České národní listy

Benešův program očištění od fašismu a nacismu je po téměř šedesáti letech ve střední Evropě stále ještě aktuální

Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.

Jedním z nejzdařilejších příspěvků k této česko-české diskusi byl článek V. Bělohradského, [51]    v němž je mnohem více cenných a vyvážených postřehů, než tu mohu zmínit, natož reprodukovat. Poukazuje na archasické, kmenově-pokrevní, "soukmenovecké"  chápání společnosti a státu (ono "völkisch", o němž už byla řeč), naprosto neslučitelné s občanskou společností, na němž dodnes bazírují sudetští Němci i se svým údajným "právem na vlast" ve smyslu mystických "dědičných kmenových sídel", mnohé relikty lze dodnes najít v SRN (docela donedávna se tím řídil i zákon o státním občanství). Nepochybuje o konzervativní ose Mnichov-Vídeň-Budapešť, která zřetelně vynakládá úsilí na to, aby byly "převyprávěny" středoevropské dějiny od r. 1918. To už tu bylo; ve třicátých letech krajní pravice označovala versaillesko-trianonské uspořádání střední Evropy za kořen zla. Dnes se děje totéž s uspořádáním postupimským. Tenkrát i dnes bylo Československo/Česko terčem, do něhož se střílelo a střílí. Lze jen podepsat Bělohradského větu, že prezident Beneš je shodně touto osou "prohlašován za zločince právě proto, že byl partnerem Masaryka a Churchilla".

Zdá se mi, že z celé této česko-české diskuse si palmu prvenství co do neomalenosti publikovaného textu naprosto bezkonkurenčně odnese P. Placák (nedovedu si představit, jak by vůbec bylo možno ho ještě ve fanatické nenávistnosti přetrumfnout), který uveřejnil skoro celostránkový článek, v němž označil E. Beneše za válečného zločince, jenž odsunem spáchal genocidu a usoudil, že by měl být, kdyby žil, postaven stejně jako Miloševič před mezinárodní soud. [52]    O týden později vyšel tamtéž článek, jenž se od Placákových tvrzení výrazně distancoval.[53]    Redaktor P. Zídek poukázal na naprostou vadnost a neudržitelnost Placákova "dokazování", nemajícího pražádnou oporu v historických faktech; zcela právem je označil za demagogické. Přikývl bych i na jeho úvodní větu, že asi při četbě Placákova textu "mnozí čtenáři... nevěřili vlastním očím". Věru, i když už léta jsme v "Lidovkách" na leccos zvyklí. Ostatně kmenoví autoři tohoto listu, E. Mandler, B. Doležal, P. Šustrová atd. v množství článků netvrdí meritorně v podstatě přece nic jiného, než neomalený Placák, jen trochu kultivovanější formou. Přikývl bych i poslední Zídkově větě, že "Benešův program očištění od fašismu a nacismu je po téměř šedesáti letech ve střední Evropě stále ještě aktuální". Dodal bych jen to, že s příslušným koštětem by redaktor Zídek nemusel chodit až do Vídně. Nejsem s to pochopit pohnutky, které vedly redakci listu k tomu, aby krajně brutální a současně primitivně argumentující text takového rozsahu vůbec otiskla - povaha textu byla přece očividná i při jen letmém pročtení. Byl to snad zkušební balónek, co ještě česká veřejnost snese, nebo tak horoucí úsilí o absolutní pluralitu názorů, jindy ovšem zdaleka ne tak důsledně praktikovanou, že bylo uznáno, že i takový patologický,  profesionálně (historicky i novinářsky) hluboko pod jakoukoliv úrovní stojící blábol, má ve jménu svobody slova právo hned na celou stránku textu?

Nebyla to jediná sprostota, použitá v této štvanici. O palmu prvenství by s P. Placákem mohl směle úspěšně soutěžit M. Komárek, který neváhal napsat pamflet, snad ve stylu krajně nevkusného černého humoru, argumentující, že prezident Beneš byl "stupid a deprivát", dostal kdysi "francouzskou nemoc", trpěl vysokým stupněm demence a podobné rádobyvtipné diagnózy.[54]    V této podivné "humoresce" se Komárek odvolává nejen na mínění různých současných politiků, ale zřejmě smyšlených psychiatrů, ovšem také na údajné mínění známé osobnosti, prof. C. Höschla. Myslím, že to je drastické překračování mezí toho, co ještě lze nazvat literární licencí nebo humoristickou nadsázkou.

Na adresu autorů, kteří hájí legálnost a legitimitu odsunu atd. (což neznamená obhajobu přehmatů a násilností, k nimž došlo), bych uvedl jen jednu kritickou poznámku. Takřka vůbec se nepoukazuje na to, přičemž nejen v dobovém kontextu, ale i s historickou perspektivou už víc než půlstoletého odstupu je to, myslím, argument velmi pádný, na historickou ojedinělost a výjimečnost situace, na kterou lidé, společnost, státy ani lidstvo nebyli vůbec připraveni a neměli proto také pohotově příslušné legislativní nástroje, zákony. Střet s režimem nacistického Německa, jehož principem byl teror a masové vyhlazování, znamenal zcela ojedinělý otřes. Všechny dosud existující zákonné metody a prostředky se ukázaly jako naprosto nedostatečné. Teprve na základě této zkušenosti byl probojován pojem válečného zločinu, a to nejenom se zbraní v ruce, ale i tzv. od psacího stolu. Nově musel být definován zločin přípravy agresivní války, byť s cylindrem diplomata na hlavě. V masovém měřítku docházelo ke zločinům, které nepostihoval žádný paragraf trestního zákoníku. Ukázalo se naprosto nezbytné, sáhnout i na ve všech civilizovaných zemích striktně dodržovaný a dosud naprosto nedotknutelný princip zákazu retroaktivity. To byly vesměs vážné kroky a zásahy do dosavadních právních kánonů: přesto je všechny státxy antihitlerovské koalice akceptovaly. Tak mimořádně se celé dosavadní zkušenosti vymykající situace si vyžadovala zcela mimořádné prostředky k řešení. Také odsun a s ním související legislativní akty byly pouze vynuceny naprosto neočekávanou situací, která nebyla řešitelná předválečnými právními prostředky. Ostatně sebezarytější kritikové odsunu nikdy neukázali zcela konkrétně, jak jinak se měla situace řešit. Při veškeré tvrdosti byl odsun řešením nejen jediným schůdným, ale nakonec i humánním - i pro odsunuté. Jinou alternativou byla např. vleklá občanská válka mezi Čechy a Němci.