K historii Lužických Srbů, Ing. J. Kohlíček, CSc.
K historii Lužických Srbů
Ing. J. Kohlíček, CSc.
1.1 Původ Lužických Srbů
V době stěhování národů opustily slovanské kmeny své původní území severovýchodních Karpat a táhly na západ. Mezi nimi se nacházelo několik srbských kmenů, nebyli to ovšem jihoslovanští Srbové. Ti se usídlili na území, které sahalo na západě až k řece Sále a na severu až k Berlínu, na jihu ke Krušným horám a na východě k řekám Odře, Bobře (Bober) a Kvise (Queiß). K těmto srbským kmenům patřili Milčané, Lužičané, Glomačové, Nižané a několik dalších, v okolí Berlína sídlili Stodorané, Ratarové, Sprévané a Lisici. Dále na sever se táhlo území obývané Dolenci, Ukrany, Ploňany, Črezpěňany a Chyžiny, na dolním toku Labe žili Gliňané, Drevjané, Smolinci a Polabané, v okolí Lübecku sídlil kmen Varnů a Vagrů. Na území dnešního Německa žilo celkem více než třicet slovanských kmenů. Mnohé zeměpisné názvy a označení v dnešní Spolkové republice Německo jsou slovanského původu a dodnes tak připomínají dávnou slovanskou minulost části jeho obyvatel.
První písemná zmínka o jednom z usazených kmenů "Surbi" pochází z roku 631 od franckého kronikáře Fredegara. Tyto srbské kmeny postupně podléhaly přesile Franků, kteří využívali často slovanské nejednotnosti při svém tažení na východ. Šíření křesťanských myšlenek mezi pohany bylo často spojeno s násilím a ponižováním. Byly káceny modly Svantovíta, Triglava i Svarožice, poraženým bylo zakázáno hovořit jejich slovanskou mateřštinou. Slovanská řeč umlkla na baltském pobřeží a v meklenburských nížinách již v 11. a 12. století, někde se jazyk předků udržel do století třináctého či čtrnáctého. Výjimkou byl kmen Drevjanů v tzv. Lüneburském vřesovišti, kde slovanská řeč dozněla teprve v polovině 18. století. Jedinými ostrůvky v německém moři, které si svůj prastarý jazyk uchovaly dodnes, jsou dvě nevelké oblasti – Horní a Dolní Lužice.
Hornolužická srbština se podobá staročeštině z 15. století, protože se kvůli několikasetleté izolaci od ostatních Slovanů ve svém vývoji opozdila. Dolnolužická srbština je mnohem silněji ovlivněna němčinou a počet jejích uživatelů se odhaduje asi na 10 000 osob. V Horní Lužici používá vedle němčiny svou slovanskou mateřštinu asi 40 000 lidí. Rozdíl mezi hornolužickou a dolnolužickou srbštinou je poměrně velký, určitě větší než mezi češtinou a slovenštinou.
V současné době žije v Německu podle posledního sčítání lidu přibližně 60 000 Lužických Srbů, z toho asi 40 000 žije v Horní Lužici a 20 000 v Dolní Lužici. Srbové se srbsky nazývají "Serbja" a "Serby". Vedle tohoto označení se v němčině ještě vyskytuje pojem "Wenden" /Vendové/, především v Dolní Lužici. Ten se vrací zpátky k římským kronikářům, kteří nazývají neznámé kmeny z Východu jako "Venetové", od čehož je později v němčině odvozeno slovo "Vendové", nebo též "Vindové" jako označení pro Slovany.
Srbský jazyk patří k slovanským jazykům a je příbuzný s polštinou, češtinou a slovenštinou. Srbštinou se mluví v mnoha dialektech v Horní a Dolní Lužici. Nejstarší dokument v srbštině je "Burger Eddy Wendisch" z Budyšína okolo roku 1500, nejstarší ručně psaný překlad bible pochází z roku 1548.
1.2 Historie Lužických Srbů
Území obývané Srby bylo v 10. století dobyto a kolonizováno německou šlechtou, tuto expanzi zahájil východofranský král Jindřich I. Ptáčník a Srbové tak v průběhu let ztratili samostatnost.
Od 14. století do roku 1635 byla Lužice součástí Zemí Koruny české. Již během této doby se Braniborskému markrabství podařilo postupně získat některé části Dolní Lužice včetně její metropole Chotěbuzi. Ve středověku platila různá omezení a zákazy srbského jazyka. Po reformaci nastala mírná liberalizace. Vznikl psaný jazyk – i když tedy ve třech variantách: dolnosrbsky, hornosrbsky – evangelicky, hornosrbsky – katolicky.
Od roku 1635 náležela Horní Lužice s většinou území původní Dolní Lužice k Sasku. Za Napoleonských válek získalo Sasko od Pruska Chotěbuz i s jejím okolím. Roku 1815 bylo území Lužice nově rozděleno. Celá Dolní Lužice se stala součástí Pruské provincie Braniborska, severovýchod Horní Lužice se stala součástí pruské provincie Slezska; zbytek Horní Lužice zůstal Sasku. V rámci Pruska ztratila Lužice autonomní postavení.
S rozvojem měšt'anstva došlo začátkem 19.století k posílení srbského sebevědomí. Vznikaly různé spolky, které se staraly o srbský jazyk a kulturu a které přispěly k posílení pocitu národní sounáležitosti. Ve 40. letech 19. století pak výrazně zesílilo národní vědomí Srbů a vyústilo v srbské národní obrození. Inspiraci našli dle odborné literatury na jedné straně v německém romantismus a nacionalismus, který se přenesl také na Srby. Druhým impulsem byla myšlenka být součástí „slovanského společenství národů“ a slovanská romantika, jakož i silná vazba k česko-slovenskému národnímu obrození.
K revolučním bojům z roku 1848 se Srbové nepřipojili. Po potlačení drážďanského povstání byly některé požadavky Srbů splněny. Jako příklad může sloužit výuka v srbštině na gymnáziu v Budyšíně (Bautzen) nebo bohoslužby v hlavním městě – Drážďanech. V Prusku byla srbština opět masivně omezena. V poslední třetině 19. století probíhala silná asimilace srbského obyvatelstva, většina Srbů již vyrůstala dvoujazyčně. V roce 1912 byla založena dodnes existující Domowina jako zastřešující organizace srbských sdružení a spolků, jež měla za cíl zejména chránit demokratické národnostní zájmy a péče o srbský jazyk a kulturu. Po porážce Německa v 1. světové válce propagovali některé vůdčí osobnosti Srbů vlastní srbskou správní jednotku, která by pokud možno byla úzce spjata se vznikajícím Československem.
V národním socialismu bylo usilováno o násilnou integraci Srbů. Rovněž byly připravovány plány na vysídlení srbského obyvatelstva po konečném vítězství Německa.
Po druhé světové válce byla část Lužice ležící východně od linie Odra-Nisa začleněna do obnoveného Polska. Na zbývajícím území německé části Lužice neexistoval jednotný program následujícího vývoje. Srbský národní výbor se sídlem v Praze prosazoval odtržení Lužice od Německa a její připojení k Československu. Znovu obnovená Domowina podporovala myšlenku autonomie Srbů v Lužici. Roku 1948 přijala saská sněmovna zákon pro ochranu práv Srbského národa.
V době NDR byla vybudována velkorysá síť srbských institucí, která byla ročně podporována vysokými finančními částkami: Institut pro srbský národopis (dnes Serbski institut), Státní ensemble pro srbskou národní kulturu, Nakladatelství Domowina, srbská redakce u Radia DDR, základní školy, 2 erweiterte Oberschulen, Srbské národní divadlo.
Po roce 1989 se museli i Srbové postavit požadavkům nové politiky. 1989 se utvořilo Srbské národní shromáždění. V roce 1991 byla obnovena Domowina. Německá část Dolní Lužice je dnes součástí spolkové země Braniborska (Brandenburg), nepatrná část náleží ke spolkové zemi Svobodný stát Sasko (Freistaat Sachsen). Německá část Horní Lužice dnes náleží svou většinou rovněž k Sasku, malá část k Braniborsku.
2. Postavení a práva Lužických Srbů v dnešním Německu
Postavení lužickosrbského národa v Německu, jeho přítomnost a zejména budoucnost je ovlivněna a určována politickými, ekonomickými a společenskými okolnostmi a společenskou vůlí.
Německá ústava (Das Grundgesetz), respektive její část „Lidská práva“ zpravidla rozlišuje práva a povinnosti německých občanů (Deutscher/ Deutscher Buerger) a všech (Jedermann). To znamená, že Němcům dává v této oblasti větší právní záruky než „ostatním“. Pojem, definici či právní postavení Lužických Srbů německá ústava neužívá a nezmiňuje přímo v žádné své části. Důvod je ovšem zcela pochopitelný. Lužických Srbů je v Německu příliš málo na to, aby získali výhradně výjimečné právně- společenské postavení ve společnosti. V celoněmeckém měřítku jsou mnohem silněji zastoupeny jiné národnostní skupiny jako například Turci a Rusové, těm ovšem Ústava rovněž nezaručuje „zvláštní statut“.
Velkým úspěchem Lužických Srbů je, že v rámci svého působení a komunikace s institucemi a polickými činiteli se podařilo v Sasku a Braniborsku, tedy Spolkových zemích udávajících jejich širší zastoupení ve společnosti, prosadit ochranu a podporu Srbů jako státní cíl ve zvláštním článku ústavy, tedy na nejvyšší právní rovině v rámci zemské legislativy. Konkrétní ustanovení pak obsahují tzv. „srbské zákony“, „Zákon o vytvoření práv pro Srby ve Spolkové zemi Braniborsko“ schválený v roce 1994 a „Zákon o právech Srbů ve Spolkové zemi Sasko“ z roku 1999. Na zemské úrovni je tedy v těchto spolkových zemích existence a postavení Lužických Srbů zakotvena a z této vyplývá následně celá řada práv a povinností uvedených spolkových zemí vůči Srbům a zpětně Srbů vůči Sasku a Braniborsku.
Záruku budoucnosti ovšem Lužickým Srbům zákony a právní ustanovení nedávají. Ty jsou pouze rámcem, právní jistotou a určitou „podanou rukou“. Svoji existenci mají však Lužičtí Srbové výhradně ve své zodpovědnosti. Jejich počet ve společnosti je totiž určujícím vektorem budoucnosti, neboť čím více osob srbského původu bude užívat srbský jazyk a podporovat srbskou kulturu, tím větší je naděje, že v blízké či daleké budoucnosti Lužičtí Srbové v Německu nevymřou a naopak získají výraznější místo v německé společnosti.
V současné době má Domowina (svaz Lužických Srbů) cca. 7 300 členů, kteří jsou uskupeni v pěti regionálních svazech a dvanácti neregionálně působících spolcích. Hlavním úkolem dnešní Domowiny je koordinovaná komunikace a působení vůči parlamentům a vládě. Svoji činnost vhodně zaměřuje na oblast vzdělání a kulturní politiky, neboť právě srbský jazyk a kultura odlišuje dnešní Lužické Srby žijící v Německu od ostatního obyvatelstva. Jazyk a kultura jsou ve svých důsledcích hlavními nositeli budoucnosti Srbů. Konkrétními cíli jsou pak zachování a rozvoj jazyka i zachování/ prohloubení srbských tradic a kultury.
2.1 Projekt Witaj
Nejdůležitějším identifikačním faktorem pro příslušnost k lužickosrbské komunitě je znalost a aktivní ovládání hornolužické či dolnolužické srbštiny. Jazyk zpravidla bývá předáván z rodičů na děti.
V Lužici ovšem postupem doby došlo k situaci, kdy rodiče z různých důvodů své děti svému mateřskému jazyku, tj. horno/ dolnolužické srbštině nenaučili a hrozil tak postupný, ale zároveň absolutní zánik jazyka a tudíž i národa.
Jan Bart st. se inspiroval v Bretani a prosadil v Lužici projekt, který se v podobné situaci osvědčil ve Francii. Jeho cílem bylo založit školky, ve kterých by si děti hrály a učily se lužičtině. Vznikl 1998 se 14 dětmi ve školce v Chotěbuzi- Sielow. V roce 2004 navštěvovalo více než 400 dětí šest školek Witaj a 13 dalších skupin Witaj v Sasku a Braniborsku. Děti z německy mluvících rodin srbského původu tak mohou pomoci zpětně „posrbštit“ své rodiče, jež jejich rodiče srbštině nenaučili. Rodiče dětí navštěvující školky Witaj chtějí svým dětem rozumět a navštěvují pak různé jazykové kurzy srbštiny. Tímto způsobem mohou celé rodiny opět podporovat srbskou kulturu, jazyk a zaručit tak Lužickým Srbům v Německu budoucnost.
Situace je problematická, ze školek vychází příliš málo dětí, jejich rodiče často srbštinu přes úsilí neovládají dostatečně, děti tak nemají mnoho šancí další komunikace. Z těchto důvodů je velmi důležité podporovat podpůrné činnosti, kterými jsou tisk/ knihy či televizní/ rozhlasové vysílání nebo stanice v srbštině. Srbové dnes např. provozují vlastní studio u televize MDR.
2.2 Lužickosrbské školství
Udržení a rozšíření základního a středního školství v srbštině je největším úskalím a problémem při udržení a rozvoji jazyka a kultury. Dětí mluvících srbsky je stále méně a minimální počty dětí ve školách jsou v dnešní době finančních potíží snad všech státních a nestátních organizacích samozřejmostí. V obou spolkových zemích, tj. v Sasku a Braniborsku měli žáci základních, středních škol a gymnázií možnost navštěvovat bilingvní výuku ve školském typu přesahujícím koncepci. Z důvodu malého počtu žáků byla však uzavřena již celá řada lužickosrbských škol v Horní a Dolní Lužici a dalším hrozí z důvodů malého počtu žáků uzavření. Pokud se nepodaří udržet alespoň několik málo základních škol a gymnázií, celý systém udržení a obnovy lužickosrbského jazyka a kultury ztrácí na smyslu a ohrožuje ve svých důsledcích budoucnost Lužických Srbů v Německu.
O udržení těchto školských zařízení usilují všechny typy organizací a spolků Lužických Srbů v Německu. Založením Nadace pro srbský lid v roce 1991, která se právně osamostatnila až v roce 1998, byl vytvořen nástroj pro správu a financování projektů a institucí, které slouží zachování a podpoře srbského jazyka a kultury (věda, umění, kultura, nakladatelství, tisk). Její činnost je financována Svazem (50%) a spolkovou zemí Sasko (33,3%) a spolkovou zemí Braniborsko (16,7%).
Cílem Domowiny je v budoucnosti dosáhnout novely současné finanční dohody, která stojí na finančním rámci z roku 1998 a která v budoucnosti zaručí financování prostředků. I přes celkovou tíživou situaci jde o to, aby se zachovaly jednotlivé instituce, např. Německo-srbské lidové divadlo a Srbský národní ansámbl. Tyto profesionální ansámbly jsou neodmyslitelným předpokladem pro existenci srbské kultury, bez nich by také dlouho nemohla přežít laická tvorba.
- Závěr
Další existence srbských předškolních/ školských zařízení a kulturních institucí stejně tak jako dosud široce koncipovaná existence spolků je důležitým předpokladem pro zachování a vývoj jedinečného kulturního regionu a národně kulturní identity v Sasku a Braniborsku.
2008
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
Poznámka redakce: K velkým kladům ing. J. Kohlíčka patřilo i to, že se zajímal o Lužické Srby, o jejich životní osudy a jejich postavení v Německu. Informace získával přímo od některých Lužických Srbů přímo.
Tento článek vyvěšujeme především jako vzpomínku na ing. J. Kohlíčka.
