České národní listy

Vyhnáni byli moji prarodiče, Luisa a Antonín Linkovi, majitelé české okurkárny ve Znojmě, kteří, jako již osmdesátiletí, museli opustit svůj dům během jediné noci – nacisté jim nařídili vše vyklidit během málo hodin. Tím se zmocnili výhodného objektu. Bylo to v době, kdy můj otec byl zavřený a strýc byl mimo Znojmo. Pomáhala jim moje maminka Miroslava Šmejkalová, u níž pak ještě nějaký čas bydleli.  Také můj otec byl svým způsobem vyhnán, protože mu byla odebrána možnost nadále provozovat stavební podnik, a tak se musel uchýlit na Slovensko. Mně bylo tenkrát teprve čtrnáct let, ale protože rodiče chtěli, abych studovala na českém gymnáziu, odvezli mne počátkem roku 1939 do Brna. Zde jsem poznala řadu dalších uprchlíků z různých okupovaných a zabraných oblastí. Nás na tomto brněnském uprchlickém gymnáziu spojovaly prožité hrůzy z nuceného a vyčerpávajícího opuštění našich domovů, často provázených rozpadem rodiny.

Neměla jsem možnost získat propustku a tak jsem skoro tři roky nesměla navštívit domov ve Znojmě. Nejhůř však na tom byla moje maminka, která zůstala po celou dobu ve Znojmě sama, protože někdo se musel starat o rodinný majetek. Žila zde velice osaměle, musela také nastoupit do práce, v čemž jí pomohli její němečtí přátelé, kteří ji zaměstnali v kanceláři jako účetní úseku vyžadujícího speciální znalosti. Bylo samozřejmostí, že dostávala pouze základní potravinové lístky pro Čechy a nesměla se vzdalovat ze Znojma. Dokonce jí nebylo povoleno zúčastnit se pohřbu, když jí zemřela ve Vídni její starší sestra. Veškerá její korespondence, stejně jako ostatních Čechů, byla nejen přísně cenzurována, ale často zadržována. O nějakém kontaktu s dcerou – tedy se mnou – nebo s manželem, nemohlo být ani řeči, ani zdání. I na nákupy musela docházet pouze do českých, omezeně zásobovaných obchodů na vzdáleném konci města, kde si Češi nejen vyměňovali informace o světě, ale si i nezištně vypomáhali, bylo-li třeba. Já jsem byla po maturitě v roce 1943 nasazena na práci v Německé říši, kde jsem byla rok a půl, tedy až do konce války.

O tomto mém nedobrovolném pracovním nasazení v Říši, mém totálním nasazení, jsem podala potřebné svědectví, otištěném jako součást dokumentu vydaném Svazem totálně nasazených.  Náš život – život novodobých otroků Říše, by se v mnohém dal přirovnat pouze k životu v koncentračních táborech, který naše generace poznamenal nesmazatelně až do konce života.

Teprve v roce 1945 jsem se opět ve Znojmě sešli. Vrátili se i moji prarodiče ještě před smrtí domů, ale ne do svého domu, který byl zcela vybombardován, a tak se do něj nemohli vrátit a nastěhovat. Okurkárnu založili moji předkové již v roce 1860.

Miroslava Vrbová – Smejkalová, tehdy Znojmo