Srovnání, Marek Řezanka
Srovnání
Marek Řezanka
Listuji novinami,
jsou staré někdy z března.
O zbraních píší fámy,
slovo „mír“ nikdo nezná.
Papír mi v rukách šustí,
jak myslím na invazi.
Že bůh to nedopustí?
To lidský rozum schází.
Ty zbraně nenašly se,
však válka lačně vtrhla
(jak bývá jejím rysem)
do země zlá a zvrhlá.
Do země suverénní,
kde mřeli civilisté.
Co kvetlo, v suť se změní
a v špínu všechno čisté.
Rok dva tisíce třetí:
Tehdy byl útok vítán,
třebaže mřely děti.
Z vraha byl samaritán.
Refrén:
Od rána televize na moje nervy míří,
měl bych dát přednost knize, ne Čé Té dvacet čtyři.
Červeno bílo černou dřív nikdo nevyvěsil.
Byla tma pod lucernou ve prospěch správných přesil.
Od rána televize na moje nervy míří,
abych byl správně řízen – a v celé svojí šiří.
Všude je modrožlutá, až černě vidím z toho.
Kdo chce mír, sotva dutá – to ti, kdo válčí, mohou…
Dneska se jinak píše,
dneska se nevelebí
ti, kteří pálí z výše.
Dnes díváme se k nebi.
Laboratoře zhouby:
To je mi povědomé.
V Iráku našli houby,
přesto to prošlo, hrome.
Nějak mě všechno mate:
Jak pohled bývá jiný.
Pláč u iráckých matek
nezní jak z Ukrajiny.
Smrt dětí na Donbase
nikoho nedojímá.
Smrt smrti nerovná se?
Či některá je prima?
Mě všichni mrtví trýzní
ve válkách zabíjení.
Snad víme, co je sklizní
na poli, kde mír není…
Refrén:
Od rána televize na moje nervy míří,
měl bych dát přednost knize, ne Čé Té dvacet čtyři.
Červeno bílo černou dřív nikdo nevyvěsil.
Byla tma pod lucernou ve prospěch správných přesil.
Od rána televize na moje nervy míří,
abych byl správně řízen – a v celé svojí šiří.
Všude je modrožlutá, až černě vidím z toho.
Kdo chce mír, sotva dutá – to ti, kdo válčí, mohou…
