval se nad vrcholky stromů-velikánů. Zrádné slatiny se tam prostíraly, na nichž travnatý porost nebo mech žlutavých a hnědých barev kryl hlubinu, jež zavírala se nad každým, kdo na slatinu vstoupil. Ale přece byla místa, kudy bylo možno hranice přejíti; to byly zvláště lesní stezky, užívané ponejvíce těmi, kdo za obchodem do země naší přecházeli. Stezky ty široké jsouce tak, co by soumar soumara mohl minouti, byly vyloženy otesanými břevny, pod nimiž v bažinatých místech ležely hatě, otýpky z haluzí svázané a do mokřadu nakladené. V době války třeba byla zatarasiti stezky tyto, hlídati je i jejich okolí a střežiti i jiná místa, kudy by nepřítel mohl si proraziti cestu - to bylo úkolem pohraničních osadníků, úkolem, který jim svěřil kníže. V krajině domažlické byli to Chodové, usazení v pásmu vsí při hranicích, kteří konali stráž v lese pomezním. Byla to hlavně zemská brána domažlická, vchod do země průsmykem horským, kde, jako u jiných zemských bran vysekán byl les pro pohodlí cesty po obou stranách stezky. Branou domažlickou vedla cesta do bavorského Řezna. Chodům, jako jiným pomezním strážcům bylo bedlivě pozorovati, neblíží-li se nepřítel, a jestliže by se přibližoval, hned to oznámiti v kraji, aby branný lid mohl včas bránu zemskou osaditi.

Kdy byli Chodové na Domažlicku usazeni, nevíme. Nesrovnává se s pravdou, co se říkalo, že to byli zajatci, které přivedl Břetislav I. ze své výpravy do Polska. Jistě by byl kníže nesvěřil ochranu zemských hranic cizincům. Když v roce 1040 veliké vojsko císaře Jindřicha III. dalo se na pochod k českým hranicím stezkou domažlickou, narazilo u Brůdku ve hvozdě pohraničním na mohutné záseky a utrpělo tam od vojska Břetislavova strašlivou porážku. Kronikář Dalimil v kronice, kterou spisoval na počátku XIV. století, vypisuje přípravy, které činil Břetislav k uvítání Němců; tam uvádí, že kníže kázal Chodům záseků nadělati v lese, a také že měli příkaz zabíti každého, kdo by chtěl od vojska utéci. To je první zmínka o Chodech. Že vznikla ve XIV. století, vyskytla se v novější době také domněnka, že za Břetislava I. Chodů v krajině domažlické ještě nebylo, ale že je tam přivedl Přemysl Otakar II. z jižního Slovenska, kam podnikl výpravu roku 1271, a kde poznal zřízení stráže pohraniční. K tomu vedla také odlišná svéráznost nářečí i kroje; těžko bylo by však dokazovati, v čem se kroj a nářečí chodské podobá slovenskému. A tak pravdě nejpodobnější je domněnka, že osazení tohoto kraje stalo se již před koncem X. století.
Původní, nejstarší chodské osady jsou: vesnice Postřekov, Újezd, Chodov, Draženov, Stráž, Tlumačov, Mrákov, Klíčov, Lhota, Pocinovice a městys Kleneč. Obyvatelé jejich zváni byli Chody Domažlickými, na rozdíl od Chodů Tachovských a Přimdeckých; to proto, že byl v Domažlicích jejich hrad, v němž měli i vlastní soud.
Chodové za své povinnosti nadáni byli také různými právy. Jako obyvatelé pohraničního hvozdu, náležejícího knížeti, byli také poddáni přímo knížeti, později králi českému. Mnohá z těch práv byla napsaná, udržující se mocí zvyku. První listina, mluvící o některých právech Chodů, je ta, již dal jim král Jan Lucemburský roku 1325. Také Janův syn Karel, tehdy ještě markrabí moravský a správce království, dal Chodům roku 1342 privilegium, ustanovující výši královské berně, kterou jim bylo platiti. Pozdější panovníci pak Chodům jednak potvrzovali stará práva, jednak vydávali listiny o právech nových.

Když se ujal v Čechách vlády Fridrich Falcký, potvrdil Chodům v červenci roku 1620 všecka privilegia, českými králi jim daná. Ale že bylo potvrzení neúplné, zaručujíc některá práva Domažlickým, s nimiž Chodové tehda byli v nevůli, vrácena ta listina králi s uctivou žádostí, aby byla za jinou, příznivější vyměněna. K žádosti té připomínali tehda Chodové, že hájí stále ještě zemské hranice více než stem mužů, že jsou ochotni každé hodiny obětovati životy své za krále a zemi. Zároveň však žalovali Domažličtí, že tuto svou povinnost nekonají Chodové náležitě, že stráž pohraniční nedrží pořádně ani v noci, ani ve dne. Nového potvrzení svých privilegií králem Fridrichem se už Chodové nedočkali. Přišla bitva bělohorská, jejíž výsledek smetl Fridricha s českého trůnu. Tehdy šlechtic Wolf Wilém Laminger, jehož panství Bělá a Chodský Újezd sousedilo s grunty chodskými, chtěje rozšířiti statky své, namluvil císaři, že se Chodové bouřili proti svému panovníku, a dostal potom Chody v zástavu; později byli mu prodáni dědičně.

Chodové, kteří už dříve mívali časté spory s Domažlickými i s pány, jimž dáni byli králem v zástavu, viděli, že mají býti nadobro zbaveni svobody, když vešlo ve známost, že je Laminger roku 1630 získal v dědičné držení. Umínili si hájiti svých práv proti té vrchnosti a posílali poselství a stížnosti do Prahy i do Vídně. Po pěti letech zemřel Wolf Vilém Laminger, a dvě léta nato ujal se správy chodovských statků syn jeho, mladý Maxmilián. Spory a soudy Chodů s vrchností pokračovaly, ale ne k jejich prospěchu. Poddaným bylo pod přísnými tresty zakázáno sbírati mezi sebou peníze na vedení sporu a smlouvati se o tom, jaké by měli činiti právní kroky. Poslové chodští byli zavíráni do vězení i jinak trestáni. Konečně po dlouhých sporech rozhodl císař roku 1668, že Chodové pro svou rebelii pozbyli všech starých privilegií a práv, že pak musí poslušní býti Lamingera jako jeho poddaní; zároveň pod těžkými pokutami uloženo jim bylo „věčné mlčení“.

Ale tomu Chodové nechtěli rozuměti. Stáli na svém, že, dokud mají v rukou listiny královských privilegií - čtyřiadvacet bylo těch listin na počet - jejich právo zaniknouti nemůže. Smluvili se hned při veřejném prohlášení zlého rozsudku, že se utekou znovu k císaři, jehož pokládali za jedinou svou vrchnost; poslali posly do Vídně, císařova sídla, aby tam za ně jednali, ale věc se protahovala a příznivého výsledku nebylo. Zatím Laminger, který dobře věděl, co posiluje sedláky chodské v odporu, snažil se zmocniti se starých listin privilegií, na pergamenu psaných, s visutými pečeťmi. Ale nemohl se dopátrati jejich úkrytu; z Chodů nikdo ho prozraditi nechtěl. Tak se věc protahovala na léta. Mezitím vystavěl si Laminger zámek na Chodsku, ve vsi Trhanově, kde se usídlil.

V roce 1680 odvážili se Chodové znovu stěžovati si císaři. Vtom vypuklo povstání selské, všecko jednání bylo přerušeno, a chodští poslové vrátili se s nepořízenou.
Ačkoli se Chodové do té chvíle neúčastnili toho selského povstání, přece měl Laminger obavy, aby mezi nimi vzpoura nevypukla, a hleděl se tedy zmocniti privilegií stůj co stůj. Proto, navrátiv se po potlačení povstání na Trhanov, dal svolati sedláky a nařídil jim, aby mu listiny privilegií vydali; nestane-li se tak, dá prý dva nebo tři sedláky oběsiti.Taková hrozba účinkovala: na druhý den přišla do trhanovského zámku kterási chodská žena, která přinesla Lamingerovi v zástěře dvaadvacet pergamenových listin. Laminger nevěděl, že si sedláci dva nejdůležitější pergameny nechali. Stále ještě mysleli, že nastane doba příznivější, kdy se budou moci hlásit o svá práva.

Za dvanáct let potom domažlický rodák, jakýsi Matyáš Just, nepohodl se s radou městskou a odebral se s nejstarším synem svým do Vídně k císaři. Podařilo se mu vymoci si audienci a přednésti císaři svou při. Vyhrál také a doma potom rád vyprávěl o slyšení u císaře. Poklekli prý on i syn před mocnářem a políbili mu každý jeden střevíc; potom podal Just císaři listinu. Císař ji přečetl a prohlásil, že se Justovi dostane milosti. Když Justové odcházeli od císaře, ptal se jich nejvyšší kancléř, co dělají Chodové. Mínil, že mají asi dobrou vrchnost, kdyžtě se už o svá privilegia nehlásí.

Když zvěděli na Chodsku o tom výroku kancléřově, byli hnedle odhodláni znovu se domáhati svých práv. Po tajných poradách poslali v srpnu roku 1692 do Vídně posly: Jana Sladkého, řečeného Kozinu, z Újezda, a Davida Forsta z Tlumačova, s nimiž odešel i Just. Pře začala se znovu. Došlo nakonec k zjevnému odboji Chodů proti Lamingerovi, jenž je utiskoval všemožným způsobem, mstě se za to, že se odvážili znovu zvednouti při. Trhanovský správčí zle nakládal s poddanými: dával je v poutech zavírati do vězení, bičovati je. Tak újezdský rychtář Ledvina zbičován byl proto, že kterýsi sedlák z jeho vesnice čímsi se provinil; nechtěje se dáti ubičovati do smrti, utíkal rychtář svému trýzniteli správčímu, po polích a skočil nakonec do rybníka, kde by byl málem utonul.

Císařským reskriptem z 12. ledna 1693 rozhodnuta pře ve prospěch Lamingerův a rozsudek vyhlášen v Trhanově svolanému lidu chodskému. Chodové vyslechli jej na nádvoří zámku, jak jim jej krajští hejtmane z okna přečtli. Ale tu hned vystoupil Jan Sladký, řečený Kozina, a zavolal nahoru na pány, že on byl ve Vídni, že tam při audienci i před císařem poklekl a přednesl mu stížnost Chodů. A tu prý mu císař řekl, že stará jejich práva nikdy jim odňata nebyla. Jak že se to tedy srovnává s tím, co jim páni čtli? Za tu řeč byl Kozina pokárán; když se pak páni ptali Chodů, vědí-li o těch stížnostech, sedláci jako jedním hlasem vzkřikli, že oni v tom svorni jsou a všichni za jednoho stojí. Přiznali se veřejně, že se stížností souhlasí, a tázáni, co hodlají počíti, dali se do křiku, že robotovati nebudou. To byla zjevná vzpoura proti vrchnosti.
Tak i později, vyzváni k robotě, chodští sedláci, chalupníci i podruzi jednosvorně prohlásili, že robotovati nebudou, dokavad nebude pře jejich skončena. Mezitím vysláno do Vídně nové poselstvo: David Forst z Tlumačova, Jan Sladký Kozina z Újezda, Jiří Fogltanc z Klíčova a Adam Ecl z Klenče, aby zjistili skutečný stav chodské věci a poradili se s advokátem o dalších krocích ke zdárnému skončení pře.
 

Na Chodsku drželi se sedláci statečně. Jeden z nich, Jakub Kůstka z Tlumačova prohlásil purkrabímu Lamingerovu, že, kdyby chtěl pán dáti někoho popraviti nebo pověsiti, museli by býti tak trestáni všichni, protože v odporu proti vrchnosti všichni za jedno jsou. Podávaje o tom odboji Laminger zprávu místodržícím, žádal o vyslání vojska, které by vzpouru potlačilo. Ale místodržící nemohli se k tomu odhodlati.
Zatím se nedařilo chodskému poselstvu ve Vídni, za nímž přijel tam ještě draženovský rychtář Kryštof Hrubý. Vídeňský advokát domlouval jim, aby se podrobili, že je věc už císařským reskriptem rozhodnuta. Dva z poselstva také podepsali pamětní list císaři, jímž uznávají svá provinění a slibuji poslušnost své vrchnosti. Kozina při tom nebyl; když o tom zvěděl, bránil se tomu. Když mu advokátův úředník řekl, jaké mohou býti následky dalšího odporu, řekl, kdyby měl za to i na šibenici zemřít, že skoná jako člověk poctivý.

Dalším jednáním došla věc tak daleko, že všem chodským obcím bylo nařízeno, aby vyslaly své delegáty do Prahy, kam prý přijede i poselstvo jejich z Vídně a přiveze císařský reskript, ukončující pře Chodů. Poselstvo i všichni lidé na Chodsku domnívali se mylně, že rozhodnuto v jejich prospěch. Na cestě z Vídně do Prahy odbočili poslové na Chodsko a vzbudili tam velikou radost mezi lidem vypravujíce, že nesou císařskou listinu, jíž dává se jim svoboda ode vší roboty.
Zároveň se třemi vídeňskými posly, Kozinou, Eclem a Hrubým, odešlo potom v červnu roku 1693 do Prahy ještě pět jiných sedláků, Chody vyslaných. Nečekali, jakého krutého zklamání tam zažijí. Odevzdali místodržícím 16. června císařskou listinu a za dva dny nato předvoláni do hradní kanceláře, kde zažili hroznou věc: před nimi nůžkami byly zničeny a tak zrušeny staré pergameny s privilegiemi, které Laminger poslal do Prahy. Tři z poselstva posláni byli potom domů, aby oznámili svým lidem, jaký osud potkal jejich práva a vyžádali si písemnou plnou moc k dalšímu jednání i ke slibu poslušenství, s níž by se do Prahy vrátili. Ostatních pět, mezi nimi Kozina, ponecháno v Praze.

Na Chodsku po návratu tří poslů vypukla vzpoura. Lamingerův hejtman Koš s purkrabím Líchou octli se v Újezdě mezi pobouřenými sedláky, kteří purkrabího strhli s koně a uvěznili. Hejtmana Koše, jenž se dal na útěk, pronásledovali až k Domažlicům. Průvodčím Košovým odňali sedláci pušky a zbili je. Takové bylo na Chodsku pobouření.

V Praze potom, když pět vyslanců chodských odepřelo žádaný slib poslušnosti, nařízeno, aby byli zatčeni a uvězněni na novoměstské radnici. Na Chodsko, odkud zatím starý rychtář Kryštof Hrubý s Adamem Eclem znovu odjeli do Vídně, posláno vojsko. Vedl je krajský hejtman Hora. Chodové, muži, ženy i děti rozutekli se do lesů, i dobytek s sebou vzali a všecky věci potřebné. I okna ve staveních vylámali a kamna pobořili. Zajato bylo dvaasedmdesát sedláků, ale hejtman Hora nemohl z nich nijak vynutiti slib poslušnosti. Také vzbouření sedláci v lesích nechtěli se vzdáti, ženy jejich pak ještě je popuzovaly k vytrvalému odboji. Že bylo ve žních, sedláci v Domažlicích uvěznění museli se železy na nohou v průvodu vojska vycházeti na vrchnostenská pole, aby požali a sklidili obilí.

Mezitím vzdávala se vesnice za vesnicí. Nejdéle vy trvávaly v odboji vesnice nejdále od Trhanova položené: Lhota a Pocinovice. I vydal se tam hejtman Hora s oddílem vojska, jenž obklíčil Pocinovice a schytal patnáct vzbouřenců. Když někteří sedláci chtěli na koních prorazili řetězem vojska, byl jeden z nich postřelen a zakrátko zemřel. Byl to jediný výstřel, jenž padl při celé té vojenské výpravě na Chodsko. Lhotečtí po zdolání Pocinovic podrobili se dobrovolně. Dne 17. července dostavili se rychtáři a konšelé chodských vesnic do Trhanova, přiznali svou vinu a slíbili poslušnost.
Aby podrobení Chodů bylo úplné, staral se Laminger o to, aby v Praze uvěznění poslové byli souzeni a potrestáni. Vyšetřoval je a soudil apelační soud, který už 30. července usnesl se na rozsudku. Z pěti poslů tři měli býti propuštěni domů. Kozina, Jiří Syka s nimi i Just měli býti odsouzeni na rok k nucené veřejné práci v poutech. Chodové neměli býti dále pro svůj odboj káráni.

Z Vídně dopraveni do Prahy také Adam Forst a Krištof Hrubý, které očekával nemenší trest než Kozinu a Syku. Místodržící však na nátlak Lamingerův působil na apelačni komisi, aby rozsudek, doma nevyhlášený, změnila v ostřejší. A tak se uvěznění protahovalo, až konečně vydala vyšetřující apelačni komise návrh rozsudku, podle něhož z vůdců povstání Kozina, Hrubý a Jan Sellner, řečený Čtverák, měli býti odsouzeni k smrti, Ecl a Forst vymrskáni a vypovězeni navždy ze všech dědičných zemí. Ostatní čekalo vězení a nucená práce. Ale vynesení rozsudku protáhlo se až do září roku 1695. Byl mírnější, než jak komise navrhla. Jen jeden ze tří hlavních vůdců měl býti oběšen. Komise apelačni měla rozhodnouti, kdo je největším viníkem. Protože v červnu toho roku starý Krištof Hrubý podlehl útrapám žaláře a zemřel, zbývalo rozhodnouti mezi dvěma viníky. Ortel smrti padl na Kozinu, jako na nejhouževnatějšího obhájce chodských práv.

Nedlouho po prohlášení rozsudku převezen byl Kozina z Prahy do Plzně, kde měla býti poprava vykonána. Určeni byli také sedláci z Chodska, kteří by se dostavili k výkonu popravy i se svými malými synky. Bylo jich šestašedesát. Nastávalo truchlivé ukončení nezdařené vzpoury chodské.

Byl smutný podzimní den 28. listopadu roku 1695, když vyváděli Jana Kozinu-Sladkého z plzeňského vězení, aby nastoupil truchlivou cestu poslední. Za městem bylo místo popravní na návrší. K němu ubíral se smutný průvod, odsouzenec vojáky obklopený, úředníci a radní páni. S důstojníky a krajským hejtmanem na koních jel také Maxmilián Laminger, chtěje spatřiti, kterak zemře jeho úhlavní odpůrce, který podlehl v boji nerovném, v boji s vrchností za práva svého lidu. Kozina-mučedník kráčel pevným krokem, třeba mu srdce svíralo vědomí, že v průvodu za ním mezi krajany i žena jeho se ubírá, jak k tomu byla přinucena a s ní i jediný synek její devítiletý. Ani toho dítěte neušetřili pohledu na potupnou smrt otcovu. Pro paměť prý, pro výstrahu! Až tam zašla pomstychtivost vrchnosti!

Kozinova žena Dorotka jako bez ducha kráčí v průvodu mezi sedláky, při nichž jejich chlapci hledí ztrnule na kamaráda Adámka, držícího se mámy za ruku. Průvod jde zticha, jen buben v čele pěšího oddílu vojska, suknem zastřený, rachotí temně. Vítr zanáší sem z města truchlivý zvuk zvonu umíráčku. Průvod došel k popravišti. Tam vojsko utvořilo čtverhran kolem šibenice, do něhož vstoupil odsouzenec, knězem provázený, a městský kat. Po chvilce ticha zarachotil buben a úředník soudu začal hned jasným hlasem předčítati rozsudek smrti nad Kozinou.
Až do kostí pronikal ten hlas chodským divákům, příšerně zněl ženě Kozinově. A když se ozvala slova, že Jan Sladký, zvaný Kozina, odsouzen je k smrti provazem, mezi sedláky povstal najednou rozruch. To zachytil jeden z nich omdlelou odsouzencovu ženu. Chlapec Adámek dal se do hlasitého pláče, zároveň také ozval se přidušený pláč mužů chodských i jejich malých chlapců.

Kozina sám byl jako skála. Stál pod šibenicí tváří v tvář svým krajanům, stojícím za řadou vojáků, a dobře pozoroval, že jeho žena omdlela, zaslechl pláč synkův. Bolestné škubnutí pohnulo kamennou jeho bledou tváří. Kněz podal odsouzenci krucifix k políbení. Kozina dotkl se ho rty na znamení víry a na pokyn katův vystoupil na žebřík, o šibenici opřený. S oprátkou na krku rozhlédl se Kozina ještě jednou kolem; s místa, kde stáli jeho lidé, zabloudil zrak jeho na okamžik do dálky, jako by chtěl dohlédnout až tam do toho kraje pod šumavskými horami, kde stála jeho kolébka a kde, dospěv v mužná leta, hájil práva lidu proti panské zvůli. V tom okamžení, kdy se vrátil Kozina zrakem k nejbližšímu okolí, setkal se pohled jeho s podmračeným pohledem trhanovského pána, Lamingera, který seděl na koni jako socha. Při pohledu na původce všeho toho zla Kozinou zášť zalomcovala, ozval se trochu zastřený, povýšený jeho hlas: „Lamingere, Lamingere, do roka a do dne budeme spolu stát před soudnou stolicí boží. Tam se ukáže, kdo z nás --- “
Nedořekl Kozina.

Důstojník, velící popravě, srozuměv, že Kozina mluví opovážlivě ke své vrchnosti, dal vytaseným mečem pokyn, na který čekal kat. Ten v tom okamžení srazil se žebříku nohy odsouzencovy, oprátka zadrhla Kozinovo hrdlo a přervala násilně proud jeho slov. V malé chvilce bylo po všem.Vzkřísili zatím omdlelou Dorotku Kozinovou. Otevřela oči a vytřeštěným pohledem utkvěla na těch, kdo jí pomáhali. Klečeli a stáli u ní Chodové tak, že neviděla na bezduché tělo svého muže. Chlapec u mámy klečící naříkal hlasitě, ale z jejích rtů vyšel jen hluboký povzdech. Neplakala. Zdroje slz byly vyschlé. Kolem zněly tlumené hlasy; to se Kozinovi rodáci modlili za duši nešťastníka, který za jejich práva život položil.

Po modlitbě vstala žena a pohlížejíc k zemi, ubírala se od místa popravního s ostatními Chody. Bylo po exekuci. „Slyšeli jste, jak zval Jan Lamingera na boží soud? A ten, šelma prokletá, musel vidět umřít toho, jehož na šibenici přivedl ! Musel být při popravě! Co by jemu patřilo za to všecko, čím se na nás provinil?“
Tak rozmlouvali mezi sebou chodští sedláci, kráčejíce od popraviště k městu. A starý Ledvina z Újezda dodal: „Všichni víme, co mu patří - ale nic nemůžeme. Pomsta náleží Bohu - a já věřím, že Bůh všemohoucí pomstí jednou všechny křivdy na nás spáchané.“ -
 

Tak byl skončen odboj Chodů. Kozina visel na plzeňské šibenici nepochován, jak bylo zvykem, ostatní vinnými uznaní strádali v žalářích. Na Chodsku bylo ticho násilím vynucené. Ale na Kozinu všichni tam vzpomínali, na jeho smrt, a čekali, zda se vyplní slova, která pronesl před smrtí. - Bylo 2. listopadu 1696, památka Dušiček. V trhanovském kostele a na hřbitově modlili se lidé za duše svých zemřelých, a každý přidával modlitbičku za nešťastného Kozinu, jehož tělo odpočívalo na neznámém místě u Plzně, v nesvěcené zemi. Jen ženy, děti a starci se tam modlili. Muži všichni a výrostci byli na robotě. Laminger toho dne byl na honě s pozvaným panstvem, poddaní zvěř nadháněli a zastřelenou nosili. Počasí bylo příhodné: bylo trochu umrzlo a slabý sněhový poprašek pokrýval pole. Dobře se toho dne vydařil hlučný hon. Laminger byl spokojen. Zapomněl aspoň zase na několik těch hodin na to, co se mu nepřestávalo vtírat na mysl: na Kozinu a na jeho výzvu. Také s Chody byl jejich pán toho dne spokojen; viděl, jak někdejší rebelanti poslušně konají nařízenou robotu. Toho si nevšímal, že jsou tváře jejich zamračené, že je znát, s jakým odporem dělají to, k čemu jsou přinuceni.

Když se soumrakem skončena poslední léč, panstvo odebralo se do trhanovského zámku. Prohlédli si ještě ulovenou zvěř, na zámeckém dvoře vyloženou, a odebrali se do jídelny, kde je čekal stůl bohatě prostřený. Bylo hlučno při večeři, nikdo nevěděl, že se venku obrátilo počasí, že vítr hučí, z těžkých mraků že se sníh začíná sypat. Panstvo sedělo po večeři při víně, rozjařené hlasy stoupaly, zábava byla hlučná. Byla řeč o průběhu honu, a jeden z hostí projevil podivení nad tím, jaké má Laminger poslušné a ochotné poddané. Je prý dobře známo, jací to byli rebelové.
Laminger, jemuž ve vytopené jídelně vypité víno už do hlavy stoupalo, líce rudly a oči jiskřily, napřímil se v křesle, do stolu pěstí uhodil, až sklenice poskočily a zazvonily, a volal ochraptělým hlasem: „Ba, zkrotil jsem ty chámy zpupné, pokořil jsem ty ,Psohlavce.' Nikdo s nimi nic pořídit nemohl: ani domažličtí páni, ani pan Petr ze Švamberka, ani můj nebožtík otec, nikdo, nikdo. Ale já s nimi zatočil! Dokázal jsem jejich odsouzení. Ale viset jich mělo aspoň deset!“

Paní Kateřina Lamingerová viděla, jak se její manžel rozohňuje, jak ve tváři rudne, a hrozila se jeho vzrušeného hlasu. Sedíc vedle manžela, ujala ho za ruku a potichu napomínala, ať mlčí, ať se nerozčiluje, ať se pamatuje. Ale Laminger vytrhl jí ruku a vzkřikl: „Eh, co! Pravda je, viset měli všichni vůdcové, viset na plzeňské šibenici, jako ten troufalý Kozina! Chám! Opovážil on se zvát mne na boží soud! A do roka! Ne, ne, nevede se mu to. Loni v listopadu ho pověsili, a už tu máme zase listopad. Ne, já ne ---“
 

V tom okamžení, kdy už nad křikem Lamingerovým užaslí a zaraženi byli všichni hosté, otevřel dveře do jídelny sluha, nesoucí konvici s vínem. Někde venku byly tou dobou otevřeny také dveře, a jak vál silný vítr, do sálu zalehl prudký průvan, který vyrazil hned jedno z oken špatně přiléhajících. Rána a cinkot střepů se ozvaly v sále, plameny svíček na lustru a na svícnech nástolních větrem se přikrčily. Vtom již paní Kateřina Lamingerová pronikavě vzkřikla: její manžel nedořekl a jako bleskem zasažen zvrátil se do křesla. Šlak ho trefil. V sále nastal zmatek. Dveře byly už zavřeny, světla znovu vzplanula, vyděšené panstvo vstávalo z křesel a chvátalo k Lamingerovi. Byl tu i doktor z města, ten hned kázal šlechtici šat uvolnit a na prsou rozhalit. Přiklekl potom ke křeslu, ucho k prsům přiložil a poslouchal.
V sále tu chvíli bylo ticho hrobové - jen zvenčí bylo slyšet vítr, z krbu Meluzínu. Za několik okamžiků lékař vstal a rozhlédnuv se kolem, se zachmuřeným obličejem pronesl jediné slovo: „Mrtev!“

Paní Kateřina Lamingerová v pláči sklesla k mrtvole. - Druhého dne zrána zprávy letěly po Chodsku o smrti Lamingerově. A všude, kam se dostaly, všude si opakovali překvapení lidé, jak Kozina Lamingera na boží soud zavolal, jak bylo krutému pánovi odplaceno za všecky ty zločiny, na Chodech spáchané. - Nebylo ještě pro Chody vysvobození, stará jejich práva jim vrácena nebyla. A už ani pergamenů neměli, které jim je zaručovaly. Dvaadvacet jich u soudu nůžkami bylo zničeno, poslední dva ztratily se ve Vídni. A tak Chodové v tuhém poddanství zůstali i nadále, třebaže nepřestávali se hlásiti o svou svobodu, o svá práva. Bylo tak, když po smrti Lamingerově trhánovské panství koupí od jeho dědiců připadlo rodu Stadionů. Teprve roku 1848 Chodové jako všichni poddaní v tehdejším císařství rakouském dočkali se úplného zrušení roboty.

Co tu uvedeno o Chodech a jejich bojích za stará práva, to nám povídají dějiny. V listinách a zápisech z doby, kdy Kozina smrtí byl potrestán, není však nikde zmínky o tom, že by byl statečný ten bojovník za práva Chodů pozvedl na popravišti hlasu proti Lamingerovi, který skutečně byl přítomen popravě. Vzpomínky na bezpráví, jímž Chodové byli porobeni, a na potupnou smrt toho, jenž stál jim v čele, vždy udržovaly v jejich srdcích doutnající žár odporu. Není divu, že smrt svého ujařmitele, jenž skončil náhle za necelý rok po popravě Kozinově, vykládali si jako vyšší spravedlnost. A jak se podání o tom udržovalo v dalších pokoleních Chodů, vznikla pověst, že Kozina před svou smrtí volal Lamingera na boží soud. Byla to pověst, která sílila v srdcích lidu víru, že nad lidskou spravedlnost je spravedlnost boží - a ta že jim také jednou dopomůže k právu. -

Dodnes žije pověst o Kozinovi na Chodsku, dnešní obyvatelé chodských vesnic hrdi jsou na své předky, kteří proti nenáviděné vrchnosti neohroženě hájili svých práv. Ke jménu Psohlavců dodnes se Chodové hrdě hlásí, třebaže jisto není, zda obraz psí hlavy byl na původním praporu, pod nímž chodili. Památka statečného Jana Koziny, jehož postava dnes s pomníku na vrchu Hrádku nad Újezdem shlíží do chodského kraje, živa bude v myslích lidu chodského po všechny časy.

autor fotografie: Oldřich Dvořák

Přišlo e-poštou