Zrušte druhou světovou válku, presidentské dekrety se zruší samy
Zrušte druhou světovou válku, presidentské dekrety se zruší samy!
Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.
Vysídlení Němců z pohraničních oblastí Československa, Polska a jiných zemí, rozhodnuté vítěznými mocnostmi („velkou trojkou“) v Postupimi a jimi také garantované, bylo odpovědí na úlohu pátých kolon v zemích, které se staly Hitlerovou kořistí a na teror, který v uchvácených zemích rozpoutaly. K tomuto řešení dospěli nezávisle na sobě jak vedoucí činitelé vlády v Anglii, tak vedoucí čsl. exilu v čele s presidentem E.Benešem i představitelé domácího odboje u nás doma.
Často se zapomíná, že s myšlenkou odsunu přišel N.Chamberlain a po něm W. Churchill ve snaze vyřešit problém mezi dvěma národy jednou provždy, jak se již dříve, po 1. světové válce, stalo britským přičiněním mezi Řeky a Turky. Konzervativní strana tuto myšlenku přijala a britská vláda o její správnosti přesvědčila vedoucí státníky USA i SSSR.
Bylo jen logické, že když druhá světová válka skončila, nejvyšší představitelé tří vítězných velmocí se sešli, aby projednali otázky poválečného uspořádání Evropy. V Postupimi podepsali 2.8. 1945 dohodu, která obsahovala mimo jiné také rozhodnutí o vysídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Do července 1946 mělo být z ČSR odsunuto 750 tisíc Němců do sovětského okupačního pásma, 1,75 mil. do pásma amerického. Dokument byl vydán i jménem 26 států Spojených národů, bojujících proti hitlerovskému nacismu a japonskému militarismu. V tehdejší terminologii se válka vedla „s Němci“, ale důvody odsunu nebyly etnické, nýbrž demilitarizační, denacifikační a demokratizační. V souladu s Postupimskou dohodou byla 21.12.1945 podepsána Pařížská reparační dohoda, která normovala konfiskační opatření zúčastněných stran. Veškerý německý majetek na osvobozeném území byl zabaven. Mezinárodní platnost „Postupimi“ znovu potvrdily např. USA r.2001.
Několik (zdaleka ne všechny) dekretů presidenta ČSR navazuje na tyto mezinárodně platné dohody (podobně jako prováděcí výnosy navazují na vyšší právní normy), takže veškeré útoky, které se proti nim vedou, jsou útoky na poválečné uspořádání Evropy. Označit dekrety za „bezpráví“ a žádat jejich zrušení může jen naprostá neinformovanost nebo poplatnost těm silám, které by chtěly výsledky druhé světové války zvrátit.
Neprávem se nám desítky let vytýká, že jsme se „nevyrovnali“ s minulostí. Ale vždyť právě ten mezinárodními dohodami podložený odsun byl a je naším vyrovnáním s minulostí na základě jak historických zkušeností tak prognóz pravděpodobné budoucnosti. Zdálo se, že je všeobecně přijatý. Připomeňme si, jak v předlistopadovém období zahraniční rozhlasové centrály důsledně odmítaly veškeré „strašení“ revanšismem odsunutých Němců jako sovětskou propagandu. Zdůrazňovaly, že v SRN proběhl bezchybný demokratizační proces, takže se nemáme čeho obávat.
Pár let poté stojíme tváří v tvář mocné vlně překrucování dějin, která operuje hesly jako „lidská práva“, „kolektivní vina“, ba dokonce „genocida“, všechno v opačném gardu, než jak je z historické zkušenosti známe. A tak se ptáme: Kdo může přecházet mlčením hrůzy války, které vyvolalo a s mimořádnou brutalitou vedlo nacistické Německo? Kdo může mlčet o šesti letech bezpříkladného teroru a vraždění v někdejším „protektorátu“? Kdo místo toho nepřestává vypočítávat několik politováníhodných excesů, ke kterým během odsunu došlo a za které jsme se upřímně omluvili? Kdo si troufá označit poválečné uspořádání Evropy za „bezpráví“ a žádat pro odsunuté náhradu za legálně konfiskovaný majetek (reparace) a právo „na domov“? “Domov“, který pomáhali rozvrátit? Kdo může kritizovat údajně uplatněný princip „kolektivní viny“ při odsunu, když přece podle jednoho z dekretů byli němečtí antifašisté z vysídlování vyňati a mohli se sami rozhodnout, chtějí-li odejít nebo zůstat. Kdo si přeje anulovat zločinné záměry a skutky a vrátit retribuci zpět pachateli? Kdo si může přát, aby pachatel zlovolných činů dvakrát profitoval a jeho oběť dvakrát na jeho profit doplácela? Skutečně jde o „právní cítění“ odsunutých Němců? Ale není právě toto dodatečné omilostňování nacismu bezprávím?
