České národní listy

Je hodně věcí, které by bylo vhodné dnes, právě dnes připomenout. Třeba slova zakladatele Panevropské unie Richarda hraběte Coudenhove Kallergiho, který již v roce 1921 o smíření mezi Čechy a Němci napsal: „Pokud se toto usmíření nepodaří, bude (rozuměj ČSR) procházet opakovanými krizemi, až se německé Čechy při lepší politické konstelaci ve světě odtrhnou a zbytek vytvoří dva malé státy - český a slovenský, které nebudou mít dostatek životaschopnosti a klesnou brzy na úroveň vazalů Německa a Maďarska".

A stálý zástupce britského ministerstva zahraničí Alexandr Cadogan si do svého deníku v roce 1938 cynicky poznamenal, že „Československo nestojí ani za ostruhy byť jen jediného britského granátníka".

Dne 4. srpna 1938 přicestoval do Československa britský lord Runciman. Nikdo ho nezval. Přijel sám. Přesto ho tehdy provládní tisk vítal následujícími slovy: „Buďte vítán, lorde Runcimane, do naší vlasti! Přicházíte k nám v podobě holubice míru. Chcete a máte odklidit spor mezi Čechy a Němci v naší krásné vlasti"

Runciman, tento reprezentant britských finančních kruhů, navazoval však spojení především s henleinovci a paktoval se i s gestapáckými agenty. Nabádal Henleina, aby neomezoval své protičeské požadavky pouze na autonomii Sudet, tedy českých pohraničních oblastí, ale aby rovnou žádal jejich odtržení od naší republiky. Když pak jednal s představiteli československé vlády, naléhal, aby vypověděla smlouvu o vzájemné pomoci se Sovětským svazem.

Koncem osmdesátých let minulého století britský list Manchester Guardian výstižně pak napsal i tato slova: „Hitler začal bušit na české dveře až tehdy, když ho britská vláda ujistila, že jsou otevřeny".

Pozoruhodných souvislostí nabývá dnes i dokument, který v roce 1950 jako tajný oběžník došel 120 „pravým Evropanům" z Madridu, nazvaný Akční fronta pro novou Evropu.

Uvádí se v něm: „miliony exulantů je třeba využít jako důležité karty v naší politice restaurování německé moci... Odsunutí 10 miliónů soukmenovců germánské rasy bylo požehnáním pro Říši. Vyhnanci posílil biologickou substanci naší rasy a stali se jedním z nejdůležitějších argumentů naší propagandy. Vyhnanci nespokojení se svým osudem dodali novou dynamiku našim požadavkům. Velmi brzy budeme moci zadusit hlučnou propagandu o německých zločinech' tím, že obviníme druhou stranu ze zvěrstev, kterých se dopustila na deseti miliónech příslušníků německé rasy..."

Za zmínku stojí i slova Otto Habsburka, spojence Sudetoněmeckého landsmanschaftu, u něhož se na počátku padesátých let minulého století objevuje nový prvek ideologické tváře ,evropanství'. Místo obnovy habsburské říše - sjednocená Evropa, kterou by tvořily čtyři podcelky: dunajská federace (tj. území Maďarska, Rakouska a Československa), polsko-baltická unie (zde měl na mysli Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Bělorusko a Ukrajinu), balkánská federace (Jugoslávie, Rumunsko, Bulharsko) a konečně západoevropské státy.

O něco později k tomu vytyčil pozoruhodné teze, z nichž vyplývá, že prý nelze podepsat žádnou dohodu, která by na východě uznávala existující hranice, Sovětský svaz je prý nutno zatlačit za hranice brestlitevské- ho míru, lidově demokratické státy připojit k ,západnímu světu' a spojení Rakouska s Německem je prý nerozlučné.

Připomenu jeho slova z projevu v Hannoveru v roce 1960: „Němci jsou středoevropským národem, který nemá přirozené hranice. Německé osídlení není přesně ohraničeno ani na východě, ani na západě."

Nicholas Ridley, ministr obchodu a průmyslu ve vládě M. Thatecherové, měl 12. července 1990 rozhovor v časopise The Spectator, v němž označil urychlené zavedení evropské měnové unie za trik, jímž chtěla sjednocená německá velmoc ovládnout Evropu. Nevyhnul se ani paralelám s Hitlerovou třetí říší a nazval Francouze ,německými poskoky'. Ridley musel rezignovat, ale mnoho otázek zůstává bez odpovědi.

Ano, dokud jsem ještě trochu při smyslech, zvažuji mnohé věci. A snažím se přemýšlet nejenom s hlavou obrácenou do minulosti.

Propaganda jistých politických kruhů často zdůrazňuje, že dnešní Německo již nemá imperiální ambice a své zahraničně politické kroky podniká prostřednictvím kolektivních orgánů. Jenže oním místem, kde v první řadě měla být prověřena tato teze, byla například Jugoslávie - a bylo to Německo, které nejen jako první, ale i proti vůli svých spojenců uznalo odštěpené Chorvatsko a Slovinsko v hranicích, které se nekryly s etnickým a náboženským rozhraním. Šlo o dlouhodobou a promyšlenou politiku vlády SRN.

S tím souvisí vleklá migrační krize, která již několik let sužuje Evropu. Jde o starou metodu převalování důsledků politiky vládnoucích kruhů Německa na ostatní národy.

Otřesy základních civilizačních hodnot a proměny vztahů mezi lidmi, ke kterým nyní dochází, nemá však na svědomí jenom Německo.

Mocenské elity supervelmoci, které zvítězily ve studené válce, vládnoucí vrstvy Spojených států amerických pochopily zánik bipolarity jako uvolněný prostor pro vlastní politickou, ekonomickou a vojenskou expanzi.

Ne, ani NATO už není vojenská a politická organizace skutečně rovnoprávných členů, ale ,cizinecká legie' Spojených států amerických.

Severoatlantické alianci přiřkly Spojené státy americké jedinou politickou roli: prosazovat americké zájmy ve světě. Václav Havel na sklonku své politické kariéry nám dokonce stačil ,prozradit', že cílem NATO je také vytlačení Ruska z Evropy do Asie.

Není žádným tajemstvím, kde všude čerpali českoslovenští disidenti své vědomosti. Vím také, že autorem formulace o vyhnání sudetských Němců byl či je někdejší prezident Václav Havel, který se tím dostal do nepřípustného slovního i věcného rozporu s Postupimskou deklarací z 2. srpna 1945.

Havel tak opakovaně prokázal svoji nekvalifikovanost a samolibost. Je skutečností, že poválečné rozhodnutí vítězných mocností o odsunu Němců, kteří se na národech Evropy provinili, nepadlo na základě akademických debat, ale nad hroby miliónů obětí nacismu a války. A tu nerozpoutal nikdo jiný než nacistické Německo.

Měli bychom také vědět, co způsobil i v jihomoravském pohraničním regionu fašismus, co nám způsobila Hitlerova agentura - Henleinova Sudetoněmecká vlastenecká fronta, která se v květnu 1935 přejmenovala na Sudetoněmeckou stranu.

Henleinovy okružní cesty po Znojemsku a Mikulovsku končily až příliš často fanatickým řvaním: „Vy Češi jste ukradli půdu, táhněte ven, nebo přijde Hitler s plynem a bombami a vyrazí vás všechny ven."

Následovalo obsazení pohraničí, násilí páchané na českém a židovském obyvatelstvu a německých antifašistech, reprezentovaných zejména mikulovskou Republikanische Wehr.

Pokračování

Doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc. , Hraničář, květen-červen 2016, str. 4

Přišlo e-mailem