V letech 1930-1933 sledoval ministr Beneš se vzrůstajícími obavami evropský vývoj, který byl poznamenán nejen stále se prohlubující hospodářskou a sociální krizí, ale i ne méně hlubokou krizí politickou. Již na počátku roku 1930 s mimořádnou znalostí ministr varoval: "Celkový vývoj v Evropě se jeví jako krize demokracie a parlamentarismu, jako éra diktatur, jako opravdový chaos v politické ideologii národů evropských." Za rozhodující považoval ministr Beneš vývoj v Německu. Když v roce 1929 skončily v Německu volby velkým úspěchem Hitlerovy nacistické strany, konstatoval: "Poslední volby jsou tu přímo vykřičníkem, avšak oznamují zatím jen počátek obtíží." Z tohoto "počátku" se také v letech 1930-1933 stala dramatická křižovatka meziválečného vývoje. Šlo o to, bude-li zachována nová, poválečná podoba Evropy - především Evropy střední a východní -, tak jak byla zakotvena v mírových smlouvách, či bude-li tento versailleský systém destruován ve prospěch předválečných hegemonů této oblasti.

O dva roky později - 7. listopadu 1932 - položil ministr Beneš ve svém parlamentním projevu osudovou otázku: "Rozhodne se Evropa pro mír nebo válku?" A bylo to poprvé, kdy v jeho klidném, racionálním výkladu, zazněly vzrušené tóny naléhavého varování: "Není již čas na mnohoznačná slova diplomatického umění. Situace světová je dnes změněna. Připuštěním německého vyzbrojení dostala by se Evropa do periody nových těžkých krizí politických, které by nejprve vedly k novému velkému závodu ve zbrojení a nakonec snad k novému nezadržitelnému konfliktu válečnému. O tom by si nikdo neměl dělat žádné iluze; my těchto iluzí nemáme. Proto se dívám na situaci vážně a proto je naší povinností postupovat tak, aby se státy evropské rozumně dohodly a podobným katastrofám zabránily. Pokud nebudou přijata důrazná opatření proti rýsující se německé expanzi, znamená to prostě připravovat novou válku.“ Projev obsahoval také naléhavou výzvu pro vnitřní situaci v republice: "Stav mezinárodní politiky je vážný. A proto říkám dnes: Všichni na svá místa!"

Ve své praktické politice čelil ministr Beneš tomuto nebezpečnému vývoji svou mimořádnou politickou angažovaností ve čtyřech základních rovinách: 1) Ve vrcholné evropské politice, 2) v komisích Společnosti národů, 3) v politice střední Evropy, 4) ve vnitropolitickém vývoji Československa.

V první rovině, ve vrcholné evropské politice, bylo předloženo několik mezinárodních politických plánů na novou organizaci Evropy.

V květnu 1930 předložil francouzský premiér Aristide Briand tzv. Plán Panevropy - evropské federace se společným trhem, politikou i armádou. Ministr Beneš ocenil skutečnost, že tento návrh vycházel z versaillského systému, ale pokládal ho za příliš dalekosáhlý. Označil ho za "Ideu, jejíž uskutečnění bude vyžadovat práce celých generací". Plán důrazně odmítlo Německo a Itálie a nesetkal se s podporou ani Anglie a Spojených států. Na zasedání Společnosti národů v září 1930 byl Briandův plán odmítnut.

Druhým programem se stal v březnu 1931 plán Německa a Rakouska na vytvoření Celní unie. Německo současně neoficiálně projednávalo I možnost připojit k Unii i další středoevropské státy - Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii i Československo. Plán jednoznačně směřoval k obnově velmocenského postavení Německa ve střední a východní Evropě. Ministr Beneš zdůraznil v několika svých cirkulárních telegramech, které rozesílal pro informaci československým zastupitelským úřadům v zahraničí, že "v podstatě je to koncepce předválečné Mitteleuropy" a "prakticky anšlus". Že "je to porušení mírových smluv, což je pro Československo nepřijatelné a nebezpečné." Edvard Beneš se také okamžitě postavil do čela hnutí proti Celní unii. Byl přesvědčen, že se "z věci může vyvinout velký politický konflikt." Během svého pobytu na zasedání Společnosti národů v Ženevě vedl řadu mezinárodní jednání, aby "tento plán zmizel". Na konferenci Malé dohody v Bukurešti dosáhl toho, že se společným odmítavým stanoviskem vystoupily důrazně všechny tři malodohodové státy - ČSR, Rumunsko a Jugoslavie - a také Polsko. A když na květnovém zasedání Rady Společnosti národů zamítly plán i tři velmoci - Francie, Anglie i Itálie - německo-rakouský návrh celní unie padl.

Bezprostřední reakcí na Celní unii byl plán, který v březnu 1932 předložil francouzský premiér André Tardieu. Vlastním autorem plánu byl však ministr Edvard Beneš. Pod egidou velmoci se v něm snažil realizovat svůj plán obrany střední a východní Evropy i evropského míru. Jeho cílem byla snaha posílit ve střední Evropě stav vytvořený mírovými smlouvami, vyloučit vliv velmocí - především Německa - a přenechat rozhodování samotným státům této oblasti. Plán vzbudil v Evropě značnou pozornost.

Německo se snažilo vykonával na Československo nátlak, aby se plánu vzdalo. Současně působilo na oslabení malodohodových vazeb. Československý vyslanec v Berlíně Chvalskovský hlásil o své návštěvě u ředitele německého zahraničního úřadu Koepkeho, který zdůraznil, "že Německo se do posledního dechu bude bránit realizaci [Tardieova] plánu, který pokládalo za rozšíření Malé dohody. Současně dával najevo, že německá diplomacie již zasáhla úspěšně proti plánu v Rumunsku, Jugoslávii i v Polsku".

O měsíc později jednaly o Tardieu-Benešově plánu v Londýně čtyř velmocí - Francie, Anglie, Německo a Itálie. Ačkoliv ministr Beneš projednal předběžně celý plán s Francií a Anglií i s dalšími zeměmi, krátká, třídenní konference skončila neúspěšně. S výjimkou Francie plán ostatní zúčastněné státy odmítly.

Plán Tardieu-Beneš, plán obrany versailleského systému padl. Byl to poslední plán svého druhu. A tak vrcholná evropská politika bezprostředně před Hitlerovým převzetím moci v Německu nedospěla k žádnému společnému politickému stanovisku.

Nový směr evropské politiky signalizoval na podzim roku 1932 italsko-německý program. Směřoval ke změně územních klauzulí mírových smluv, tj. ke změně versailleských hranic. Ministr Beneš získal během svého pobytu v Ženevě důvěrné informace, že v Římě došlo na tzv. konferenci Volta k významné politické dohodě mezi Mussolinim a Alfredem Rosenbergem, zástupcem nacistů. Jednalo se o plán na nové mocenské rozdělení střední a východní Evropy: Polsko, Československo a Maďarsko měly být sférou vlivu Německa, jihovýchodní Evropa a Rakousko sférou italskou. Tímto plánem se otvírala cesta k suverénnímu rozhodování velmocí.

Proti tomuto dalekosáhlému pokusu o revizi mírových smluv inicioval ministr Beneš již v době konference Volta s pomocí britského novináře a politika Wickhama Steeda mezinárodní kampaň na obranu poválečné podoby Evropy. A současně urychleně zahájil - v nových souvislostech - řadu dalších obranných aktivit na mezinárodním fóru i ve vnitropolitickém vývoji republiky (viz. dále).

*

Vedle své angažovanosti ve vrcholné evropské politice podílel se ministr Beneš neméně intenzivně - v rámci druhé roviny své činnosti - na práci dvou významných komisí Společnosti národů: Komise reparační a odzbrojovací.

Reparační komise se zabývala stavem splácení především německých, ale i rakouských a maďarských reparací a ukončila své jednání na konferenci v Lausanne v červenci 1932.

Mírové smlouvy stanovily v roce 1919 výšku německých reparací na 132 miliard zlatých marek a platba byla rozvržena do pravidelných ročních splátek. Německo však již od roku 1920 odmítalo reparace platit. V průběhu 20. let mu byly reparace dvakrát sníženy americkým Dawesovým a Youngovým plánem a v Lausanne byly dále sníženy, a to na pouhé tři miliardy marek.

Vzhledem k tomu, že v reparační komisi šlo především o peníze, byla jednání zřejmě velmi bouřivá. Ministr Beneš uvádí, že průběh konference byl velmi chaotický, že to byl "boj všech proti všem." Pro československou delegaci to pak byl "boj úporný, houževnatý, systematický, nervy a zdraví vyčerpávající." Skončil neúspěchem. Zatím co Rakousku byly zcela odpuštěny reparační platby, republika musela zaplatit svůj tzv. ,,liberační dluh" - poplatek za své osvobození. Ministr Beneš na adresu velmocí v prosinci 1932 uvedl: "Velmoci se nikdy nebudou angažovat pro právo tam, kde to není také v jejich zájmu".

Druhá, odzbrojovací komise Společnosti národů, která jednala v Ženevě od února 1932, měla pro následující politický vývoj Evropy klíčový význam. Ministr Beneš, který byl v té době znovu zvolen do Rady Společnosti národů, se stal generálním zpravodajem této komise.