Chlapec s křivým úsměvem
Lubomír Man
Píši chlapec, protože jako chlap, zvláště pak chlap rovný a poctivý, tenhle rozestudovaný a hned do několika velkých klasických akademických oborů rozevlátý student (studuje tři obory: filosofii, bohemistiku a evangelickou teologii), rozhodně nevypadá.
Včera večer jsem na ČT sledoval jeho rozmluvu s moderátorem Kubalem – a dojem nejistoty a falše, kterou už po minutě dokážete odečíst z jeho tváře i pohybů, se vám potvrdí v minutách dalších, kdy spustí svou vyřídilku.
Takže ho poslouchejte: On a jeho Chvilky nemají vůbec nic proti Babišově straně Ano – a jsou dokonce ochotni nechat ji i nadále žít, ale musí se zříct právě toho Babiše coby svého předsedy a zakladatele. To je neměnný a kategorický požadavek hnutí, které odmítá stát se částí demokratického systému republiky (čili stát se politickou stranou a prosazovat své požadavky a představy po demokraticku, čili být v parlamentu, podrobovat se jeho hlasování atd.), ale je rozhodnuto určovat své představy o tom, co se u nás bude dít, nátlakem z masových shromáždění v ulicích a na náměstích našich měst.
Nepřipomíná vám to něco? Totiž Hitlera ještě sveřepějšího než byl Hitler skutečný? Ten se přece vměstnaní svého hnutí do politické strany nebránil, takže byl ve srovnání s naším studentem demokraticky o krok vpředu. Ovšem stejně jako náš student, i Hitler v období před mnichovským pučem odmítal prodírat se k moci skrze zdlouhavou parlamentní proceduru, byl pro puč, a teprve po jeho krachu se rozhodl jít k cíli delší cestou legální a parlamentní. Nu a protože víme, že Chvilky do žádného parlamentu nikdy a za žádnou cenu vstoupit nehodlají, získává i zde Hitler nad naším studentem tří oborů demokratické body.
Předstih je to vskutku až neskutečný.
Moderátora Kubala dále zajímalo, jaký plán mají Chvilky připravené pro budoucnost, pokud jejich požadavkům nebude ze strany vlády dočasně vyhověno, a dočkal se zhruba této odpovědi: Klid už na našich ulicích a náměstích nebude nikdy. Chvilky budou burcovat lid permanentně a to až do konečného svého vítězství. Jejich hnutí stále mohutní, na Václaváku bylo podle studentova tvrzení 120 000 demonstrantů – a to vzdor údaji statistiků, kteří vypočítali, že se tam za předpokladu dvou demonstrantů zabírajících jeden čtvereční metr, může vejít maximálně jen 80 000. A též na demonstracích posledních v tomto týdnu bylo demonstrujících více než předtím, dušoval se student, jakoby o tomto faktu chtěl přesvědčit především sám sebe, když televizní záběry, jež měly jeho tvrzení dokumentovat, prokazovaly na velkých plochách jen hloučky.
A tak člověka napadá: Nebylo by pro tohoto fantastu skutečně prospěšnější to, co mu už doporučil prezident republiky? Sednout nad knížky a skripta a dostudovat? Vždyť i ta studia by studentu mohla pomoci dojít k poznání, že poctivá i když delší cesta za vlivem a uznáním, je jistější, než až přes míru vykalkulovaná zkratka dosáhnout obého co nejspěšněji. Přes politiku.
A pak, dost možná, anebo skoro jistě, by se i jeho úsměv narovnal.
Lubomír Man
Rukojmí.cz
