Jdi na obsah Jdi na menu
 


To, že Němci byli vystěhováni, je naprosto správné, vždyť řvali, že chtějí Heim ins Reich, tak šli.

27. 9. 2021

To, že Němci byli vystěhováni, je naprosto správné, vždyť řvali, že chtějí Heim ins Reich, tak šli.

 

Narodila jsem se v roce 1919 v Liberci – Horním Růžodole (dnes Liberec 7). Bylo to samostatné město, povětšinou české, měli jsme českého starostu, až po měšťanku jsme tu měli české školy a do vyšších škol jsme chodili do města, jak se Liberci říkalo. Můj otec zde žil už za Rakouska a matka se sem v roce 1918 přivdala. Můj otec byl mistr krejčí a mí rodiče byli národnostně velmi uvědomělí, což se přenášelo i na nás děti. Byli členy Jednoty severočeské, církve československé, já i můj bratr jsme byli v Sokole, cvičili na sletech, naši byli v národně socialistické straně a já v organizaci mládeže této strany. Z toho mála, co měli, podporovali rodiče různé české akce. Bratr se po studiích stal učitelem na Podkarpatské Rusi a odtud musel i s rodinou utéci. Já jsem ukončila školu v roce 1938. Oba jsme měli jen české školy.

Potyčky s německými dětmi jsme měli od mládí, protože jsme měli určitý čas pro obě národnosti společnou školní budovu, avšak od roku 1937 se situace přiostřovala. S Němci v okolí jsme se nestýkali. V místě, kde jsme tehdy bydleli, jich ani moc nebylo, ale i ti pak najednou, hlavně však po mobilizaci, začali nadávat, ať vypadneme, nebo že nám ukáží, jak se s námi vypořádají.

 

Naši mě poslali k příbuzným do vnitrozemí a sami, jakož i jiní sousedé, sháněli odvoz, což bylo velmi těžké. Otci na úřadě už nechtěli dát povolení (už tam byli Němci) a nakonec řekli, že nebudeme-li do dvou hodin na hranici v Boskovicích, zaberou i auto. Tak rodičům zbývalo jen to, že z bytu nahodile naložili nábytek. Co bylo na půdě, v kůlně a jinde, to tam zůstalo.Nábytek podle toho vypadal. Známí nádražáci dostali jeden vagón pro čtyři rodiny a spoustu věcí také museli nechat na místě, protože by se jim tam nevešly.

 

Naši se pak ve vnitrozemí nastěhovali do Slaného a pak do Zlonic. Většinou jsme byli přijati dobře, i když se našli lidé, kteří říkali, proč jsme v pohraničí nezůstali, že kdybychom Němcům nic nedělali, že by nás tam nechali a že je tady vyjídáme. Ovšem těchto lidí bylo málo, ale bohužel byli.

 

Manžel, za kterého jsem se provdala až za války, sloužil před záborem u jednotek SOS na hranicích. Ordneři, tedy vlastně naši Němci, utíkali do Německa, tam byli vojensky vycvičeni a vyzbrojení. Pak přepadali vysunuté hlídky SOS, které se skládaly z policistů, četníků, finančníků a celníků. Zrovna v městě, kde sloužil, byli při jednom přepadu dva členové hlídky těžce zraněni. Ordneři přepadali i obydlí českých lidí, kradli dobytek apod. Říkám naši Němci, protože „Sudety a sudeťáci“ – ta slova jsme prakticky neznali. Znali jsme výraz pohraničí a vnitrozemí. Nevím, proč se pořád teď mluví o Sudetech. To, že Němci byli vystěhováni, je naprosto správné, vždyť řvali, že chtějí „Heim ins Reich“, tak šli. Můj manžel, který bohužel už dvacet let nežije a jenž byl při jejich odsunu, by nejlépe mohl podat nezaujaté svědectví, že se s nimi zacházelo docela slušně a k žádným výstřelkům ve sběrném táboře v Liberci nedocházelo.

Marie Kubíčková, tehdy Liberec