Odjížděli jsme z Ústí n. L. předposledním vlakem a henleinovci na nás ze železničního mostu stříleli
Odjížděli jsme z Ústí n. L. předposledním vlakem a henleinovci na nás ze železničního mostu stříleli
V době vyhlášení mobilizace jsem byl odveden k vojenské pracovní povinnosti, kde jsme s nadšením kopali zákopy, stavěli protitankové zátarasy a drátěné překážky. Nezapomenutelné jsou a zůstanou mé vzpomínky na to ohromné nadšení našich lidí bránit svou vlast. Avšak většina sudetských Němců se v té době čs. státní příslušnosti dobrovolně zřekla s tím, že chtějí „Heim ins Reich“, a to i za cenu použití síly.
Z velkého nadšení došlo k ohromnému zklamání, když nám byla čtyřmi velmocemi vnucena ostudná Mnichovská dohoda. Nastalo období nejistoty, ponížení, napětí, strachu o vlastní bezpečnost, o ztrátu zaměstnání a majetku, o rozdělení rodin atd. Tato psychická traumata připravovala Čechům většina sudetských Němců.
Nařízené likvidace zákopů, drátěných překážek a protitankových zátarasů jsem se již nezúčastnil. Využil jsem tohoto období k tomu, abych společně s matkou odvezl své dvě sestry, nejnutnější oblečení a prádlo k příbuzným do Záp u Brandýsa n.L. Obratem jsem se s matkou vrátil, abych nastoupil do zaměstnání a připravoval se s rodiči na evakuaci. Po návratu do zaměstnání jsme zjistil, že došlo ke dvojí dělbě práce. Zatímco němečtí pracovníci chystali slavnostní uvítání německých okupačních vojsk přípravou praporů s hákovým křížem, tak se čeští pracovníci zabývali balením a stěhováním části laboratorního zařízení a laboratorních potřeb s popisem místa určení Pečky.
Bydleli jsme v té době v železničářském strážním domku v Řehlovicích, odkud jsme také evakuovali. Otec sehnal otevřený vagón, do kterého jsme s matkou za účinné pomoci našich vojáků, střežících vojenská opevnění, naložili nábytek a peřiny.
S matkou jsme odjeli do Ústí n. L. a vyhledali otce. Spolu jsme ještě prošli ulicemi naplněných atmosférou radosti německých občanů. Poté jsme se odebrali na nádraží, kde v čekárně a restauraci panoval pláč, smutek a vzdor odjíždějících českých občanů. Tam jsme se také od našich železničářů dozvěděli, jaké úsilí museli vyvinout, aby zabránili německým zřízencům zdržovat vagóny a zásilky do vnitrozemí tak dlouho, až by se po příchodu okupantů staly jejich kořistí.
Před našim odjezdem přistoupilo z vlaku od Chomutova několik německých sociálních demokratů z Falknova, kteří stačili utéct jen ve spodním prádle. Odjížděli jsme z Ústí n. L. předposledním vlakem a henleinovci na nás ze železničního mostu stříleli. Někteří pracovníci Spolku, kteří v Ústí n. L. zůstali až do příchodu německé správy, mi po svém příjezdu do vnitrozemí vyprávěli, co se pak dělo. Hned v prvních dnech došlo k zatčení Židů a později i angažovaných Čechů. Zatčení byli internováni, Němci se na nich dopouštěli fyzického násilí, nutili je pít z plivátek apod.
V pohraničí jsme museli nechat veškeré domácí zvířectvo. Z nábytku po více než měsíčním putování v otevřeném vagónu zůstalo jen dřevo na topení a z peřin nic. Žádná škoda nám však nikdy nebyla uhrazena.
Při jedné z mých návštěv v SRN jsem se seznámil s dvěma odsunutými Němci. Při rozhovoru s nimi ani jeden nepřipustil, že zhoršování vztahů mezi Čechy a Němci způsobil nastupující fašismus, který henleinovci přijali za ideologii. Oba zastávali názor, že veškeré zlo pochází od Čechů.
Vratislav Chládek, tehdy Řehlovice
