České národní listy

Reinhard Heydrich - "Čechy a Morava bývaly srdcem Říše citadelou Evropy. Čech tady nemá co pohledávat“

V roce 1938 jsem ve svých čtrnácti letech ukončil školu. Zásluhou našich učitelů jsem plně chápal, co je fašismus a nacismus. Hluboce jsem prožíval částečnou mobilizaci v květnu a další mobilizaci v září 1938. Již jako dítě jsem byl hrdý na naši armádu. Rychlý nástup záložníků k jejich útvarům mám dosud v živé paměti. Své rané dětství až do konce druhé světové války jsem prožil v okrese Sedlčany. Toto území mezi Vltavou a Sázavou bylo vybráno k prosazení dlouhodobého cíle úplné germanizace českomoravského prostoru. Konečné řešení české otázky odůvodnil v roce 1941 Reinhard Heydrich. „Čechy a Morava bývaly srdcem Říše, citadelou Evropy. Čech tady nemá co pohledávat“. Pak následovaly termíny vystěhování: Na Neveklovsku do 15.9.1942, okresy Votice a Sedlčany v pěti etapách do 1.4.1944. Vlastní vysídlení bylo přímo drastické, hlavně pro starší osoby. Mne se to netýkalo, bydlel jsem v obci, která nebyla vystěhována, a pak, byl jsem chudý jako kostelní myš. Ale každá rodina měla ve vedlejší vesnici příbuzné či známé a měla strach, jak vše dopadne. Z tohoto zabraného území utvořili Němci tzv. SS – Truppenübungsplatz Böhmen. Vstup sem byl přísně zakázán. Pracovalo zde několik málo zemědělských rodin, aby dřely na poli v tzv. nucených správách. Jako osobní doklad pro toto území byl vydán „ausweispass“. Zde jsem od roku 1943 až dokonce války u jedné stavební firmy také pracoval.

Život v tomto území byl opravdu těžký, už také proto, že zde byly koncentrační tábory, „sonder“ neboli zvláštní tábory a také pracovní tábory. Nebylo lehké chodit každý den kolem uvězněných nešťastníků. I podání kusu chleba některému z nich mohlo špatně dopadnout. Kdo neviděl jejich prosebné a úzkostlivé pohledy, těžko pochopí.

Jen o trochu snadnější to měli vězni pracovního tábora, neboť jejich pobyt tam byl dočasný, nejvýše na šestnáct týdnů. Ale i zde byl život krutý a leckterý vězeň utržil často od komandanta bití. Lagerkomandant byl vždy příslušník SS, většinou Oberscharführer (šikovatel). Znám případ, kdy šikovatel zastřelil  pro naprostou maličkost dva vězně. Vedení podzemního hnutí vedlo tento případ v patrnosti s přesvědčením, že tento nacistický fanatik musí být po válce přísně potrestán. V květnových dnech 1945 jsem se dozvěděl, že se mu podařilo včas uprchnout. Byl to také „hodný sudetský Němec“.

Často mi přijde na mysl jejich naléhavé volání  v roce 1938 „Wir wollen heim ins Reich!“ Bylo to přání devadesáti procent Němců ze Sudet. 

Do konce svého života nezapomenu na událost, která se přihodila v dubnu 1945 v malé vesnici Křešice. Zde žebralo několik vězňů o jídlo. Vesničané jim ochotně dávali, co měli, protože se nemohli dívat  na tyto zubožené lidské trosky.

Tuto scénu viděl zástupce vojenské posádky SS ve Vrchotových Janovicích, přivezl četu esesmanů a přes třicet vězňů bez milosti zastřelili. Živých zůstalo pět nebo šest.

Jan Leicht, tehdy Neveklovsko