Opět se nám snaží vnutit termín Sudety, poté začnou mluvit i o tzv. sudetských Němcích a nakonec o jejich původní vlasti…

 

Bída začala odsunem Němců. Sudety zachrání jen zvýhodnění proti jiným krajům

 

Martina Machová

redaktorka

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Petr Pavel ještě jako kandidát na prezidenta při kampani v Ústeckém kraji.

5:00, 6.2.2023

ANALÝZA. Výsledky prezidentských voleb opět nasměrovaly zájem politiků na bývalé Sudety. Podobně tomu bylo v minulosti vždy, ovšem nikdy se nic zásadního nestalo. Zůstalo jen u analýz a slibů. Teď už pomůže jen dotační zvýhodnění.

Článek

 

Co se v analýze dočtete

• Jako po každých volbách, politici slibují, že teď už skutečně pomohou slabším a chudým regionům, jako je Karlovarsko, Ústecko a Ostravsko.
• Spoléhají na 42 miliard z Evropské unie. Peníze sice pomohou, ale problémy nevyřeší, jsou totiž neřešené desítky let.
• Všichni experti se shodují, že současný neblahý stav je důsledkem vylidnění regionu po 2. světové válce a příchodu nového obyvatelstva.
• Dílo zkázy dokonala nezvládnutá transformace v 90. letech, která na kraj dopadla obrovskou mírou nezaměstnanosti.
• Zdejší politici říkají, že okrajové regiony stát využíval jako odkladiště lidí, které nechtěla mít společnost na očích.
• Později vznikly stohy dokumentů s plány, jak těmto krajům pomoci. Nic z nich se nerealizovalo. Naopak, situace se stále zhoršuje.
• I současná vláda hovoří o přípravě řady projektů, odborníci jsou už ale skeptičtí.
• Skutečně pomoci může už jen zvýhodnění oproti jiným regionům při získávání dotací.

Ta situace se opakuje po každých celostátních volbách. Severozápadní Čechy a Ostravsko se na volebních mapách zbarví odlišně než většina republiky, při současných prezidentských volbách dokonce zůstaly osamoceny zcela….

 

Nejinak je tomu nyní. Nově zvolený prezident Petr Pavel se chystá ještě před inaugurací navštívit Karlovarský kraj, ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš (Piráti) se s ním chystá o možnostech pomoci chudým regionům promluvit na první společné schůzce. Vládní politici říkají, že regiony budou v příštím období jejich „top prioritou“.

Seznam Zprávy proto oslovily ministry i politiky z regionů s otázkami, jakými nástroji chtějí život ve slabých regionech zlepšit a co je podle nich hlavní příčinou toho, že i přes minulé sliby se tamní situace nejen nezlepšuje, ale podle sociologů i zhoršuje…

 

A věci se zde mění opravdu pomalu. Teprve nyní se pás severozápadních Sudet například začal alespoň trochu sžívat se svou turbulentní historií 20. století. Příkladem může být nedávné zvolení historika Martina Krska ústeckým senátorem. Je to přitom člověk, který minulost sudetských Němců v regionu popularizuje.

Historik Martin Krsek otevřeně hovoří o tématu Sudet i odsunu Němců. Vloni uspěl v senátních volbách.

„Nedávno jsem veřejně mluvila o své německé babičce a o tom, že téma sudetští Němci bylo obecně tabu. Moje mamka mi pak volala a plakala. Dlouho vnímala jako hanbu mít německé předky, sama si své užila jako dítě,“ svěřila osobní zkušenost radní pro transformaci Ústeckého kraje Iva Dvořáková (ODS).

K událostem po roce 1945 se během řeči ale dostane každý politik regionu.

 

Sudety jako země skladů. Přichází další velký hráč

 

5. 12. 2022 15:00

 

…„Program RE:START spadl za vlády Andreje Babiše na úroveň rozhodování nižších úředníků na Ministerstvu pro místní rozvoj, přestalo to být politickou a rozpočtovou prioritou a šlo to celé bohužel hodně do ztracena,“ popisuje Bohuslav Sobotka (ČSSD) konec své strategie. Sobotkova vláda se totiž snažila na Rusnokovu strategii navazovat...

 

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/volby-prezidentske-bida-zacala-odsunem-nemcu-sudety-zachrani-jen-zvyhodneni-proti-jinym-krajum-224957#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=abtest203_personalizovany_layout_varA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

 

 

Dokumenty k článku:

 

I. Karlovarské požadavky SdP z dubna 1938

 

1. Úplná rovnoprávnost německé národnostní skupiny s českým národem.

2. Uznání sudetoněmecké národní skupiny jako právnické osoby k ochraně tohoto rovnoprávného postavení ve státě.

3. Vymezení a uznání sudetoněmeckého území.

4. Vybudování německé samosprávy v sudetoněmeckém území ve všech oborech veřejného života, pokud jde o zájmy a o věci ně­mecké národnostní skupiny.

5. Zákonná ochranná ustanovení pro ty sudetoněmecké státní pří­slušníky, kteří žijí mimo uzavřené území své národnostní skupiny.

6. Napravení všeho bezpráví, které bylo učiněno sudetským Němcům od roku 1918, a nahrazení škod, které tímto bezprávím vznikly.

7. Uznání a provedení zásady: v německém území němečtí veřejní zaměstnanci.

8. Úplná svoboda přiznání k německému národu a k německému světovému názoru.

 

II. Memorandum Hergel

 

Dokladem násilného řešení německo-českých problémů jsou  „Herglovy“ téze:

a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt  závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím. 5)

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“6) Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“ 7)

d) Ponechme stranou Herglovo ujišťování, že Němci nejsou schopni žádného masakru, zatímco „husitští Češi“ ano a ponechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku  právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“8)

„Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává. 

Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“

První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. K tomu se jaksi stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existoval v československém demokratickém systému, navenek jako by požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru do Říše (což je vlastně jako by třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomé nebo nevědomé).9)

 

Z článku „Memorandum Hergel“ a formování strategických sudetoněmeckých (a německých) cílů v české otázce, autor PhDr. Václav Kural, CSc.

 

III. Od 17. září 1938 bylo Československo ve válečném stavu s Německem

Ze shrnujícího memoranda čs. ministerstva zahraničních věcí z 12. dubna 1943:

 

Na dotaz z britského zahraničního úřadu, od kterého dne je Československo ve válečném stavu s různými nepřátelskými státy, se sděluje, že je rozuměti prohlášení válečného stavu ze 16. prosince 1941 takto:

a) Pokud jde o nepřátelské státy jiné než Německo a Maďarsko, je ČSR ve váleč­ném stavu s jedním každým z nich od téže chvíle, jakmile se ocitla s ním ve váleč­ném stavu prvá z následujících spojeneckých velmocí: Velká Británie, USA a SSSR,

b) Pokud se tak stalo před 16. prosincem 1941:

 

1) Pokud jde o Německo je „Act of violence against etc." utvoření Sudetendeutsches Freikorps v Německu s podporou německé vlády, k němuž došlo 17. září 1938 a které je podle ženevské definice útočným činem. Tedy od 17. září 1938 je Československo ve válečném stavu s Německem.

Toto stanovisko bylo sděleno nótou spojeneckým zemím na konci února 1944.

(fronta.cz)
Datum 17. září 1938 jako den, kdy nastal válečný stav mezi ČSR a Německem, nadále uznává i dnešní Česká republika - viz např. nález Ústavního soudu z 18. května 1999, kde se uvádí:

V souladu s notou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64 odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy a v souladu s citovaným čl. II bod 5 má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera došlo k utvoření "Sudetoněmeckého svobodného sboru" (Freikorps) z uprchnuvších vůdců Henleinovy strany a několik málo hodin poté už tito vpadali na československé území ozbrojeni německými zbraněmi (fronta.cz)

 

V odpověď na dotaz britského ministerstva zahraničí sdělila čs. exilová vláda dne 28. února 1944 oficiální nótou britskému, sovětskému, americkému a čínskému velvyslanci, že Československo je ve válečném stavu s Německem  od 17. září 1938.

 

Tohoto dne byly na území Německa vytvořeny  a vyzbrojeny jednotky tzv. Sudetoněmeckého Freikorpsu, které přecházely státní hranice čs.-německé a útočily na čs. ozbrojené jednotky, četnictva, policie, SOS i na civilní čs. občany. Za dva týdny své existence teroristický Freikorps dosáhl stavu minimálně 15 tisíc mužů. Tímto jednáním Německo naplnilo termín agrese, vymezený ženevskou  Společnosti národů.

 

Jaké zločiny spáchali freikorpsáci? Na jejich konto spadá 110 lidských obětí, 50 těžce zraněných. Do Německa odvlékli přes 2000 občanů Československa.

Československo tak bylo ve válečném stavu s Německem jako první stát světa a Češi, Slováci, demokratičtí Němci se jako první v Evropě postavili Němcům se zbraní v ruce. Ti, kteří padli v těchto bojích byli prvními oběťmi druhém světové války. U nás  válka začala, u nás  také skončila.

 

 

IV. Henleinovci v době předmnichovské a i pomnichovské napadali, bili a vyháněli Čechy z jejich domovů v pohraničí. O tom mluví vzpomínky tisíce českých hraničářů, antifašistických Němců, které vyvěšujeme a budeme tak činit i nadále.

 

V. Německé dokumenty svědčí, že český národ měl být likvidován, část Čechů vysídlena, část germanizována ve starém říšském území a další měli být „postaveni ke zdi“, tedy přímo fyzicky likvidováni. Na našem původním území měli žít výlučně Němci. Tuto skutečnost dosvědčují některé dokumenty např. „Z pamětního spisu Neuratha a Franka o germanizaci, vystěhování a likvidaci českého národa“ z 28. srpna 1940.

R. Heydrich  po svém nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora mluvil o germanizaci českých zemí ve svém obsáhlém projevu ze dne 4.2.1942, který pronesl v Černínském paláci, tehdy v sídle říšského protektora. Z jeho projevu byla známá zvláště jedna věta, že Čech zde nemá co dělat. Výňatek z jeho projevu přineseme.

 

VI. O  podílu tzv. sudetských Němců na zničení Československé republiky mluvil již v době války Konrád Henlein, gauleiter „Sudetengau“. Zde jsou jeho slova: „Naším cílem vždy bylo zničení Československa!

Z projevu ve Vídni 4. března 1941

 

Východní marka a Sudety měly po dlouhou dobu společné dějiny a byly spolu spojeny společným utrpením i společnými cíli.* Právě zde, v dunajské kotlině a v Sudetech, povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde poprvé zapustila své kořeny idea pan­germanismu a po válce právě zde znělo hlasitě a jasně volání po anšlu­su Rakouska a po Velkém Německu...

 

Němci ze Sudet se snažili od roku 1918 paralyzovat tlak Čechů. Německá DNSAP, která dělala záslužnou práci a připravovala cestu hnutí sudetských Němců za politické sjednocení, byla však vystavena brutálním potlačovacím metodám, jimiž se české úřady na podzim ro­ku 1933 snažily zlomit politickou vůli sudetských Němců...  

 

Když mě během velkého pronásledování na podzim roku 1933 Vůdce DNSAP vyzval, abych převzal politické vedení sudetského ně­mectva, byl jsem postaven před velkou otázku: Má být národně soci­alistická strana vedena ilegálně, anebo má hnutí vést boj na přípravu k převedení do vlasti - do velkoněmecké říše - zcela legálně? Pro nás sudetské Němce zbyla pouze volba druhé cesty... Výsledek jejich bo­je tuto cestu stoprocentně a bezezbytku ospravedlnil. Abychom se vy­hnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. To byla nejtěžší psychická zatěžkávací zkouška, které jsem musel své následovníky vystavit.

 

Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitř­ní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní pomě­ry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními so­cialisty.. .

 

Skutečnost, že německá otázka se stávala stále naléhavější, umož­nila přenést ji v jejím plném významu na forum mezinárodního ve­řejného míněnÍ...

Avšak bez ohledu na vše, co jsme my sudetští Němci dokázali svým vlastním úsilím, nebyli bychom nikdy mohli dosáhnout svého cíle bez pomoci Vůdce. Jeho idea nás inspirovala, jeho síla posilovala i nás, jeho Německo nám dávalo víru ve vítězstvÍ. Historie vynese jed­noho dne svůj soud: sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost.

Völkischer Beobachter, 5. března 1941, Der neue Tag, 6. března 1941 ***

VII. O činnosti wehrvolfů na našem území v r. 1945

 

VIII. O přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Maďarska a Československa rozhodli vítězní spojenci na konferenci v Postupimi   

 

1. Postupim 1945 - Záznam deváté schůze šéfů vlád

 25. července 1945 v 11 hodin 25 minut

 

„Churchill: Je ještě jedna otázka, která sice není na pořadu jednání, ale kterou by bylo třeba projednat, totiž odsun obyvatelstva. Je velký počet Němců, které je třeba odsunout z Československa do Německa.

Stalin: Československé úřady tyto Němce evakuovaly. Nyní jsou v Drážďanech, Lipsku a Saské Kamenici.

Churchill: Domníváme se, že je třeba přesídlit 2,5 sudetských Němců. Kromě toho se Československo chce co nejrychleji zbavit 150 000 německých občanů, kteří byli svého času přesídleni do Československa z říše. Podle našich informací opustili Československo jen dva tisíce z těchto 150 000 Němců. Přemístit 2,5 milionu lidí není maličkost Ale kam je přemístit. Do ruského pásma?

Stalin: Velká část jich jde do ruského pásma.

Churchill: My je svém pásmu nechceme.

Stalin: My to ani nenavrhujeme. (Smích)

Churchill: Přinesou si sebou své hladové krky. Mám dojem, že odsun  ještě pořádně nezačal.

Stalin: Z Československa?

Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.

Stalin: Mám informace, že Češi Němce upozorní a potom je vystěhují…“

 

Co vyplývá z uvedené diskuse mezi Churchillem a Stalinem?  Že oba dva původně počítali s tím, že Němci z Československa budou rychle přesídleni. (Churchill: Mám dojem, že odsun  ještě pořádně nezačal. Stalin: Z Československa? Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.)

                            

Německé obyvatelstvo jsme   přesídlili v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců v Postupimi a v souladu s pokyny Spojenecké kontrolní rady. V žádném případě nešlo o nějakou etnickou čistku. V Československu zůstalo asi 250 tisíc Němců. Téměř 90 tisíc německých antifašistů a členů jejich rodin se z ČSR dobrovolně odstěhovalo za zvlášť výhodných podmínek. Někteří na základě výzvy směřovali do sovětské okupační zóny, aby zde pomáhali vytvořit nové německé správní a další orgány. Německo bylo poraženo. Nemělo vládu. Vládní moc se nacházela v rukou vítězných spojenců. Ti i jménem Německa jednali a také se zavazovali. V závěru odsunu německého obyvatelstva z republiky americký generál L.D. Claye a sovětského generál Lukjačenko tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců,  „dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu  a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“  (Opis zprávy, nedatovaný a nepodepsaný  je v archivu MZV)

 

Z hodnocení odsunu německého obyvatelstva z Československa SKR bychom měli vždy vycházet a nenechat se nikdy vmanévrovat do situace, kdy nás landsmani či někteří němečtí politici, a to dokonce bez jakékoliv odezvy od nás,  obviňují z různých zločinů, např. i z genocidy, válečných zločinů či zločinů proti lidskosti. Pro nás by měla platit, pokud jde o odsun, vždy výše uvedená slova amerického generála L.D. Claye a sovětského generála Lukjačenka.

 

2. Část XII. upravuje spořádaný odsun německého obyvatelstva nebo jeho složek z Polska, ČSR a Maďarska.

Postupimská dohoda obsahuje pro Československo významná ustanovení v posunutí polských hranic na západ a tím i zkrácení hranic s Německem, a zejména ustanovení o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska, což mělo znemožnit, aby bylo tohoto obyvatelstva jako páté kolony v uvedených zemích v budoucnu případně opět zneužito.

„Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky.“

 

 

3. Plán organizace odsunu Němců z Československa a Polska, Maďarska, Rakouska

Usnesení Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně 20. listopadu 1945*

 

1. Veškeré německé obyvatelstvo, které bude odsunuto z Polska (tři a půl miliónu osob), bude přijato do sovětského a britského oku­pačního pásma v Německu.

 

2. Veškeré německé obyvatelstvo, které bylo odsunuto z Česko­slovenska, Rakouska a Maďarska (3 milióny 150 tisíc osob), bude při­jato v americkém, francouzském a sovětském okupačním pásmu v Německu.

 

3. Předběžné rozmístění obyvatelstva do jednotlivých pásem bude následující:

 

a) do sovětského pásma

z Polska 2,000.000 osob

z Československa 750.000 osob

 

b) do britského pásma

z Polska 1,500.000 osob

c) do amerického pásma

z Československa] ,750.000 osob

z Maďarska 500.000 osob

 

d) do francouzského pásma

z Rakouska 150.000 osob

 

4. S přejímáním obyvatelstva z výše uvedených zemí bude mož­né začít ihned po potvrzení tohoto plánu, a to podle tohoto rozvrhu:

v prosinci 1945 -  10% celkového počtu

v lednu a únoru 1946 - 5 % celkového počtu

v březnu 1946 - 15% celkového počtu

v dubnu 1946 -  15% celkového počtu

v květnu 1946 -  20% celkového počtu

v červnu 1946 -  20% celkového počtu

v červenci 1946 -10% celkového počtu

Změny mohou nastat v důsledku počasí nebo dopravy a po získání podrobnějších informací o počtu odsunovaného obyvatelstva... **

 

* Kontrolní rada složená ze zástupců čtyř spojeneckých velmocí _ USA, Anglie, Francie a Sovětského svazu - byla vytvořena jako vr­cholný orgán spravující poražené Německo. 20. listopadu] 945 byl schválen její plán organizace odsunu německého obyvatelstva.

 

** Český překlad cit. podle: V. HAlDU, L. LÍSKA, A. ŠNEJDÁREK, Německá otázka 1945 - /963. Dokumenty a materiály. Praha 1964, s.99.

 

Zprávu o usnesení Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně z 20. li­stopadu 1945 sdělili zástupci velmocí - sovětský, britský a americký velvyslanec v Praze - československé vládě zvláštními nótami z 28. listopadu, 3. a 7. prosince 1945. Archiv ministerstva zahraničních vě­cí, Německo 1945-1950, k 13, 03, Č. 72744/45.

 

Další texty k Postupimi přineseme postupně.

 

IX.

 

K činnosti a programu „Sudetendeutsche Landsmanšaft“ (SL) po druhé světové válce

 

Motto: Co k henleinovskému dědictví v současnosti říká dr. Eva Hahnová?

Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

https://pravednes.cz/HahnovaEva.profil

 

Poznámka: Paní Dr. Eva Hahnová pracovala několik let v jedné „sudetoněmecké“ instituci, takže zblízka poznala „sudetské Němce“. 

Uvedeme další citáty z tohoto období, pronesené nejen představiteli SL, ale také některých německých politiků.

A.

1.Jako odstrašující případy budeme některé citovat nebo zkratkově uvedeme

a) Na sjezdu SL v r. 2012  B. Posselt mimo jiné řekl: „Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléřce, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“ (Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu SL v r. 2012)

Z uvedeného vyplývá, že intervence ve prospěch přímého jednání naší vlády se SL se opakovaně dopustil H. Seehofer, tehdy premiér Bavorska. Neuspěl. Teprve intervence kacléřky Merkelové byla úspěšná. O co šlo z hlediska mezinárodního práva? O hrubé a nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitostí, které vedlo k jednání naší vlády, vedené tehdy premiérem Nečasem, se SL. 

2) „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden…“ (Z projevu Horsta Seehofera, bavorského premiéra, na 66. sjezdu SL 24. května 2015)

 

3) Pan H. Seehofera provází naši politiku již od doby, kdy nastoupil do funkce předsedy bavorské vlády a tím i patrona SL. V současnosti zastává funkci spolkového ministra vnitra. A právě v této funkci se nechal slyšet: …„aplikací Acquis communautaire by došlo v České republice, ke zrušení Benešových dekretů, v Polsku Bierutových dekretů! Tuto myšlenku vyjádřil už 25.8.2018 německý ministr vnitra Horst Seehofer v Berlíně na konferenci „Svazu vyhnanců“, kdy označil ve své řeči Benešovy dekrety za : „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš-Dekrete“ Toto jsou slova německého Spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra! 

4) „Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety,“ prohlásil dnes (Sjezd SL v Augsburgu) za silného potlesku stovek přítomných státní tajemník německého ministerstva vnitra Stephan Mayer (CSU). Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu.“ (http://www.obcansky-tydenik.cz/zrada-naroda-nachystana-benesovy-dekrety-budou-v-roce-zruseny/“

 

Ve hře o dekrety prezidenta republiky nejde jen o majetek.   Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“.  A pokud by k tomu došlo, pak bychom již nemohli považovat Evropu za demokratickou. Co by nás postihlo, pan profesor V. Pavlíček přesně říká a tak nás varuje před takovou pro nás těžko představitelnou budoucností.

 

 5) V roce 2006 v Norimberku se konal sjezd „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ pod heslem - „Vyhnání je genocida – právu na vlast patří budoucnost!“ To byl již B. Posselt v čele SL.

- Z protičeských útoků můžeme vinit nejen „sudetoněmecký landsmanšaft“ německý, ale také i rakouský. Mottem na Dni vlasti, který se konal 13. září v r. 2015 v Klosterneuburg, Babenbergerhalle, Rakousko, byla slova: „Před 100 lety genocida Arménů – před 70 lety sudetských Němců“.

- Generace dědiců sudetských Němců má více než jednu vlast/domov a pracuje s velkým potěšením na tom, aby byly respektovány všechny její domovy, historické a vytvořené. Sudetenpost, 9.6. 2016, str. 5

- „Vyhnání nebylo vedlejší škodou Druhé světové války, bylo chladně plánovaným válečným zločinem.“ (Z projevu B. Posselta na sjezdu SL, Augsburk, květen 2015)

- „Nebyla to žádná spontánní pomsta, byla to chladnokrevně plánovaná etnická čistka,“ řekl Bernd Posselt o poválečném vyhnání sudetských Němců z Československa. Drsné pojmenování odůvodnil ročním i delším časovým odstupem od konce války, s nímž Československo Němce vyhánělo. Podle Posselta to jasně svědčí o tom, že nešlo o akt pomsty pod vlivem rozjitřených emocí, ale právě o zmíněnou „čistku“. (https://www.forum24.cz/bernd-posselt-odsun-byla-chladnokrevne-planovana-etnicka-cistka/

 

6) „A Evropa potřebuje silný střed. Tímto silným středem jsme my v jižním Německu a na území bývalé dunajské monarchie, která byla malou Evropou, rozvrácenou před 100 lety pařížskými smlouvami. Toto společenství oživit moderní a demokratickou formou doby a učinit ji srdcem silné Evropy, je úkolem pro bavorskou a českou politiku i v neposlední řadě i pro sudetoněmeckou národnostní skupinu jako přirozený spojovací článek. ( Z projevu B. Posselta, na 70. sjezdu v Řeznu, 8. červen 2019)

 

7) „Včera jsem řekl spolkovému ministru vnitra, že doufáme v brzkou aktivní angažovanost spolkové vlády v těchto otázkách tak, jak již činí Bavorsko. Říkám jasně: musíme se snažit, aby občané ČR – takových bude stále přibývat -, kteří se angažují pro takovou společnou kulturu, dostali nutnou podporu. D. Herman spolu s našim bývalým ministrem kultury, L. Spaniem, dovedli nás na cestu vedoucí k bavorsko-české kulturní dohodě, v jejímž centru stálo mnoho sudetoněmeckých záležitostí. To nesmí nyní zahynout! Tyto úmluvy musí pokračovat! K tomu patří i to, že četní partneři, které jsme našli a nacházíme v českých kulturních institucích, se nesmí stát obětí proměn, kdy by mohli být posláni jeden nebo druhý z netransparentních důvodů do pustiny. Ti, kteří s námi pracují na společné kultuře v tomto velkém politickém dílu, zasluhují podporu politiky.… Jsme rozhodnuti aktivně spolutvořit naši bavorskou a českou vlast.“  ( Z projevu B. Posselta, na 70.sjezdu SL v Řeznu, 9. červen 2019)

 

8) Co na to vše a další řekl pan Podivínský, velvyslanec ČR v Berlíně, na 70 sjezdu SL v Řeznu? Prohlásil: „…„Vážený pane premiére Södere, vážený pane Posselte, vážené dámy a pánové, krajané, milí sousedé a přátelé.

… Díky Bohu uměli tito moudří, světa zkušení, otevření a kooperativní lidé přesvědčit o této své správné cestě i ostatní a také je vzít s sebou na tuto cestu. Za všechny takové si zde dovolím jmenovitě uvést bývalého bavorského premiéra Horsta Seehofera a bývalého českého premiéra Petra Nečase, kteří učinili s odvahou a odpovědností ty veřejně nejviditelnější kroky, stejně tak jako dnešní premiéry Marcuse Södera a Andreje Babiše, kteří jsou připraveni tento trend vzájemného porozumění a sbližování dále rozvíjet…Podle mého pevného přesvědčení je zde udělaný společný výkon jednoznačným příkladem pro Evropu dneška a především pro společnou evropskou budoucnost! …V tomto do budoucna orientovaném smyslu ještě jednou děkuji za pozvání a možnost sdělit vám toto první oficiální dobré poselství českého velvyslance, jsem skálopevného přesvědčení, že je před námi dobrá budoucnost, na kterou se těším. Děkuji.(ps, mzv.cz, Prvnizpravy.cz, foto: ps)

ch) Na projev pana velvyslance T. Podivínského reagoval B. Posselt zejména těmito slovy: „…milý Tomáši. To, co jsi dnes řekl, nebylo jen slovo přítele – velvyslanec vyslovil oficiální poselství českého státu. Děkujeme Ti za to! Vidíme, že jsme šli opravdu přímou cestou.“

 

9) Citujeme z článku „Konečně už to řekli nahlas“, jehož autorem je V. Klaus

V Evropské unii se často mluví jen v náznacích a jasná slova – záměrně – chybí. Občas se ale někdo přeřekne.

Minulý týden vystoupil v Berlíně, v Institutu pro evropskou politiku, německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth…  V projevu nám bylo sděleno, že „klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! Že toto vměšování se už dávno velmi intenzivně probíhá, víme, ale že se to takto jednoznačně a jednoduše řekne, je pozoruhodné. My, kteří známe Lisabonskou smlouvu, to víme. Drtivá většina (99 %) lidí v Evropě ji ale nezná.

V části textu, která se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, se zcela bezostyšně říká, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“. A ještě se skromně dodává „i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout“. Nevím, jestli Německu někdo tuto roli nabízí. Václav Klaus, 8. 6. 2016, www.klaus.cz/clanky

Teprve poté po několika měsících vystoupil B. Posselt se svou tezí, že Evropa by měla převzít patří vedoucí roli ve světě. Jak to do sebe hezky zapadá. Nejdříve  Německo ústy jistě autoritativního činitele prohlásí, že mu, jako nejsilnějšímu státu EU, náleží vůdčí role v Evropě, a pak po několika měsících B. Posselt začne nezastřeně šilhat  po vedoucí roli Evropy ve světě. (Evropa by měla převzít vůdčí roli ve světě, myslí si Bernd Posselt, @PolakPavel @Radiozurnal1 lhttp://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/1676878)

Neměli bychom zapomínat na to, že pan B. Posselt je nejen vůdcem SL, ale také německé „Panevropy“.

 

Nemůžeme dále citovat slova různých činitelů SL, kteří v době po uzavření ČND nás vinili z válečných, genocidních zločinů a zločinů proti lidskosti. Nejednou mluvili o tom, že nám padlo za oběť více než 200 tisíc Němců, z nichž jsme zřejmě většinu vyvraždili. Dříve než jsme německé obyvatelstvo vyhnali, jsme je okradli o majetek.  Z republiky tito „přátelé“ dělají místo činu krvavých čistek. Divíme se, jak je možné bez jakékoliv oficiální reakce přecházet přes tvrzení panů landsmanů, že jsou druhým národem v českých zemích, kde se nalézá jejich původní vlast. Velkomyslně se vzdali náhrad za škodu, která jim vznikla vyháním z vlasti. Nyní si podržují již jen právo na původní vlast. Z hlediska mezinárodního práva pro tato tvrzení není žádné opodstatnění. Uvedená práva si sami nadělili a nyní se snaží nás i další přesvědčit o svých nezcizitelných právech. Postrádáme jasnou a tvrdou oficiální reakci na tato a podobná tvrzení.

 

B.

K programové části SL

 

Máme řadu základních dokumentů SL. Jen ukázkově některé z nich uvedeme. Ostatní budeme publikovat postupně.

 

I. Původní  Stanovy SL :  

§3 stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu zní takto: "a) zachovat přes tři miliony sudetských Němců, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni ze své vlasti v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku, a rozptýleni po celém světě, a jejich potomky, jako politické, kulturní a sociální společenství, a hájit jejich záležitosti ve vlasti jakož i na územích, kde nyní žijí;'

b) spolupůsobit za spravedlivé národní a státní uspořádání, ve kterém budou celosvětově zažehnána vyhánění, vraždy národa nebo ,etnické čistky' a diskriminace, a kde bude zaručeno zejména právo na vlast, práva národních skupin a právo na sebeurčení pro všechny národy resp. národní skupiny;

c) prosazovat právní nárok na vlast, její znovuzískání a s tím spojené právo národní skupiny na sebeurčení;

d) hájit právo na navrácení resp. plnohodnotnou náhradu nebo odškodnění za zkonfiskovaný majetek sudetských Němců;

e) pečovat o krajany hospodářsky a sociálně;

f) pečovat o kulturní a myšlenkové dědictví vlasti jako součást německé a evropské kultury, toto podporovat a dále rozvíjet;

g) přispívat k porozumění mezi národy v Evropě na základě pravdy a práva, zejména k nastolení partnerských vztahů mezi Němci a Čechy".

 

Z původního  znění stanov si Sudetoněmecký landsmanšaft  zachoval právo na vlast, jíž má na mysli naše pohraniční území, které stále nazývají, za Henleina i v současnosti, „Sudety“.  Z hlediska mezinárodního práva je tato  teze jen fikcí, nemá žádné opodstatnění. SL si přisvojuje též právo na sebeurčení národa a toto právo samovolně rozšiřuje i na národnostní skupiny, aby se vztahovalo i na ně. Právo na sebeurčení však „sudetským Němcům“ nenáleží. Nejsou národem.  Přesto tuto tezi dále drží a snaží se o jejich přijetí zpočátku alespoň některými českými politiky. V poslední době stále více se můžeme setkat, že i v českých článcích termín Sudety zaznívá. Jde o průzkum bojem. Pokud se proti těmto pokusům neozveme, dojde potom i na termín „sudetský Němec“. Nakonec bude položena otázka, kam patří sudetští Němci? Samozřejmě podle těchto aktivistických médií odpověď bude znít do Sudet. A pak již  půjde do tuha.

 

II. Sudetoněmecký program 20 bodů z roku 1961:

16.     Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.

Stanovy SL byly v roce 2017 (?) novelizovány. O novelizaci programových dokumentů však nevíme nic. Vzhledem k tomu, že landsmanšaft prosazuje právo na svou původní vlast, pak výše uvedený text  odpovídá jeho nárokům. Pokud by však SL uchoval celé znění bodu 16, setkal by se jistě s odporem řady vlasteneckých subjektů. Je proto možné, že se nyní SL ještě nehlásí plně k tomuto bodu.

 

III. Sudetoněmecké otázky.Juristické dobrozdání

Část V.

Závěrečné teze a katalog požadavků

Vídeň – Innsbruck 1991

Úvodem

Vláda Svobodného státu Bavorska požádala mezinárodně uznávaného vídeňského juristu prof. dr. Felixe Ermacoru – který je činný jako znalec v otázkách lidských práv také pro OSN – aby vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám, souvisejícím s vyhnáním sudetských Němců z jejich vlasti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Předkládáme zde závěrečné teze obsáhlého právního dobrozdání, v němž profesor Ermacora dochází k závěru, že se jedná nejen o nepromlčitelné skutkové podstaty bezpráví, ale že musí následovat obapolné vyjasnění těchto otázek, přičemž závažné klíčové funkce připadají ČSFR a ČR. Pravdě se člověk nemůže, nemá ani nesmí vyhýbat. Z přiznání pravdy vyplývá uznání existujících právních zásad jako základů soužití lidí a národů. Jen ten, kdo právo ctí a podle práva jedná, zajišťuje budoucnost.

V tomto smyslu předkládáme tyto shrnující stránky k úvaze českému čtenáři.

Franz Neubauer, ministr v.v., mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny

 

Závěrečné teze a katalog požadavků

Spolková vláda a vláda Svobodného státu Bavorsko vyhlásily záštitu a patronát nad národností sudetských Němců, a tuto záštitu dodnes vykonávají. V procesu sjednocení Německa nedošlo k prohlášení o tom, že by patronát pozbyl platnosti. Platí proto i nadále zjištění, že česko-německé vztahy lze pokládat za uspořádané teprve tehdy, až se v sudetoněmeckých otázkách dosáhne vzájemné shody a ujasnění.

K sudetoněmeckým otázkám nenáleží otázka teritoriální; tu lze v souvislosti se sjednocením pokládat za vyřešenou v Pražské smlouvě z let 1973/74, která prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou.

Otevřenými otázkami zůstávají i nadále sebeurčení, právo na vlast a problémy majetkoprávní. Tu je nutno dospět k řešení podle měřítek mezinárodního a státního práva, a především také lidských práv. Na základě mezinárodně právní kontinuity Československa je nutno juristicky mu příčíst vinu na odpíraném sebeurčení, vyhnání, odnětí majetků; za to vše nese Československo mezinárodně právní odpovědnost.

Sebeurčení a právo na vlast

1. Od roku 1918/19, kdy byli sudetští Němci proti své proklamované vůli vyčleněni z Rakouska a připojeni k nově vzniklému Československu, nedosáhli nikdy možnosti uskutečňovat své právo na sebeurčení:

- k přičlenění sudetských území, obývaných miliony německých Rakušanů, k Československu na základě St.-Germainské mírové smlouvy z roku 1919 došlo bez ohledu na sebeurčení, které bylo dohodnuto jako zásada při jednáních o příměří mezi Rakousko-Uherskem a spojeneckými mocnostmi;

-  k přičlenění sudetských území k Německé říši na základě mnichovské dohody v roce 1938 došlo rovněž bez lidového hlasování;

-  vyhnání sudetských Němců z rodné vlasti v letech 1945 až 1947 a vyvlastnění, o němž po druhé světové válce rozhodli jiní, bylo nejen v rozporu s Atlantickou chartou a s pozdější zásadou sebeurčení, zakotvenou v Chartě Spojených národů; vyhnání sudetských Němců je navíc genocidiem a zločinem proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné; - od té doby se sudetští Němci nacházejí ve stavu odpíraného práva na sebeurčení; také Pražská smlouva z let 1973/74 a sjednocení Německa, určující definitivní německé hranice, byly příslušnými juristickými subjekty – státy – dohodnuty bez uvážení práva na sebeurčení národů.

Tím však právo na sebeurčení – právo národnostní – nezaniká.

2. Právo na vlast, proklamované svazy vyhnanců, německými vládami a většinou německy psané i cizojazyčné vědy, které je v podobných případech uznáváno i Spojenými národy, je možno pokládat za podstavec práva na sebeurčení. Opakovaně je potvrzováno v případě Palestinců, řeckých obyvatel Kypru, uprchlých Afghánců. Pokud by se upíralo sudetským Němcům, znamenalo by to dvojaká juristická měřítka.

3. Právo na vlast jako podstavec práva na sebeurčení národa nelze zbožňovat s územními nároky. Zahrnuje především možnost obývat a získávat bydliště v rodných, po staletí kultivovaných územích, svobodnou volbu místa bydliště, veřejné i soukromé užívání rodné řeči, krátce, plné využití lidských práv v rodné vlasti. K těmto právům se hlásí jak Spolková republika Německo, tak i Československo.

4. Účinné právo na vlast předpokládá dnes vytvoření příznivého domovského prostředí. To lze vybudovat pomocí náležitých regionalistických dohod mezi jednotlivými správními jednotkami, od státu po obce, v Německu, Československu a Rakousku. Měřítkem je Evropská Regionalistická konvence.

 

B. K ochraně menšin

1. Menšinová ochrana, jak byla pro sudetské Němce v letech 1919/20 zajištěna mezinárodní úmluvou a vnitrostátním právem, byla nedostačující a nepřiměřená v porovnání s historickým, hospodářským a početním postavením sudetských Němců. V žádné fázi neobdrželi autonomii. Museli se spokojit s opatřeními, která neodpovídala duchu Společnosti národů. Nedostatečná menšinová ochrana a diskriminující zacházení se sudetskými Němci oproti jiným národům v Československu mezi dvěma válkami byly rovněž jednou z příčin narůstajícího konfliktu mezi státem a národnostní skupinou.

2. Mnichovská dohoda z roku 1938 měla pomoci zažehnat ohniska konfliktu ve střední Evropě. Ve chvíli uzavření této dohody nemohla široká masa národů rozpoznat, že byla také účelovým prostředkem národně socialistické evropské politiky vlády Adolfa Hitlera. Po roce 1939 začali čeští exiloví politici usilovat o to, aby mnichovská dohoda byla prohlášena za neplatnou.

3. Čeští exiloví politici však také začali plánovat a připravovat vysídlení sudetských Němců z jejich vlasti. Dělo se tak i pod rouškou vyřešení menšinového problému. Podařilo se jim, navzdory jinak humánním a humanistickým prohlášením spojenců, postupně získat jejich politiky pro plán vysídlení.

4. Plán vysídlení byl přeměněn v čin bezprostředně po ukončení nepřátelských akcí druhé světové války ve střední Evropě. Byl zahájen vlnou vyhánění, jaké nemělo obdoby. Poté vedl podle bodu XIII Postupimských usnesení k „organizovanému transferu obyvatel“.

Události vyhnání a veškeré jeho následky je, podle právního stavu epochy, a tím spíše dnes, nutno pokládat za vraždu národa (genocidium) a zločin proti lidskosti, průběh sám za „barbarský“: výsledkem byly nesčetné tisíce mrtvých, nezvěstných, zavlečených.

5. Jedním z důsledků vyhnání je zpustošená hospodářská, stavební a kulturní podstata sudetských území. Tato podstata je napadena v samém jádru také zničením životního prostředí.

6. Pozůstalí Němci žijí rozptýleně a v nevelkých skupinách, také oni zmizeli z rodné vlasti. V porovnání s evropským standardem, jak se postupně utváří, je jejich menšinová ochrana slabá.

7. Je nezbytně nutné bilaterálně dohodnout menšinovou ochranu, skloubenou s evropským garančním systémem, aby se tím vytvořila půda pro  právo  na vlast  a   pro

skutečné dorozumění mezi národy.

C. Sudetoněmecká majetková otázka

Právo na sebeurčení, právo na vlast a účinná ochrana menšin mohou být zčásti variabilními veličinami. Globální zničení sudetoněmeckého majetku následkem vyhnání je nevariabilní mezinárodně právní problém. Co z toho vyvodí politika, je v její zodpovědnosti.

1. Vyhnáním a jeho důsledky způsobená majetková ztráta sudetoněmeckého jmění je zřejmě vyčíslitelná více než 100 miliardami DM.

2. Globální odnětí majetků postihlo cizí státní příslušníky, protože kolektivním odnětím státní příslušnosti vyloučilo Československo ze svého občanství převážnou většinu sudetských Němců, kteří v r. 1938 získali německou státní příslušnost.

3. Odnětí majetků se udalo ve dvou vlnách. V první vlně byly zabrány sudetoněmecké majetkové hodnoty faktickým postupem, v druhé vlně byly sudetoněmecké majetky zabaveny prezidentskými dekrety a zákony.

4. Odnětí majetků byla konfiskace cizího jmění v právním smyslu, protože bylo provedeno bez odškodnění. Mezinárodní právo hodnotí konfiskace jmění cizinců jako mezinárodně protiprávní.

5. Mezinárodní právo nicméně uznává převod jmění prostřednictvím konfiskace, pokud tato konfiskace odpovídá „ordre public“ (veřejnému pořádku). V případě sudetoněmeckého genocidia se nemohlo jednat o převod jmění, protože tato vražda národa (genocidium) naprosto neodpovídá „ordre public“, a dnes odporuje také československému veřejnému pořádku, uvážíme-li že se Československo stalo členem Rady Evropy, a Evropská konvence lidských práv výslovně zdůrazňuje majetkové záruky a zapovídá kolektivní vyobcování ze státní příslušnosti. Konfiskace jako součást genocidia nevytváří platné právní oprávnění k získání majetku. Majetek je nutno restituovat.

6. Pokud toto pojetí nedojde souhlasu, pak vyžaduje mezinárodní právo v každém případě odškodnění za konfiskace. Jak vysoké má být odškodnění – „prompt, adequate, effective“ (okamžité, dostatečné, v hotovosti) – anebo „přiměřené“, je sporná otázka. Tu je nutno objasnit cestou vyjednávání.

7. Jmění Německé říše na bývalém sudetoněmeckém území a v Československu platí za konfiskované bez náhrady. V souhlasu s „ordre public“ to bude nutně platit i o majetku německé národně socialistické dělnické strany, NSDAP, a jejích složek.

8. Povinnost odškodnění se neruší německými opatřeními vyrovnávacími, reparačními a restitučními. Československé protipožadavky se mohou vztahovat pouze na říšské, případně spolkové jmění, nikoli na jmění soukromých osob. Rozsudek Spolkového ústavního soudu z 23.4.1991, který potvrzuje vyvlastnění, provedená v sovětské okupační zóně, není prejudicí pro sudetoněmeckou majetkovou otázku.

9. Podle mezinárodního práva má konfiskující stát povinnost dát k dispozici svůj právní systém tak, aby bylo možno uplatnit restituční a odškodňovací nároky. Pokud to není možné ze strany „státu konfiskujícího“, pak je povinností státu, jehož občanem je nositel konfiskovaného jmění, přijmout taková opatření, aby odpovídající odškodnění bylo provedeno. Poněvadž tzv. přechodová smlouva (Smlouva o úpravě otázek vyplývajících z války a vojenského obsazení z 31.3.1955) pro jistou dobu vylučuje právní cestu ve věcech odnětí majetku, aniž by uváděla výhrady, je toto vyloučení ve světle  Evropské konvence lidských práv pochybné.

10. Nezabraňuje obrátit se na evropské instituce, protože jakékoli jednání či opomenutí Německa v souvislosti se sudetoněmeckými majetkovými otázkami vytváří „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a postojem Německa v sudetoněmecké majetkové otázce.

11. Mezinárodní praxe a praxe států poválečné epochy zaznamenávají majetkové smlouvy mezi státy, usilujícími o řešení problémů odškodnění smlouvami o globálních sumách. Význam sudetoněmeckého jmění a postavení Československa v novém společenství evropských států však zapovídá vyplacení nějaké „lump sum“ (sumy v kostce). Řešení majetkových otázek, spadajících do doby po vyhlášení československých konfiskačních dekretů a zákonů, je v každém případě technicky uskutečnitelné, poněvadž existují přesná nařízení o konfiskaci a o hodnocení zabavených majetků, a nové Československo samo už zahájilo nápravu  komunistického majetkového bezpráví vůči československým státním občanům.

12. Při řešení majetkoprávních otázek je nutno brát v úvahu povahu majetku, právní postavení postižených a časový termín jednotlivých odnětí majetku. Náhrada globálního odnětí majetků v důsledku vyhnání a genocidia nemůže představovat žádné bezpráví, nýbrž slouží zachování právních hledisek předepsaných evropským mezinárodním právem.

 

D. Katalog požadavků

1. Vyhnání je nutno hodnotit jako nepromlčitelný akt vraždy národa (genocidia). Vyhnání anulovat a prohlásit je za neplatné je mravním příkazem.

2. „Právo na vlast“ není žádným územním státním nárokem, nýbrž individuálním a kolektivním právem na realizaci sebeurčení  spojeným s požadavky – svobody přicestování, svobodné volby bydliště, svobody majetkové.

3. Je nutno usilovat o umožnění usnadněného získávání státního občanství.

4. O rozvoj regionalismu, přesahujícího hranice, na němž by se podílely z Německa spolková země Bavorsko  a Sasko, z Rakouska Horní a Dolní Rakousy; regionalismus, přesahující hranice, se má utvářet na základě Regionalistické konvence Rady Evropy.

5. Pro (pozůstalou) německou národnostní skupinu v ČSFR je nutno vybudovat účinnou ochranu národnostní skupiny s právem na vlast.

6. Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.

7. Za současného právního stavu neprosadí jedinec patřičné právní řízení, ani nenajde kompetentní soud, u kterého by mohl uplatnit  majetková práva. To platí i pro Německo a Rakousko.  Tyto záležitosti je nutno dojednat.

8. Srovnatelné příklady ukazují, že rámcové smlouvy o odškodnění jsou cestou, jak uspořádat majetkové otázky. V této souvislosti je přednostně důležité objasnit státní příslušnost obětí vyvlastnění v okamžiku vyvlastnění, a podle toho jednat dál.

9. Přestože Evropská konvence lidských práv zaručuje ochranu majetku (čl. 1,I. Dodatečný protokol), nelze v případě stížností zcela vyloučit účinnost námitky „ratione temporis“ (ducha doby). Ledaže by existoval  „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a jednáním nebo opomenutím Německa. Československé námitce proti platnosti majetkového práva k tíži sudetoněmeckého majetku je nutno odporovat v případě, že Československo ratifikuje přístup k Evropské konvenci lidských práv.

10. Cesta, kterou lze doporučit, je požádat Spolkovou republiku – jako ochrannou mocnost sudetských Němců – aby veškeré dosud trvající otázky, které vyplývají z tohoto komplexu otázek, objasňovala a řešila smluvní cestou. A to za spolupůsobení patronátního Bavorska a legitimních zástupců sudetských Němců.

V. Několik významných dokumentů SL budeme publikovat postupně

VI. Je pravděpodobné, že při volbách prezidenta republiky hrálo několik kandidátů i německou kartou.  Časem se ukáže dosud i nebývalá vstřícnost některých našich ústavních činitelů a politiků vůči tzv. sudetoněmeckému landsmanšaftu. Pro české státní a národní zájmy to bude doba velmi těžká. Kde bude naše právo na reparace od Německa? Zapomeneme na něj nebo opět otázku reparací s plnou naléhavostí nastolíme? Pokud neukážeme též schopnost se organizovaně postavit  proti stoupajícímu tlaku landsmanů, českých sudetomilů a germanofilů, pak nebudeme mít šanci uspět.

Připravil Dr. O. Tuleškov