České národní listy

Abychom se k ní mohli nějak, alespoň částečně propracovat, musíme si především stanovit zásadu, že historie není služkou politiky a politiků, a to ani Německa, či Československa nebo jeho nástupnického státu, kterým je ČR.

Jednu událost z minulosti, ať již dávné či z doby nepříliš vzdálené, nemůžeme vytáhnout bez její souvislosti s ději s ní probíhajícími, či ji dokonce podmiňující. To je cesta vedoucí k dějinným deformacím. A to se Němcům i nám, našim příslušným ústavním orgánům, zatím vede ve věci zabití Němců na čs.-německých hranicích, případně na hranicích čs.-rakouských.  Veřejnosti, a tedy ani nám, není totiž nic známo o tom, že bychom se my, Čechoslováci či Češi, zabývali úmrtím a zraněním Čechů v poválečném západním Německu, nebo na jeho hranicích, ač víme, že i tam byli Češi zabiti.

B. Čelovský dokonce popisuje krvavou událost, k níž došlo v táboře Valka u Norimberka. Naše příslušné orgány měly dost času, aby po německé straně diplomatickou cestou žádaly vysvětlení. Došlo k tomu? Nevíme! Rozhodně po roce 1989 bylo možné vznést na německou stranu požadavek, ale nejen kvůli událostem ve Valce, abychom společně s Němci vytvořili vyšetřovací tým, který by se Valkou i úmrtím našich lidí na čs.-německé hranici zabýval.  Udělali jsme to? Nevíme. Pokud se tomu tak nestalo, měli bychom velmi rychle zareagovat, obdobně jako učinili Němci vůči nám, aby došlo k vyšetření všech těchto trestných činů, nemůžeme v této fázi kvalifikovaně mluvit o zločinech proti lidskosti. Nejde jen o ty, kteří stříleli, ale i o ty, kteří vydali rozkazy nebo nesou za smrt našich lidí vyšší odpovědnost.

V mezinárodním právu platí princip reciprocity. Chceme-li se dopracovat k poznání historické pravdy nemohou Němci vyšetřovat jen Čechy či Slováky pro podezření ze spáchání trestních činů, či zločinů proti lidskosti. Na hranicích, nebo dokonce i v Německu, umírali i Češi. I proto je bezpodmínečně nutné, abychom i my, třeba společně s Němci, začali vyšetřování těch, kteří stříleli či nesou vyšší odpovědnost za smrt našich občanů.

Je-li naopak cílem některých kruhů udělat z nás zločince a z Němců naše oběti, pak současný postup vede k jeho naplnění. Nemůžeme věřit, že by takovou zvrácenost naši občané mohli přijmout mlčky a tak se podrobit „vyšší pravdě“.  Pokud by někdo skutečně se snažil jít takovou cestou, je naší povinnosti jasně říci, že přepisovat naše dějiny nikomu nedovolíme. A kdyby náš hlas byl slabý, sotva slyšitelný, nebo by byl umlčen, pak dodejme, že lež má krátké nohy. Pravda proto zvítězí, i když to dá fušku, jak říkal Honza Masaryk.

Dr. O Tuleškov