České národní listy

Kubiš a Gabčík, českoslovenští hrdinové - smrt masového zločince R. Heydricha 2

Chování Kubiše a Gabčíka za těch posledních nesnadných dnů - nejkritičtější doba je mezi vydáním rozkazů a odjezdem – bylo příkladné. Byli si vědomi důležitosti svého poslání a věděli, že se mohou jeden na druhého zcela spolehnout. Jako všichni dobří vojáci udělají vše, co je v jejich silách, aby zachránili své životy, ale neměli žádných ilusí. Věděli, že se vší pravděpodobností zemřou s Heydrichem a že jestli je po splnění jejich mise čeká nějaká sláva, nebudou naživu, aby se z ní mohli těšit. Přijímali toto vědomí s heroickým klidem a odhodláním. Připomínali mi římské hrdiny, o kterých jsem čítal v latinských klasicích.

V posledním stádiu před odjezdem se Gabčík a Kubiš učili topografii Prahy na ohromném plánu a já jim dělal instruktora. Soustředili se. a lehce chápali. Studovali jsme úsek silnice, po které Heydrich obyčejně jezdil, a já jsem si pamatoval z vlastní zkušenosti jeden její zvlášť nepříjemný zákrut na předměstí Prahy, kde jeho limusina bude určitě muset zpomalit.

Odjezd Gabčíka a Kubiše byl stanoven na začátek dubna, ale musel být pro špatné počasí několikrát odložen. Konečně bylo definitivní datum stanoveno na pozdní duben.

Den před odjezdem byli oba parašutisti přijati presidentem Benešem. Zdůraznil historickou důležitost jejich akce. Věděl, že operace znamená jejich smrt, a já jsem viděl, že president je pohnut - tak jako já - heroickou prostotou, s jakou přijímají svůj osud. Když jim říkal sbohem, měl slzy v očích.

Před odjezdem na letiště jsem pozval oba na večeři. Jejich morálka byla vysoká. Jedli jsme v malé italské restauraci za' rohem od naší kanceláře na Bayswater Road. Pochutnávali si na jídle, vyprávěli vtipy a ani jedním slovem se nezmínili o své misi nebo o tom, že mezi vybavením, jež právě dostali, byly dvě kapsle rychle působícího jedu, jichž měli použít v případě nesnesitelného mučení.        .

Na letišti RAF čekal letoun - bombardér typu Halífax se zkušeným českým pilotem, poručíkem Leošem Andrlem. Dali jsme si sbohem krátce a po vojácku. Potřásl jsem Kubišovi rukou a pozoroval ho, jak mizí v letounu. Pak jsem se obrátil ke Gabčíkovi, který mě předtím požádal, zda by mi mohl říci v soukromí pár slov. Udivilo mě, co by to mohlo být, po všech těch dlouhých rozborech. Letmo mě i napadla myšlenka, zda snad celou věc nerozmyslel, ale hned jsem ji zavrhl. Gabčík řekl: "Pane plukovníku, stydím se vám to říci - mám v restauraci dluh 10 liber. Mohl byste to za mě vyrovnat?"     .

Mohl jsem jen kývnout. Gabčík napřáhl ruku: "Můžete se na nás spolehnout, pane plukovníku. Splníme své poslání podle rozkazu."  

Po návratu mi kapitán Andrle hlásil, že výborná nálada parašutistů trvala i za letu a že seskok byl proveden v určené oblasti. První fáze operace byla tedy úspěšně skončena, jediné co  jsme teď mohli dělat, bylo čekat.

Podle mých výpočtů muselo uběhnout nejméně 10 dní, než Kubiš s Gabčíkem budou schopni vykonat všechny přípravy. Uběhly dva, pak tři týdny. Když uběhl měsíc a nic se nepřihodilo, začal jsem mít starost. Stalo se něco? Konečně odpoledne 27. května 1942 pražské rádio přineslo zprávu, na niž jsem čekal. Oficiální oznámení, že Reichsprotektor Heydrich byl vážně zraněn při kriminálním pokusu o atentát, který se udál toho dne v 10.30 ráno... Pachatelé hodili do jeho auta bombu, která explodovala. Svědci viděli dva muže opouštět místo činu na kolech. Po mužích se pátrá.

Stalo se tedy. Gabčík a Kubiš provedli svou operaci. Zřejmě konali podle plánu a nebyli ani zabiti, ani zatčeni na místě činu. Zmínka o kolech mě potěšila. Možná že se našim hochům přece jenom podaří uniknout z Prahy, dříve než Gestapo uzavře město.

Událost se ihned stala mezinárodní sensací. Československo se. přes noc dostalo na přední stránky novin a stalo se předmět pozornosti celého světa. Hodně se spekulovalo, kdo to udělal, a bylo několik "zasvěcených" versí, z nichž většina připisovala pokus o atentát české podzemní organizaci a jejímu úsilí osvobodit se od despotického tyrana. Světová veřejnost považovala akci za důkaz, že Češi pokračují v boji za svou nezávislost, že se nesmířili s okupací a kolaborací s nacisty. To jsme chtěli.

Heydrich byl raněn, ne mrtev. Vynikající nacističtí specialisté přispěchali k jeho lůžku v nemocnici na Bulovce. Nacistický policejní aparát se rychle dal do pohybu a isoloval Prahu od ostatní země. Toho odpoledne nacisté vyhlásili stanné právo a policejní hodina byla stanovena na 9. hodin. Všechna divadla, kina a restaurace byly zavřeny, všechna veřejná doprava zastavena. Vlaky nesměly opustit pražská nádraží, silnice vedoucí z města byly zablokovány a SS a SA jednotky pochodovaly ulicemi a prováděly domácí prohlídky po celou noc. Vyhlásili odměnu milion marek, jež bude vyplacena každému, kdo by pomohl policii dopadnout muže, kteří provedli útok na Heydricha. Na druhé straně bylo oznámeno, že každý občan,jenž pomůže útočníkům nebo ví, kde se zdržují, a neinformuje policii, bude zastřelen a s ním celá jeho rodina. Trest smrti byl také vyhlášen pro ilegální vlastnictví zbraní, pro přechovávání neregistrovaných hostů v domácnosti a dokonce i za "schvalování" atentátu. Frank, sadistický státní sekretář, a Kurt Daluege, berlínský policejní generál, poslaný Hitlerem, aby převzal úřad protektora, vedli vyšetřování. 

Zatýkání a popravy začaly bez prodlení. Lidé byli popravováni bez soudních procesů, často i bez vyšetřování. Zvláštní oddíly Gestapa a SS přišly do Prahy jako výpomoc v honbě na podezřelé a při provádění poprav. A naši parašutisté byli stále ještě na svobodě.

Heydrich zemřel 4. června 1942. Měl dva pohřby, jeden v Praze a druhý v Berlíně, kde byl přítomen Hitler a všichni nacističtí pohlaváři. Protektorátní vláda vedená Háchou tam byla také, příslušně pokorná, a Hitler jim při té příležitosti vydal ultimátum: Když nechtějí, aby jejich národ byl vymazán z mapy, musí se postarat o to, aby Heydrichovi vrazi byli co nejrychleji dopadeni.

Za několik dní nacisté ukázali celému světu, co Hitler myslí výrazem "vymazat". Poděsit český lid tím, že nacisté úplně vyhladí vesnici, již namátkou vyberou, byl barbarský nápad. Výběr padl na Lidice, vesničku pozůstávající z 95 domů a ležící nedaleko důlního města Kladna.

V noci z 9. na 10. června  jednotky Gestapa a Wehrmachtu obklíčily Lidice. Všichni obyvatelé byli vyburcováni z postelí, muži (173) nahnáni na náves, plačící ženy a děti odvezeny v nákladních autech. Muži - což znamenalo všichni obyvatelé mužského pohlaví starší 15 let - byli zastřeleni. Němečtí vojáci zapálili domy, vyhodili ohořelé zdi do povětří, přejeli rozbořené základy tanky a srovnali je se zemÍ. Nic nemělo zůstat na místě, kde vesnice kdysi stála, i její jméno mělo zmizet.    I

Ženy byly dopraveny do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Děti, kterých bylo 104, byly "rasově" vyšetřeny v jiném koncentračním táboře. Jen devět jich bylo prohlášeno za "vhodné pro germanizaci", Ty dostaly německá jména a dokumenty aby poslány do Říše, kde měly být vychovány v německých rodinách.

Po válce se navrátily do Československa. Zbývajících 95 dětí byly prohlášeny za rasově nevhodné, byly umístěny v koncentračním táboře v Chelmu, se zlověstnou poznámkou "zvláštní péče! nevyžaduje"…

Operace byla provedena s takovou německou důkladností, že i osoby, které nebyly té noci doma ve vesnici, byly postupně vyhledány a popraveny,

Jednotky  Gestapa a SS vyhladily…malinkou osadu zvanou Ležáky.“  ( František. Moravec, „Špión, jemuž nevěřili“, nakladatelství Rozmluvy, Mír, Praha, 1990, str. 285-301)

***

V závěru kapitoly „Pražský kat“ hodnotí F. Moravec, plukovník generálního štábu a vedoucí našeho zpravodajského oddělení při československé vládě v Londýně v době druhé světové války, výsledky uvedené operace. Československo se stalo předmětem pozorností celého světa. Autor zdůrazňuje, že nebylo pochyb o tom, že odstranění Heydricha poškodilo německé válečné úsilí. Nenašel se nikdo, kdo by ho mohl nahradit.

Kurt Daluege přiznal v průběhu soudního procesu, který se konal v Praze v r. 1946, že bylo popraveno 1331 osob. Dále bylo z Terezína vyvedeno a zavražděno 3000 Židů. Pravděpodobně asi 5000 Čechů zaplatilo svým životem za smrt jednoho nacistického vraha. Na druhé straně je zřejmé, říká autor, že kdyby Heydrich nezemřel, neudělal by jistě méně škod. „Vyhlazení českého národa“ a  včlenění jeho germanizovatelné části do německé říše, včetně systematického vyvražďování výkvětu národa, bylo poslání, s nímž do Protektorátu přišel.

Josef Gabčík a Jan Kubiš své poslání splnili. Zaplatili svým životem. Jsou to praví českoslovenští hrdinové, kteří nám všem jsou příkladem v plnění povinností vůči českému lidu a republice.

Připravil: Dr. O. Tuleškov