Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pamatuji se, že již v roce 1936 začali být někteří Němci nepřátelští, …

23. 11. 2020

Pamatuji se, že již v roce 1936 začali být někteří Němci nepřátelští, … nám nadávali, házeli po nás kamením, zvláště naši mladí vrstevníci

                                                                                                                            

Naše rodina, rodiče, o dva roky starší sestra a já, bydlela od roku 1921 ve Znojmě. Otec byl průvodčí vlaků ČSD, členem sociální demokracie, my se setrou jsme chodily do české obecné školy, měšťanské školy a gymnázia. Obě jsme byly členkami Sokola a účastnily se sokolských sletů. Situace se zradikalizovala v polovině roku 1938, i když předtím jsme se s německými občany stejného politického smýšlení stýkali a celkem dobře s nimi vycházeli.

Pamatuji se, že již v roce 1936 začali být někteří Němci nepřátelští, scházeli se v Německém domě a při svých shromážděních nám nadávali, házeli po nás kamením, zvláště naši mladí vrstevníci. Zaháněli nás z náměstí a ulic, kde konali svoje srazy a manifestace.

 

Ze Znojma jsme se musely s matkou a sestrou vystěhovat, ale nebylo nikoho, kdo by nám, třem ženám, pomohl. (Otec v té době sloužil na přerovském železničním uzlu při převážení našich vojsk, která musela opustit hranice. V září 1938 jsme delší čas o něm neměly žádné zprávy a byly jsme úplně bez peněz.) Maminka stála dva dny a dvě noci v kasárnách a prosila, aby nám vojenské auto převezlo pár věcí z našeho zařízení na nádraží.

Konečně začátkem října 1938, kdy už nacistická vojska byla na okraji města, nám naši vojáci odstěhovali veškeré zařízení do nákladního vagónu na nádraží s tím, že už je to poslední vlak, který je ze Znojma vypraven.  Do vagónu jsme naložily veškeré zařízení i s naším malým hospodářstvím, kozou, králíky a slepicemi. Vlak nás pak odvezl do Okříšek, a tam nás odstavili na slepou kolej. V tom vagóne jsme bydleli dva měsíce (to už byl otec  s námi), protože jsme nikde nemohli najít ani jednu místnost k bydlení – vše bylo obsazeno uprchlíky. Ve vagóne se nesmělo topit ani vařit, tak jsme se stravovali u projíždějících čs. vojsk. Po dlouhém hledání jsme pomocí známých v Moravských Budějovicích našli ubytování u hodných, nábožensky založených lidí. Byla to jedna místnost bez jakéhokoli sociálního zařízení. V této jedné místnosti jsme všichni čtyři provizorně bydleli. Veškerý dobytek jsme dali k tetě do Pokojovic. Z vagónu jsem chodila do školy do Okříšek a má sestra jezdila do gymnázia v Brně. V Moravských Budějovicích jsme pak chodila do měšťanské školy a má sestra od pololetí 1939 do gymnázia.

Ve Znojmě jsme měli rodinný domek, který po našem odchodu obsadila Němka. V domku v mansardách jsme nechali zařízení dvou dětských pokojů. Domek jsme sice v roce 1945 dostali zpět, ovšem zcela devastovaný a bez jakéhokoli zařízení.

Marie Nekulová, tehdy Znojmo

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář