České národní listy

Už to tady jednou bylo. Ne bylo a je to tu třikrát. Ničení českých knih a jazyka

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli                                         

Poprvé za bělohorského Temna. Jesuité chodí po domech nekatolíků, dupou okovanými botami s biřici, a hledají a hledají. Spisy a knihy české, Melantrišky, Bibli Kralickou. Z tajných úkrytů a přístěnků, ze starých půd, snášejí ukryté svazky a drtí je svou "katolickou" botou. Knihy, které šířili čeští bratří, luteráni, kališníci, po celá desetiletí, otcové víry pravé káží trhat, rozdupat a spálit. Nekatolíky pak pod trestem smrti vyhánějí ze země. Mají na to hejtmanské a císařské patenty.

Podruhé za hitlerovských nacistů. Knihy o Sokolech, knihy o TGM a Benešovi, knihy Čapkovy, knihy o legionářích. Přišli gestapáčtí netvoři a sudetští udavači, a opět rabují, vylamují podlahy, smýčí po půdách a snášejí nové svazky a nové knihy  obrození a republiky. Vlastence pak odvlékají do vězení a koncentráků. Na popraviště pod flinty, oprátky, nebo gilotinu. Mají na to Hitlerovy příkazy. 

Potřetí nastává rabování českých knih a jazyka dnes. Po převratu,kterému se z neznámých důvodů říká revoluce. K rabování příkazy oficiálně nejsou – jen instrukce chobotnice, která chce zardousit národ i stát. Vykonavateli jsou média a politologové.

Všechno, co národ vytvořil od obrození, jeho nápravné tradice – jak to krásně prohlásil profesor Mahler, – a jeho jazyk, ten náš unikátní jazyk, – který jazykovědec Eisner označil za chrám i tvrz, – náhle "přátelé Evropy a Německa" označují za špatné, zapšklé, nízké a nevhodné. Básně i romány, Jiráska i Máchu,  spisy Palackého i Husa, Havlíčka i Masaryka, a nakonec nenáviděného zloducha Beneše, to vše je nežádoucí, otřesné, vylhané.I ten Čelakovský, protože psal Ohlasy písní ruských! Týká se to i slovanské překladové literatury. I Sienkiewicz je prý špatný nacionalista...pryč s jeho Křižáky. Jako prý celá existence, národa, jazyka a dějin je omylem...a nejlépe bylo za otlemeného mocnáře. Vše slovanské je primitivní,zaostalé, hrubé a nízké. Protože obraz nepřítele Ruska musí být vykreslen do nejhorších podob.To nám hlásají dokonce i profesoři jako Herr Putna, nebo nám to kreslí na výstavách hanobících Otce vlasti páni docenti Fajtové.

Toto za nacismu postihlo i mou rodinu. Když nacisté vyslýchali dědečka a zatýkali strýce, všechny knihy a spisy v domě zničili, zachoval se jen jeden díl legionářské epopeje Za svobodu. Byl ukryt za komínem na půdě – zapomněli na něj. Na dědečka a strýce nezapomněli. Dědeček zahynul pod výslechy, strýc v Osvětimi.

Dnes zatím probíhá jen elektronické, novinářské a televizní rabování naší kultury, dějin a jazyka. Zatím nás ještě nezavírají a nepopravují. Nás, kteří jako Lenka Procházková, naše  nová Božena Němcová, držíme noční hlídky u počítačů a píšeme  o dějinách, národu a republice. Nás, kteří vyhrabáváme spisy TGM a Beneše z popelnic zrušených veřejných knihoven, kteří schováváme básně Hory, Hrubína a Máchy, Wolkera a Neumanna, hry Wericha Voskovce, kteří vybíráme Čapka z antikvárních výloh za pětikorunu, kteří chráníme Fučíkovu reportáž před novou oprátkou... Ty knihy pak  pomalu putují po rodinách, výpisky kolují po internetu,dokud nejsou smazány. 

Ale roste tu i nová generace. ne jen ta,co se zajímá o trávu, alkohol a cesty na Západ. Je tu i jiná generace, která studuje naše dějiny, odkrývá v klubech vojenské historie naši minulost, vidí, že slovanské svazky nás chránily a neničily. A třeba toto vše předá dál svým potomkům. Věřím tomu v těchto hodinách mezi psem a vlkem. V hodinách trvajících už třicet let... Věřím tomu s Komenským, Husem, Havlíčkem i Masarykem, Věřím tomu s Edvardem Benešem. Tak si opakuji – Opustíš–li mne, nezahynu! Opustíš–li mne – zahyneš!

Autor je pozůstalý po dědečkovi zavraždeném nacisty,

příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny Pankrác