Kolem 14 hodin bylo odsunuto asi 2 000 Němců zpět do Brna, kteří optují pro ČSR
Kolem 14 hodin bylo odsunuto asi 2 000 Němců zpět do Brna, kteří optují pro ČSR
Současně byl vrácen zpět větší počet osob se sporným určením národnosti. Staniční kniha NBS v Pohořelicích poznamenává k datu 3.6.1945: ”Kolem 14 hodin bylo odsunuto asi 2 000 Němců zpět do Brna, kteří optují pro ČSR." V 9. schůzi rady ZNV referoval o tomtéž její předseda F. Loubal: ”Asi 2 500 (Němců - pozn. V. Z.) se vrací do Brna, poněvadž se na ně vystěhování ve smyslu usnesení Zemského národního výboru nevztahovalo." Rada ZNV zdůvodnila své rozhodnutí poukazem na 7. bod svých směrnic o nakládání s Němci ze dne 20. května 1945, podle něhož měli být z mimořádných opatření vyňati Češi a Češky ze smíšených manželství, jakož i jejich děti, pokud byly původně evidovány jako Češi, Židé a vůbec všechny osoby protihitlerovského smýšlení a perzekvované pro konkrétní antifašistickou činnost. Podobně jako každé jiné ustanovení tohoto druhu, také směrnice ZNV nemohly táhnout přesnou rozhraničovací čáru mezi stoupenci a odpůrci okupantů. S odstupem padesáti let je stále ještě možné najít příklady, kdy z ustanovení o Němcích byli v Pohořelicích shovívavě vyňati rodinní příslušníci vyšších důstojníků SS, funkcionářů okupačního aparátu a členů NSDAP, o jejichž činnosti museli rodinní příslušnici vědět.
V intencích koncepce o rozptýlení vysídleného obyvatelstva do jihomoravských vesnic odešlo do okolí 943 osob (Drnholec 213, Branišovice 74, Cvrčovice 165, Odrovice lil, Troskotovice 30, Malešovice 158, Loděnice 114, Jiřice 51, Vlasatice 27). Zakrátko nacházíme i jiné skupiny dislokované do blízkých vesnic, např. do Damnice, na statek J. Kulhána v Suchohrdlích a jinam. Odchod do vesnic nebyl lidem přikazován, odcházeli tam po vlastním uvážení a také podle toho, jakou jim tamější rolníci mohli poskytnout práci a životní zajištění. V každém případě byl pobyt ve vesnicích příznivější než v táboře a většina vysídlenou tam zůstala až do tzv. řádného odsunu. Spadali do pravomoci místních národních výborů nebo správních komisí, pohořelický tábor je vedl pouze evidenčně. Bohužel i do vesnic zasáhla epidemie úplavice, a pokud tam někdo zemřel, byl pochován podle místních zvyklostí a možností na příslušném hřbitově.
První dny strávené vypovězenci v Pohořelicích byly kruté. Nebylo na čem spát, chyběla základní hygienická zařízení, léky a zdravotnický materiál, zásobování vázlo na nejnuznější úrovni. Malé město nedisponovalo velkými objekty a vyvařovnami vhodnými pro ubytování velkého počtu lidí a i ty skrovné válečné zásoby potravin vzaly za své při přechodu fronty. Vysídlenci tento stav znali, a proto není divu, že jimi zmítalo napětí, nejistota a obavy nejenom z budoucnosti, ale i z nejbližších dní. Po stránce bezpečnostní staniční kniha NBS sice uvádí, že l. června ”pořádek nebyl porušen" a následující den hodnotí obdobně: ”při střežení lágru po strance bezpečnosti nebyla závada", ovšem uvnitř panoval značný nepokoj.
Při překonávání neblahé situace, bez příkazu a instrukcí shora, převzali iniciativu příslušníci místní stanice NBS, jejímž prozatímním velitelem byl strážmistr Bedřich Koubek a přítomní vojáci majora Pistoriuse. Na statcích a v zemědělských usedlostech zabavili pařáky na brambory, takže už v poledne 1. června obdrželi evakuanti alespoň vařené brambory ”v přiměřeném množství dle přání". Jakmile v několika dnech vznikla táborová správa, dala majoru Pistoriovi na vědomi, že byl pouze velitelem strážného doprovodu pochodového proudu a nenáleží mu žádná pravomoc z titulu vedoucího tábora. Přesto jeho rozvážné a rozhodné jednáni ve dnech 1. - 3. června, jímž překonal nejtíživější stadium v životě vystěhovalců, zaslouží jednoznačného uznáni.
Zprávy o tom, že transfer neproběhl podle ideálních představ a zadrhl se v Pohořelicích, vyvolaly v Brně rozporuplnou odezvu. Drtivá většina Brňanů ho považovala za tvrdou,ale spravedlivou odplatu za iredentistické a velezrádné počínání Němců vůči Československu i Česko-Slovensku a za podíl na genocidní politice vůči Čechům i jiným blízkým národům. Rada ZNV na své schůzi 5. června dala volný průchod názoru, že přes všechny komplikace bylo dosaženo úspěchu, ”tj. očisty Brna od německého živlu." Téměř shodným způsobem hodnotil ve svých pamětech vysídlení Němců primátor V. Matula. Bezpochyby o věci jednala vedení politických stran a velkých společenských organizací. O jejich názorech však prozatím mnoho nevíme.
K pozoruhodnému střetu o smyslu a provedení transferu došlo v sekretariátu KSČ. Došlé zprávy o nedorozumění s Rakouskem a o krizovém stavu v Pohořelicích velice pobouřily Otto Slinga, pověřeného prozatímním vedením stranického sekretariátu. Po celou válku žil v Anglii v blízkosti naší zahraniční politické emigrace, znal perfektně několik světových jazyků a do Brna přijel přes Moskvu ve zvláštní skupině hned po přechodu fronty. Z jihomoravských politiků měl tehdy bezpochyby nejlepší mezinárodně politický rozhled a nejurčitější představy o budoucí komunistické politice. Co všechno se 1. června na sekretariátě odehrálo, lze zrekonstruovat jen s obtížemi. Jisté je, že Šling podrobil vysídlovací akci tvrdé kritice. Dne 8. června 1995 odvysílala Česká televize dokumentární pořad brněnského studia ”... a průvod Němců šel." Jeden z pamětníků v pořadu vysvětloval, jak s průvodem Němců přijel někam na jižní Moravu O. Šling, vystoupil z auta a halasně projevoval své uspokojení nad jeho průběhem. Tato scéna neodpovídá historické skutečnosti, Šling se v odsunu neangažoval. Je s podivem, proč si tak závažné svědecké vyjádřeni tvůrci dokumentu neověřili.
Tehdejší střetnutí mezi brněnskými komunisty navzájem do jisté míry zrcadli deník Rovnost. V pondělí 5. června 1945 otiskl nebývalé obsáhlý úvodník pod názvem Nový život v novém státě. Podepsán byl značkou ”P" (=František Píšek) a datován 2. červnem 1945. Autor v něm nejprve považoval za vhodné rekapitulovat oficiální dokumenty a projevy, pokud se v nich jednalo o německé otázce v ČSR. V tom samozřejmě netkví jeho originálnost. Nekonformní byly pohledy na právě provedený transfer: ”... vyskytly se horké hlavy, které chtěly vyhnat všechny Němce bez rozdílu a naráz za hranice a nepřihlížely při tom ani k tomu, zdali jsou to hranice říšské nebo rakouské, zdali tím nevzniknou mezinárodní komplikace, anebo nezvýší-li se tím potíže zásobovací, dopravní, bezpečnostní, zdravotní a jiné." V další části Píškův úvodník navazoval na myšlenky vyslovené v Rovnosti v hlavní den vysídlovací akce 31. května 1945. Tehdy Voloďa Spurný nazval svůj úvodník ”Nejen Němci..." a zdůraznil v něm, že hlavní konflikt doby nelze chápat ani tak v rozporu mezi nacionalitami, jako především jako boj mezi fašismem a antifašismem. Oba autoři shodně interpretovali německou otázku v propojení na eliminaci dědictví domácího fašismu a kolaborace. Františku Píškoví nelze nedat za pravdu i po půl století: ”Bylo by těžkou chybou vybíjet svoji nenávist jenom na Němcích. Spravedlivá odplata musí stihnout všechny odrodilce. Je nutno dobře se poohlédnout všude, zdali se tato sorta bezcharakterních a bezpáteřných lidí již dnes netlačí na teplá místa, zdali právě ti, co dnes nejvíce křičí Němci ven, sami mezi ně nepatří." A závěrem k těmto slovům dodával: ”Je tedy německý problém mnohem širší a jeho řešení nespočívá jen v prostém vyhnání všech Němců bez rozdílu za hranice." Tato slova, protikladná jednostrannému nacionálnímu pohledu, rozvířila značně brněnskou ideovou hladinu a měla svůj vliv i na urychlení konsolidace v pohořelickém táboře.
K hlubší analýze odsunu se po několika dnech sekretariát KSČ v Brně vrátil, protože ústředí v Praze požadovalo obšírnější zprávu o brněnských událostech. Soustředěním podkladů pověřil O. Šling Louise Nissela, německého antifašistu z Mikulova. Ten si přibral na pomoc svého přítele, člena antifašistické komise při okresní správní komisi v Mikulově, rovněž Němce, Willy Kapustu. Oba v roce 1938 sloužili v místní jednotce Republikanischewehr, která v zářijových dnech 1938 neohroženě vystoupila na obranu Československa a jen zázrakem přežili nacistická vězení. Nyní se společně vydali po stopách brněnského transferu, jezdili po vesnicích a zjišťovali až do podrobností, jak dalece ovlivnil život v obcích, bylo-li při zacházení s Němci použito násilí a jestli byl někdo při tom zabit či zastřelen.
Z Nisselovy závěrečné zprávy vyplývalo, že vystěhovaní si nejčastěji stěžovali na obtížnou cestu, zdravotní potíže, na nespravedlivé zařazení mezi Němce, zejména ti, co při sčítání v roce 1930 uváděli českou národnost a k její změně byli morálně-politicky přinuceni nacistickými národnostními zájmy. Dále zpráva pojednávala o komplikacích, které na válkou těžce postiženém jihu Moravy způsobil nečekaný příliv tisíců vypovězených Němců a podle pamětnického svědectví kritizovala i nesprávnou orientaci akce na přechod do Rakouska. Neuváděla však žádný případ násilností, na jejichž následky by býval tehdy někdo zemřel, anebo že by došlo k zastřelení účastníka pochodu. Autentický text prozatím neznáme, dosavadní pátrání v archivních fondech KSČ vyzněla negativně, takže spoléháme na vyjádření přímých účastníků. Význam zprávy také nespočívá ani tak v jejím obsahu, obdobná svědectví uvádějí totiž i jiné prameny, jako ve způsobu její přípravy na prozatímním sekretariátu strany v Brně.
Otto Šling měl o vysídlení osobně referovat v Praze na ÚV KSČ. K prohloubení a ucelení svých dosavadních poznatků o evakuaci Němců přizval k sobě na sekretariát místopředsedu ZNV Františka Píška, zástupce Národního výboru pro Velké Brno (není jisté, jestli byl osobné přítomen Vladimír Matula), Josefa Kapouna a skupinu straníků i odborářů ze Zbrojovky. Chtěl spolu s nimi formulovat základní přístupy k německé problematice a najít základ pro jednotné stanovisko komunistů k vystěhování německých spoluobčanů. Jednání probíhalo velice bouřlivě, zbrojováci hájili své počínání, Šling naopak hledal východiska k reálné kritice neutěšeného stavu, do něhož byla německá otázka v Brně vmanévrována. Posléze přítomné překvapil stanoviskem všemi ostatními nejméně očekávaným a předneseným s pravou šlingovskou neústupností. Rezolutně prohlásil, že komunisté neměli propadnout nacionalistickému oblouzněni a měli živelnému odsunu zabránit. Na adresu komunistů v ZNV údajně prohlásil, že měli proti rozhodnutí rady otevřeně vystoupit a třeba i proti schválení vyhlášky o vysídlení Němců otevřeně hlasovat.
Mezi brněnskými komunisty nebylo v této záležitosti dosaženo shodného stanoviska. S jakou odezvou referoval Šling v Praze, už také sotva poznáme, ale z brněnského střetnutí si odnášel každý svou pravdu: Šling své kritické stanovisko úplně neprosadil, zástupci národních výborů jeho kritiku víceméně pociťovali jako křivdu a zbrojováci zůstali neústupní. Jakmile později úvahy o důsledcích transferu opadly a po všeobecném odsunu Němců byla tato problematika přehlušena jinými starostmi, zůstávalo pod příkrovem poválečného nadšení a zdánlivě pevné stranické jednoty jakési vnitřní, přesně nedefinovatelné napětí, jehož počátky málokdo odhadoval v konfliktu Šlinga s většinou brněnských komunistů o řešení německé otázky. Poválečnou dobu poznamenávaly mnohé a různorodé politické šarvátky, v nichž bylo nutné postupovat společně, avšak O. Šling už nikdy s V. Matulou i F. Píškem nenašli vzájemný harmonický soulad. Nakonec byli oba reprezentanti národních výborů zproštěni stranických i veřejných funkcí a převedeni do zahraničních služeb mimo republiku. Osazenstvo Zbrojovky, továrny, o níž platilo, že kdo ji politicky ovládá, má v rukou Brno, pociťovalo proti krajskému tajemníkovi jistou averzi. Komunistické Brno už od revolučního období nikdy Šlinga nepřijalo za svého. Jakmile počátkem 50. let začalo období hledání třídního nepřítele ve straně, vlna kritiky vycházející ze Zbrojovky ho neúprosně smetla. Snad si tehdy nikdo ani neuvědomoval, že prapůvodní kořeny konfliktu jsou ve sporu o brněnské Němce.
Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6. - 7.7. 1945, prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.
